„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

De profundis clamavi

Z dna proudu černého, kam srdce mé se hrouží,
prosím tě o soucit, mám pouze tebe rád.
V tom chmurném vesmíru, jak olověný hrad,
se jenom rouhačství a hrůzy v noci plouží.
 
Nehřeje slunce, a tak půlrok přejde přes
a pouhopouhá noc pak kryje zem v tom druhém;
ten kraj je pustější než za polárním kruhem;
zvěř ani potok, ó - a zeleň ani les!
 
Nic děsnějšího si už myslit nedovedu
než krutost studenou tohoto slunce z ledu
a nedozírnou noc, chaosu podobnou;
 
zvířatům závidím, že tupě šťastná jsou,
do spánku beze snů že ponořit se smějí -
přadena času se tak zvolna odvíjejí!
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.5 (2 hlasy)