V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nerděl jsem se nikdy, ani před mladými spisovateli svého století, za svůj obdiv k Buffonovi; ale dnes nechci volat na pomoc duši tohoto malíře pompézní přírody. Nikoli.

Mnohem raději bych se obrátil na Sterna a řekl bych mu: “Sestup z nebe, nebo vystup ke mně z polí Elysia, abys mi inspiroval zpěv příznivý dobrým psům, ubohým psům, zpěv, jenž by byl hoden tebe, šprýmaři sentimentální, jedinečný šprýmaři! Přijeď zase sedě obkročmo na tom pověstném oslu, jenž tě provází vždy v paměti potomstva; a hlavně ať ten osel nezapomene svůj nesmrtelný makaron, delikátně pověšený mezi pysky!“

Tento život je nemocnicí, v níž každý nemocný touží změnit lůžko. Jeden by chtěl trpět u kamen, jiný pak myslí, že by se uzdravil, leže u okna.

Zdá se mi, že by se mi vždy vedlo dobře tam, kde nejsem, a o této otázce stěhování diskutuji stále se svou duší.

“Jakže! vy zde, můj drahý? Vy, a na špatném místě? vy, jenž pijete kvintesence! vy, který jíte ambrosii! Opravdu, to mě překvapuje.“

“Můj drahý, znáte mou hrůzu před koni a vozy. Právě teď, když jsem ve velkém spěchu přecházel boulevard, jak jsem skákal v blátě tím pohyblivým chaosem, kde smrt cvalem přibíhá ze všech stran zároveň, sklouzla mi při náhlém pohybu z hlavy moje aureola do bláta na dláždění. Neměl jsem odvahy ji zvednout. Soudil jsem, že je méně nepříjemné ztratit své odznaky než dát si přerážet hnáty. A pak, řekl jsem si, neštěstí je přece k něčemu dobré. Nyní se mohu procházet inkognito, dělat nízké skutky a oddávat se zkaženosti jako obyčejní smrtelníci. A tu mě máte, zcela podobného vám, jak vidíte!“

Můj bláznivý drahoušek mě pozval k obědu a já hleděl otevřeným oknem jídelny na ty pohyblivé architektury, jež bůh tvoří z par, na ty zázračné konstrukce z nehmotného. A myslil jsem si při svém pozorování: “Všechny tyto fantasmagorie jsou skoro tak krásné jako oči mé krásné milenky, té bláznivé potvůrky se zelenýma očima.“

V mužském boudoiru, totiž v kuřárně náležející k elegantní krčmě, pokuřovali a popíjeli čtyři muži. Nebyli vlastně ani staří ani mladí, ani hezcí ani oškliví; ale ať staří nebo mladí, měli onu distingovanost, kterou nelze nepoznat, cosi nepopsatelného, ten chladný a výsměšný smutek, jenž jasně praví: “Mnoho jsme žili, a hledáme, co bychom mohli milovat a ctít.“

Jakýsi strašně ohyzdný člověk vejde a dívá se na sebe do zrcadla.

“Proč hledíte na sebe do zrcadla, vždyť nemůžete se tam vidět, aniž byste byl zarmoucen?“

Znal jsem jakousi Benediktu, jež plnila atmosféru ideálem a jejíž oči šířily touhu po velikosti, po kráse, po slávě a po všem tom, co nám dává víru v nesmrtelnost.

Leč tato zázračná dívka byla příliš krásná, aby mohla dlouho žít, a také zemřela za několik dní po tom, co jsem ji poznal, a já sám ji pochoval jednoho dne, kdy jaro rozhoupalo svou kadidelnici i na hřbitovech. Já to byl, jenž ji pochoval, pevně uzavřenou do rakve ze dřeva vonného a neporušitelného jako indické truhlice.