V noci jsem snil, že jsem motýlem

Stalo se to po hádce s Flo a já neměl zrovna chuť jít se ožrat nebo zajít do bordelu. Sedl jsem si do auťáku a jel směrem na západ k pláži. Bylo už k večeru a jel jsem pomalu. Odbočil jsem k molu, zaparkovala vyšel na molo. Zastavil jsem se u hracích automatů, párkrát si zahrál, ale smrdělo to tam chcankami, a tak jsem šel dál. Na kolotoč jsem byl moc starý, a tak jsem ho minul. Po molu se procházely běžné typy - ospalý, lhostejný dav.

A pak jsem zaregistroval zvuk, přicházející od nejbližší boudy. Pásek nebo deska, zcela jistě. Před vchodem stál vyvolávač: „Ano, dámy a pánové. Uvnitř, uvnitř; právě zde a nikde jinde... lapili jsme opravdického ďábla! Můžete ho vidět na vlastní oči! Představte si to, za pouhý čtvrťák, za mizerných pětadvacet centů můžete vidět ďábla, na vlastní oči... největšího smolaře všech dob! Týpka, který projel jediný pokus o revoluci v nebi!“

Byl jsem akorát tak zralý na trochu srandiček, abych se vyrovnal s tím, co mi provedla Flo. Zaplatil jsem čtvrtdolar a asi se šesti nebo sedmi podobnými blbci šel dovnitř. Měli toho chlapíka v kleci. Nastříkali ho na rudo a dali mu něco do pusy, takže vyfukoval malé obláčky kouře a plival oheň. Show, co předváděl, za moc nestála. Pořád jenom chodil dokolečka a neustále opakoval: „Ksakru, musím se dostat ven! Jak je to jen možné, že jsem se dostal do takového průseru?“ Musím uznat, že skutečně vypadal nebezpečně. Najednou udělal bleskově šest přemetů nazad. Při posledním dopadl na nohy a rozhlédl se: „Do prdele, mě je ale blbě!“

Pak mě uviděl. Šel rovnou k pletivu, u kterého jsem stál. Hicoval jako piliňáky. Vůbec si nedokážu představit, jak to dokázali.

„Synku,“ začal, „konečně jsi přišel! Čekal jsem tě. Trčím v týhle podělaný kleci už dvaatřicet dní!“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Synku,“ povídá, „nedělej si ze mě srandu. Přijď sem pozdě v noci s kleštěma na drát a osvoboď mě.“

„Ty vole, co mi to tu vykládáš za nesmysly,“ řekl jsem.

„Jsem už tady dvaatřicet dní, synáčku! Konečně budu na svobodě!“

„To chceš jako říct, že jseš skutečný ďábel?“ „Sjedu kočku do prdele, jestli nejsem," odpověděl.

„Jestli jseš teda ďábel, tak proč nevyužiješ své nadpřirozené síly, aby ses dostal ven?“

„Moje síla je na nějakou dobu fuč. Tenhle maník, ten vyvolávač, byl se mnou v lochu pro ožraly. Vyžvanil jsem mu, že jsem ďábel, a on za mě zaplatil kauci. V tom kriminále jsem přišel o všechny svoje síly, jinak bych ho nepotřeboval. Znova mě nalil a když jsem přišel k sobě, tak jsem dřepěl v týhle kleci. Ten hajzl mě krmí psím žrádlem a sendvičema s burákovým máslem. Chlapče, prosím tě, pomoz mi!“

„Ty ses zbláznil,“ odbyl jsem ho, „ty jseš ale dobře cáklej.“ „Stačí, když přijdeš v noci a přineseš štípačky.“

Vešel vyvolávač a ohlásil, že setkání s ďáblem je u konce a kdo ho chce vidět znova, musí zaplatit dalších pětadvacet centů. Mně to stačilo. Vyšel jsem s šesti nebo sedmi podobnými blbci.

„Ty, on se s tebou bavil,“ oslovil mě malý stařík, který šel vedle mě, „chodím sem každý večer a ty jsi první člověk, se kterým se dal do řeči.“

„Blbost,“ usadil jsem ho.

