V noci jsem snil, že jsem motýlem

Malá scvrklá stařena se cítila velice potěšenou, vidouc to krásné dítě, jemuž se každý podivoval, jemuž se každý chtěl líbit; ta hezká bytost, tak křehká jako ona, ta malá stařenka, a právě jako ona bez zubů a bez vlasů.

I přiblížila se, hodlajíc se s ním pomazlit a ukázat mu přívětivou tvář.

Ale zděšené dítě zle se vzpíralo laskání té dobré, sešlé ženy a naplňovalo dům svým ječením.

Tu dobrá ta stařenka uchýlila se ve věčnou samotu a plakala v koutku, pravíc k sobě: “Ach! pro nás, nešťastné staré samičky, minul čas, kdy jsme se líbily i nevinným, a působíme hrůzu malým dětem, jež chceme milovat!“