„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Špatný sklenář

Jsou povahy čistě kontemplativní, naprosto neschopné činu, které přesto pod jakýmsi tajemným a neznámým impulsem jednají leckdy s prudkostí, jíž by se samy považovaly za neschopné.
Člověk, jenž obávaje se, že nalezne u svého domovníka nějakou žalostnou novinu, zbaběle loudá se hodinu přede dveřmi, neodvažuje se vejít, člověk, který schovává čtrnáct dní list, aniž jej rozpečetí, nebo rozhodne se teprve po půl létě provést nějaký krok nutný již po celý rok -- cítí někdy, že jest náhle vržen k činu neodolatelnou silou jako šíp z luku. Moralista a lékař, kteří mají za to, že všechno vědí, nemohou vysvětlit, odkud se bere tak náhle ta bláznivá energie v těch duších líných a rozkošnických a kterak, nejsouce schopny provést věci nejjednodušší a nejnutnější, nacházejí v jistou chvíli luxusní odvahu provést věci nejabsurdnější a často i nejnebezpečnější.
Jeden z mých přátel, nejnevinnější snílek, jaký kdy žil, založil jednou oheň v lese, aby viděl, jak pravil, zda oheň se vzejme tak snadno, jak se obyčejně tvrdí. Desetkrát za sebou se pokus nezdařil; po jedenácté se povedl až příliš znamenitě.
Jiný si zapálí doutník vedle sudu střelného prachu, aby viděl, aby věděl, aby pokoušel osud, aby přinutil sama sebe osvědčit svou odvahu, aby dělal hráče, aby poznal rozkoše úzkosti, jen tak z rozmaru, z dlouhé chvíle.
Je to jakási energie, která prýští z nudy a snění: a ti, v nichž se tak patrně jeví, bývají obyčejně, jak jsem pravil, bytosti nejlhostejnější a nejsnivější.
Jiný, tak bázlivý, že klopí oči i před pohledem mužů, že musí sebrat všechnu ubohou svou vůli, má--li vstoupit do kavárny anebo jít k divadelní pokladně, kdež kontroloři zdají se mu být nadáni vznešeností Minoa, Aiaka a Rhadamanta, vrhne se divoce na mimojdoucího starce a obejme ho s entusiasmem před udiveným davem.
Proč? Poněvadž... poněvadž tato fyziognomie mu byla neodolatelně sympatickou? Možná; ale je správnější předpokládat, že on sám neví, proč.
Byl jsem nejednou obětí těchto krizí a těchto vzrušení, jež opravňují nás věřit, že zlí Démoni nás posednou a působí, že provádíme nevědomky jejich nejabsurdnější vrtochy.
Jednoho jitra vstal jsem nevrlý, smuten, znaven nečinností, puzen, jak se mi zdálo, vykonat něco velikého, nějaký skvělý skutek, a otevřel jsem okno, žel.
(
Všimněte si, prosím, že duch mystifikace, jenž u některých lidí není výsledkem práce nebo přemýšlení, ale nahodilého vnuknutí, má v sobě mnoho, třeba to vznikalo jen žárem touhy -- z této nálady, hysterické podle lékařů, satanické podle těch, kteří myslí poněkud lépe než lékaři, jež nás nutí bez odporu ke spoustě činů nebezpečných nebo nepřístojných.)
První člověk, jejž jsem na ulici zpozoroval, byl sklenář, jehož pronikavé, disharmonické volání stoupalo až ke mně těžkou a špinavou pařížskou atmosférou. Ostatně nebyl bych dovedl říci, proč pojala mě při pohledu na toho ubohého člověka nenávist stejně náhlá jako despotická.
“Hej! hej!“ a volal jsem naň, aby šel nahoru. Zatím jsem uvažoval, ne bez jistého potěšení, kterak -- jizba byla v šestém patře a schody velice úzké -- ten člověk se asi namáhá, aby vystoupil nahoru a neurážel na mnohých místech rohy svého křehkého zboží.
Konečně se objevil: prohlížel jsem zvědavě všechny jeho skleněné tabule a pravil jsem: “Jakže? Vy nemáte skel barevných? skel růžových, červených, modrých, skel magických, skel rajských? Nestoudný! Vy se odvažujete obcházet čtvrtěmi chudých, a nemáte ani skel, která by ukazovala život v kráse?“ A rychle jsem ho strčil ke schodům, po nichž on, bruče, klopýtal.
Přiblížil jsem se k balkonu a chopil jsem malý květináč, a když se ten člověk, vycházeje, zase objevil u dveří, spustil jsem kolmo svůj válečný nástroj na okraj jeho krosny; a povalen tou ranou, dorozbil pod svými zády celé své chudé, přenosné jmění, jež vydalo hlučný třesk křišťálového paláce, pukajícího pod úderem hromu.
A spit svým šílenstvím, křičel jsem na něho vztekle: “Život v kráse! Život v kráse!“
Tyto nervozní žerty nejsou bez nebezpečí a často se mohou nevyplatit. Ale co záleží na věčném zatracení tomu, kdo nalezl v jediné vteřině nekonečnost rozkoše.
Zatím nikdo nehlasoval