Vyvolávač mě zastavil. „Co ti to tam vykládal? Viděl jsem, že se s tebou vybavuje. Co ti napovídal?“

„Spoustu věcí,“ odpověděl jsem.

„Tak jo, ale zapomeň na něj, ten patří mě! Od doby, co jsem tu měl vousatou ženskou se třema nohama, jsem víc prachů nevydělal.“

„Co se s ní stalo?“

„Utekla mi s mužem-chobotnicí. Mají teď v Kansasu farmu.“ „Teda to ti povím, vy jste tady všichni pěkní pošuci.“

„Chci ti jenom říct, že toho chlápka jsem si našel já. Tak vodpal!“

Šel jsem k autu, nastoupil a jel zpátky k Flo. Když jsem k ní přišel, seděla v kuchyni a nasávala whisky. Dřepěla tam a posté mi opakovala, jaký jsem budižkničemu. Chvilku jsem s ní pil a sám jsem toho moc nenamluvil. Pak jsem se zvedl, šel do garáže pro štípačky, strčil je do kapsy, sedl do auta a jel zpátky na molo.

Vnikl jsem tam zezadu, petlice byla zrezavělá a snadno jsem ji ulomil. Spal na podlaze klece. Snažil jsem se přeštípnout drát, ale nešlo mi to. Byl moc tlustý. Pak se probudil.

„Chlapče, ty jseš zlato,“ rozzářil se, „tak ty jsi přeci jen přišel! Já to věděl!“

„Hele, vole, já ten drát těmahle štípačkama nepřecvaknu. Je moc tlustý.“

Stoupl si. „Dej to sem.“

„Panebože,“ ujelo mi, „ty máš ale horký ruce! Ty musíš mít horečku.“

„Neříkej mi panebože,“ ohradil se.

Přecvakl drát jako by to byla nit a vylezl ven. „A teď, chlapče, nejkratší cestou k tobě. Musím zase získat svou sílu. Pár pořádných šťavnatých bifteků a jsem v pohodě. Musel jsem sníst tolik psího žrádla, až mám strach, že začnu každou chvíli štěkat.“

Vrátili jsme se k autu a já ho vzal k sobě. Když jsme vešli, Flo stále ještě dřepěla v kuchyni a nasávala. Na začátek jsem mu udělal sendvič se smaženou slaninou a vejci a přisedli jsme si k Flo.

„Ten tvůj kámoš vypadá jako nějaký fešácký ďábel,“ řekla mi. „Tvrdí, že je ďábel.“

„Taky že jsem pěkně dlouho byl,“ ozval se, „dokud jsem měl pořádnou ženskou.“

Naklonil se a dlouze Flo políbil. Když ji pustil, byla jako v šoku. „To byla ta nejžhavější pusa, co jsem kdy dostala,“ vydechla, „a že jich nebylo málo.“

„Fakt?“ zeptal se.

„Jestli miluješ stejně, jako líbáš, bylo by to na mě už moc, prostě by to bylo k nevydržení!“

„Kde tady máš ložnici?“ zeptal se mě. „Běž za ní,“ zavrčel jsem.

Šel za Flo do ložnice a já si nalil pořádného panáka whisky. Takové výkřiky a sténání jsem ještě nikdy neslyšel, a trvalo to dobrých pětačtyřicet minut. Potom vyšel sám, posadil se a nalil si.

„Chlapče,“ řekl, „ty máš teda fakt dobrou ženskou.“

Šel ke kanapi v obýváku, natáhl se a usnul. Zamířil jsem do ložnice, svlékl se a vklouzl k Flo.

„Panebože,“ vydechla, „panebože, nemůžu tomu ani uvěřit. Protáhnul mě nebem i peklem.“

„No, doufám, že nepodpálí kanape,“ řekl jsem. „To jako že by kouřil a usnul?“

„To nic,“ řekl jsem.

