V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nathanael West, rodným jménem Nathan von Wallenstein Weinstein, vydal za svého velmi krátkého života - zahynul ve svých třiceti sedmi letech při autonehodě, když spěchal na pohřeb svého velkého přítele Francise Scotta Fitzgeralda, jenž zemřel o den dříve - čtyři novely, které však nevzbudily žádný ohlas a zapadly do zapomnění až do doby, než byl Nathanael West znovuobjeven v 50. letech.

Kočka na rozpálené plechové střeše z roku 1954 patří vedle Skleněného zvěřince (1944) a Tramvaje do stanice Touha (1947) a Sestupu Orfeova (1957) mezi čtveřici nejlepších a dodnes nejhranějších her amerického dramatika Tennesseeho Williamse, jenž byl za tuto hru podruhé oceněn nejvýznamnějším americkým literárním oceněním a to Pulitzerovou cenou.

Isaac Asimov je společně s Robertem A. Heinleinem and Arthurem C. Clarkem je zařazován do tzv. velké trojice žánru sci-fi literatury. Současně byl i jedním z nejplodnějších autorů všech dob, kdy kompletní bibliografie jeho díla, kam krom sci-fi románů a povídek patří i jeho autorské či spoluautorské příspěvky do nejrůznějších kategorií vědecko-populární literatury, čítají více než pět set knih. Ale vliv Asimova dalece přesahuje hranice pouhé literatury, kdy zvláště díky své povídkové sbírce Já, robot, ve které definoval a v literárním pojetí i aplikoval tři základní zákony robotiky, je považován za jednoho ze zakladatelů robotické kybernetiky. Další oblastí, kde má však Asimov pouze teoretický vliv v eticko-filozofické rovině je očekávaná apokalypsa po naprostém kolapsu civilizace, kdy nejprve v několika povídkách ze 40. let 20. století a dodatečně i v románové sáze, kterou rozvíjel až do konce 80. let, definoval východisko v podobě vědecké komunity, která bude v době úpadku a všeobecného pádu do barbarství nejprve schraňovat a poté dále šířit vědecké výdobytky moderní civilizace tak, že tato vědecká komunita svou civilizační nadřazeností ovládne a zcivilizuje zbylý svět.

Je takřka nemožné spočítat obrovské množství literárních, výtvarných ale i filmových uměleckých děl, které nějakým způsobem reflektují holokaust jakožto jednu z nejsmutnějších epoch v dějinách lidstva. Ba naopak, vlivem neustálého opakování, rozmělňování, používání mnohých klišé ale i tabuizace nechtěných faktů, se umělecké ztvárnění holokaustu stalo synonymem nudy, povrchnosti i vyčpělosti. Téma holokaustu, koncentračních táborů a systematické vyhlazování celých národů na základě rasistické ideologie bylo zopakováno tolikrát a v tolika různých formách, že jako nosné téma již nemá nejenže co říci, ale pro drtivou část lidstva se stalo prázdným pojmem.

A podobně vyprázdněným pojmem se mohlo stát i téma komunismu, o kterém opět vzniklo nesčetné množství literárních děl, jež se snaží s větší či menší objektivitou naklonit jazýček vah čtenářova názoru na tu či onu stranu, ale k pochopení podstaty si postačí přečíst útloučké bajkové podobenství Farma zvířat George Orwella a „Nullum est iam dictum, quod non dictum sit prius“ (a tím bylo řečeno vše).

Edgar Lawrence Doctorow staví svůj autorský styl na kombinaci reálně podaného příběhu, jehož autentičnost podporuje tím, že děj umisťuje do všeobecně známých míst, anebo do něj v okrajových úlohách vkládá známé historické postavy, a čisté autorovy fikce. A nejinak je tomu u jeho románu Světová výstava z roku 1985, který navenek, a to díky mnoha paralelám s autorovými biografickými údaji, navíc budí dojem vzpomínkové autobiografie.

O 11. září 2001, tedy o čtyřech unesených civilních dopravních letadel, z nichž dvě narazila do budov Obchodního centra v New Yorku, jedno do budovy Pentagonu a jedno za nese zcela vyjasněných okolností havarovalo nedaleko Pittsburghu, bylo u nás napsáno tisíce článků a metráky knih, které ale vesměs jen v mírných variacích, bez hlubší myšlenkové úvahy natož pak snad kritiky, opakovaly to, co hlásila oficiální propaganda někdejší neokonzervativní americké vlády.

Nathanael West, původním jménem Nathan Weinstein, byl jedním z řady nadějných amerických literátů, které finanční neúspěch jejich uměleckého díla donutil k prostituci jakožto filmového scénáristy. Westovo literární dílo tak za jeho života propadlo, z jeho scénářů vznikly filmy B-éčkové kategorie, které zapadly okamžitě poté, co vznikly, a konečně sám West zemřel při autonehodě, když spěchal na pohřeb svého velkého přítele Francise Scotta Fitzgeralda. A když se k tomu navíc snoubil i Westův původ německy mluvící ruského žida, bylo snad jediným možným životním východiskem, že West se profiloval jako skvělý pozorovatel s kritickým myšlením a jemným satirickým humorem. Ocenění, že byl i autor s nadčasovým sdělením, kdy zvláště jeho novely Přítelkyně osamělých srdcí (1933) a Den kobylek (1939) bývají zařazovány mezi nejlepší americké novely 20. století, se Westovi dostalo až takřka dvě dekády po jeho tragické smrti.