„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1869

Klid v srdci, na vrch vyšel jsem nad městem čnící,
Odkud je celé zřít, jak v šíř se táhne, v dál,
Peklo i očistec, hampejzy, nemocnici,
 
Vší obludnosti květ kde bujně rozkvétal.
Ty víš, ó Satane, mé bídě panující,
Že nepřišel jsem tam, bych planě naříkal:
 
Jak chlípník zestárlý svou starou milostnicí
Nevěstkou obrovskou já spíjet se chtěl,
Svým kouzlem pekelným mne věčně zmlazující.
Nerděl jsem se nikdy, ani před mladými spisovateli svého století, za svůj obdiv k Buffonovi; ale dnes nechci volat na pomoc duši tohoto malíře pompézní přírody. Nikoli.
Mnohem raději bych se obrátil na Sterna a řekl bych mu: “Sestup z nebe, nebo vystup ke mně z polí Elysia, abys mi inspiroval zpěv příznivý dobrým psům, ubohým psům, zpěv, jenž by byl hoden tebe, šprýmaři sentimentální, jedinečný šprýmaři! Přijeď zase sedě obkročmo na tom pověstném oslu, jenž tě provází vždy v paměti potomstva; a hlavně ať ten osel nezapomene svůj nesmrtelný makaron, delikátně pověšený mezi pysky!“
Po čtrnáct dní jsem nevyšel ze své světnice a obklopil jsem se knihami, jež právě v tu dobu byly v módě (je tomu šestnáct nebo sedmnáct let); míním knihy, v nichž se jedná o tom, kterak učinit národy ve čtyřiadvaceti hodinách moudrými, šťastnými a bohatými. Strávil jsem teď -- chci říci spolykal jsem -- všecky výpotky všech podnikatelů obecného blaha -- těch, kteří radí chudákům, aby se stali otroky, i těch, kteří je přesvědčují, že jsou všichni sesazenými králi. Nikoho nepřekvapí že jsem tehdy byl v duševním stavu hraničícím se závratí nebo zpitomělostí.
Tento život je nemocnicí, v níž každý nemocný touží změnit lůžko. Jeden by chtěl trpět u kamen, jiný pak myslí, že by se uzdravil, leže u okna.
Zdá se mi, že by se mi vždy vedlo dobře tam, kde nejsem, a o této otázce stěhování diskutuji stále se svou duší.
Když jsem docházel na konec předměstí pod blesky plynu, pocítil jsem, kterak něčí rámě vklouzá lehce pod moje a uslyšel jsem hlas, jenž mi šeptal do ucha: “Jste lékař, pane?“
“Jakže! vy zde, můj drahý? Vy, a na špatném místě? vy, jenž pijete kvintesence! vy, který jíte ambrosii! Opravdu, to mě překvapuje.“
“Můj drahý, znáte mou hrůzu před koni a vozy. Právě teď, když jsem ve velkém spěchu přecházel boulevard, jak jsem skákal v blátě tím pohyblivým chaosem, kde smrt cvalem přibíhá ze všech stran zároveň, sklouzla mi při náhlém pohybu z hlavy moje aureola do bláta na dláždění. Neměl jsem odvahy ji zvednout. Soudil jsem, že je méně nepříjemné ztratit své odznaky než dát si přerážet hnáty. A pak, řekl jsem si, neštěstí je přece k něčemu dobré. Nyní se mohu procházet inkognito, dělat nízké skutky a oddávat se zkaženosti jako obyčejní smrtelníci. A tu mě máte, zcela podobného vám, jak vidíte!“
“Hostinec u vyhlídky na hřbitov.“
“Zvláštní štít,“ praví sám k sobě muž, jenž se prochází, “ale právě vhodný, aby vzbudil žízeň! Jistě že majitel této krčmy dovede ocenit Horácia a žáky Epikurovy mezi básníky. Snad zná dokonce hlubokou rafinovanost starých Egypťanů, pro něž nebylo dobré hostiny bez kostry nebo jakéhokoli odznaku prchavosti života.“
Můj bláznivý drahoušek mě pozval k obědu a já hleděl otevřeným oknem jídelny na ty pohyblivé architektury, jež bůh tvoří z par, na ty zázračné konstrukce z nehmotného. A myslil jsem si při svém pozorování: “Všechny tyto fantasmagorie jsou skoro tak krásné jako oči mé krásné milenky, té bláznivé potvůrky se zelenýma očima.“
Když povoz jel lesíkem, dal zastavit u střelnice, řka, že by mu bylo příjemno vypálit několik ran, aby zabil Čas. Což není to nejobyčejnějším zaměstnáním každého, zabíjet tu obludu? -- A nabídl galantně rámě své drahé, rozkošné a prokleté ženě, jíž děkoval za tolik rozkoše, za tolik bolesti a snad i za velkou část svého genia.
V mužském boudoiru, totiž v kuřárně náležející k elegantní krčmě, pokuřovali a popíjeli čtyři muži. Nebyli vlastně ani staří ani mladí, ani hezcí ani oškliví; ale ať staří nebo mladí, měli onu distingovanost, kterou nelze nepoznat, cosi nepopsatelného, ten chladný a výsměšný smutek, jenž jasně praví: “Mnoho jsme žili, a hledáme, co bychom mohli milovat a ctít.“
Přístav jest rozkošný útulek pro duši unavenou zápasy života. Rozpětí nebes, pohyblivá architektura oblaků, měnivé zbarvení moře, jiskření majáků jsou prismatem, kupodivu schopným bavit oči a nikdy neunavovat. Svižné formy lodí se složitým lanovím, jež vlny uvádí v harmonické houpání, udržují v duši dojem rytmu a krásy.
Jakýsi strašně ohyzdný člověk vejde a dívá se na sebe do zrcadla.
“Proč hledíte na sebe do zrcadla, vždyť nemůžete se tam vidět, aniž byste byl zarmoucen?“
Je velice ohyzdná. A přece je rozkošná!
Čas a Láska ji poznamenaly svými drápy a krutě ji poučily, co mládí a svěžesti odnáší každá minuta a každý polibek.
Znal jsem jakousi Benediktu, jež plnila atmosféru ideálem a jejíž oči šířily touhu po velikosti, po kráse, po slávě a po všem tom, co nám dává víru v nesmrtelnost.
Leč tato zázračná dívka byla příliš krásná, aby mohla dlouho žít, a také zemřela za několik dní po tom, co jsem ji poznal, a já sám ji pochoval jednoho dne, kdy jaro rozhoupalo svou kadidelnici i na hřbitovech. Já to byl, jenž ji pochoval, pevně uzavřenou do rakve ze dřeva vonného a neporušitelného jako indické truhlice.
Luna, jež je rozmar sám, pohlédla oknem na tebe, když jsi spala ve své kolébce, a pravila sama k sobě: “To dítě se mi líbí.“
A sestoupila měkce po svém oblačném schodišti a beze zvuku pronikla okenními tabulemi. Pak se rozestřela po tobě s poddajnou něžností matky a položila své barvy na tvoji tvář. Tvé zorničky od toho zůstaly zelené a tvé líce neobyčejně bledé. Hledíce na tuto návštěvnici, oči tvé se bizarně zvětšily; a tak něžně ti stiskla hrdlo, že je ti od té chvíle navždy do pláče.