Začal se u mě zabydlovat. Na kanapi jsem spal já. Každou noc jsem musel poslouchat, jak Flo křičí a sténá. Jednoho dne, když Flo odešla po nákupech a my si dali v jídelním koutě pivko, jsem s ním promluvil. „Poslouchej,“ začal jsem, „nemám nic proti tomu podat někomu pomocnou ruku, ale přišel jsem o postel a ženu. Budu tě muset požádat, abys šel jinam.“

„Mám takový dojem, že se ještě chvíli zdržím, chlapče, ta tvoje stará je ta nejlepší píchačka, co jsem kdy měl.“

„Hele, kámo,“ nenechal jsem se odbýt, „mohl bych taky sáhnout k tvrdším prostředkům, abych se tě zbavil.“

„Ty jseš ale nějaký ostrý hoch! Tak hele, bouráku, mám pro tebe jednu novinku. Vrátily se mi nadpřirozené síly. Jestli budeš zkoušet se mnou nějak vyjebat, mohl by ses krapánek spálit. Koukej!“

Měli jsme psa, Kostičku. Za moc nestál, ale v noci štěkal a dobře hlídal. Ukázal na Kostičku prstem, ten prst jako by kýchl, pak to prsklo a vyšlehl úzký plamen a zasáhl Kostičku. Kostička zasyčel a zmizel. Prostě tam nebyl. Nezbyla po něm ani kost ani chlupy, dokonce ani nezasmrdět. Jenom prázdný prostor.

„Tak dobře, brácho,“ vypravil jsem ze sebe. „Můžeš teda pár dní zůstat, ale potom budeš muset jít.“

„Usmaž mi pořádný šťavnatý biftek,“ poručil si, „vyhládlo mi, a mám taky strach, že mi začíná docházet semeno.“

Zvedl jsem se a hodil maso na pánev.

„Udělej mi k tomu nějaký čerstvý hranolky,“ pokračoval, „a nakrájej rajčata. Kafe nechci. Trpěl jsem nespavostí. Ale dám si ještě pár pivek.“

Když jsem před něj postavil jídlo, Flo byla zpátky. „Ahoj, lásko,“ zašvitořila, „jak se máš?“

„Jde to,“ řekl, „neměla bys tam trochu kečupu?“

Šel jsem ven, sedl do auta a jel zpátky na pobřeží.

Ten vyvolávač tam měl dalšího ďábla. Zaplatil jsem čtvrtdolar a šel dovnitř. Tenhle ďábel ale skutečně za moc nestál. Rudá barva, kterou byl nastříkaný, všechno jenom kazila, a tak chlastal, aby se z toho nezbláznil. Byl to velký chlap, ale nestál za nic. Byl jsem jedním z mála diváků. Bylo tam víc much než lidí.

Cirkusák zamířil ke mně. „Od tý doby, cos mi štípnul originál, chcípám hlady. Nejspíš sis rozjel vlastní show?“

„Hele,“ řekl jsem, „dal bych nevímco za to, aby sis ho vzal zpátky. Já jenom nechtěl být svině.“

„Víš ale, jak takoví hodní hošani dopadaj, nebo ne?“

„Jo, ve finále postávají na rohu Sedmé a Broadwaye a prodávají tam výtisky Watchtower.“

„Jmenuju se Ernie Jamestown,“ představil se, „pověz mi, co se vlastně stalo. Vzadu mám cimru.“

Šel jsem s ním dozadu. Jeho žena seděla u stolu a nasávala whisky. Zvedla hlavu.

„Hele, Ernie, jestli má tenhle kripl dělat novýho ďábla, tak na to zapomeň. To bysme taky mohli rovnou předvádět trojitou sebevraždu.“

„Jenom klid,“ usadil ji Ernie, „a podej sem tu flašku.“ Všechno jsem mu vyprávěl. Pozorně poslouchal a pak začal: „Já se o něj postarám. Má dvě slabiny - chlast a ženský. A ještě něco. Nevím proč, ale když je někde zavřený, jako když byl v lapáku pro ožraly nebo v tý kleci, ztrácí ty svý nadpřirozený schopnosti. Tak jo, to zvládneme.“

Ernie šel ke skříni a vytáhl spoustu řetězů a visacích zámků. Pak šel k telefonu a chtěl Ednu Hemlockovou. Edna Hemlocková na nás měla za dvacet minut počkat na rohu před Woodyho barem. Nasedli jsme s Erniem do mého auta, zastavili se v obchodě s lihovinami pro dvě pětinky, naložili Ednu a jeli ke mně.

Pořád ještě seděli v kuchyni. Muchlovali se jako dva šílenci. Když ale ďábel uviděl Ednu, přestala pro něho moje stará existovat. Pustil ji z hlavy jako špinavé kalhotky. Edna byla královna. Když ji dávali dohromady, neudělali jedinou chybičku.

„Proč si nepřipijete na seznámení?“ pobízel je Ernie. Postavil před ně dvě velké sklenice whisky.

Ďábel se podíval na Ernieho. „Hele, nejseš ty náhodou ten hajzl, co mě šoupnut do klece, co?“

„Zapomeň na to,“ uklidňoval ho Ernie, „co bylo, bylo.“

„Do pekelný prdele s tebou!“ Ukázal na něj prstem, úzký plamen vyšlehl až k Erniemu a ten zmizel.

Edna se usmála a zvedla sklínku. Ďábel se zašklebil, zvedl svou a obrátil ji da sebe.

„Moc dobrý!“ mlaskl. „Kdo to koupil?“

„Ten chlápek, co nás před chvilkou opustil,“ řekl jsem. „Aha.“

Nalili si s Ednou ještě jednou a začali na sebe valit oči. Moje stará na něj vyjela: „Přestaň už čumět na tu couru!“

„Na jakou couru?“

„Na tuhle!“

„Hele, pij a drž zobák!“

Ukázal na ni prstem, trošku to luplo a byla pryč. Pak se podíval na mne:

„Ty chceš taky něco říct?“

„Já jsem přece ten chlápek, co přinesl štípačky, pamatuješ? Já tady jen tak vypomáhám, přináším ručníky a tak . . . “

„Je to fakt parádní pocit, mít zase nadpřirozený schopnosti.“ „Hodí se to,“ prohodil jsem, „když nic jiného, máme přece problém s přelidněním.“

Civěl na Ednu. Byli do sebe tak zakoukaní, že se mi podařilo vzít jednu lahev whisky. Sbalil jsem ji, nastoupil do auta a jel zpátky na pobřeží.

Ernieho žena pořád ještě seděla v zadní místnosti. Nová láhev jí udělala radost. Nalil jsem dvě sklínky.

„Co je to za cucáka, co máte v kleci?“ zajímal jsem se.

„Ale, je to zadák z třetí pětky jedné z místních univerzit. Snaží se přivydělat si nějaké drobné.“

„Určitě máš moc hezká prsa,“ zalichotil jsem. „Fakt? Ernie o mých prsou nikdy neřekl ani slovo.“ „Vypij to. Je to moc fajnová značka.“

Přisunul jsem se k ní. Měla nádherná tlustá stehna. Když jsem ji políbil, nebránila se.

„Už mě tenhle život začíná unavovat,“ stěžovala si, „Ernie nebyl nikdy nic jiného než sprostý podvodník. Máš nějakou dobrou práci?“

„Jasně. Dělám hlavního skladníka u Drombo-Western.“

„Dej mi ještě pusu,“ zašeptala.

Odvalil jsem se a utřel se do prostěradla.

„Jestli na to Ernie přijde, oba nás zabije,“ řekla. „Nepřijde. Nemysli na to.“

„Parádně miluješ,“ pokračovala, „ale proč zrovna já?“

„Jak to myslíš?“

„No, co tě k tomu vlastně přimělo?“

„Jo tak,“ došlo mi, „za to může ďábel.“

Pak jsem si zapálil, natáhl se, vdechl kouř a vypustil naprosto perfektní kroužek. Zvedla se a šla do koupelny. Za okamžik jsem slyšel, jak splachuje.