V noci jsem snil, že jsem motýlem

Už si nejsem jistý, kde to bylo. Asi někde v severovýchodní Kalifornii. Hemingway právě dokončil nějaký román, přijel z Evropy nebo kdoví odkud, a boxoval s někým v ringu. Byli tam lidi od novin, kritici, spisovatelé - tahle parta -, a v sedadlech kolem ringu také několik mladých paniček. Sedl jsem si do poslední řady. Většina lidí se na Hemingwaye nedívala.

Povídali si a smáli se.

Slunce bylo vysoko. Bylo to někdy brzy odpoledne. Pozoroval jsem Ernieho. Měl toho chlápka v hrsti a hrál si s ním. Rozdával rány a bránil se, jak se mu zachtělo. Pak ho srazil k zemi. Lidé se začali dívat. Hemův soupeř se zvedl při osmi: Hem se k němu blížil, ale pak se zastavil. Vyndal si chránič zubů, zasmál se a soupeře odmávl. Byla by to moc snadná kořist. Ernie šel do svého rohu. Zaklonil hlavu a někdo mu vymačkal do úst trochu vody.

Zvedl jsem se ze sedadla a zvolna kráčel uličkou mezi sedadly. Natáhl jsem ruku a poklepal jsem Hemingwayovi na bok.

„Pan Hemingway?“ „Ano, co je?“

„Rád bych si to s vámi rozdal.“ „Boxoval jste někdy?“

„Ne.“ „Tak si to nejdřív zkuste.“ „Přišel jsem ti nakopat prdel.“

Ernie se zasmál. Obrátil se k chlapíkovi v rohu: „Dej tomu hošanovi nějaké trenky a rukavice.“

Chlapík seskočil z ringu a já šel za ním dozadu uličkou do šatny.

„Zbláznil ses, mladej?“ zeptal se mě.

„Nevím. Nezdá se mi.“

„Jak myslíš. Zkus si tyhle trenky.“ „Dobrý.“

„No, no . . . jsou moc velký.“ „Ser na to. O nic nejde.“

„Dobře, počkej, zabandážuju ti ruce.“ „Nechci.“

„Ty nechceš bandáže?“ „Ne.

„A co chránič zubů?“ „Nechci.“

„To budeš boxovat v těchhle botách?“ „Jo, budu.“

Zapálil jsem si doutník a šel jsem za ním ven. Kráčel jsem uličkou a bánil z doutníku. Hemingway vylezl zpátky do ringu a nechal si nasadit rukavice. V mém rohu nebyl nikdo. Nakonec někdo přišel a rukavice mi navlékl. Zavolali nás doprostřed ringu, aby nám dali pokyny.

„Podívej, jestli půjdeš do klinče,“ začal rozhodčí, „tak já . . . “ „Nepůjdu,“ přerušil jsem ho.

Dostali jsme ještě další pokyny.

„Teď se vraťte do svých rohů. Až se ozve gong, můžete začít boxovat. Ať lepší vyhraje.“

Obrátil se ke mně: „Raději si vyndej ten doutník z pusy.“

Když se ozval gong, vyrazil jsem. Doutník jsem měl stále v puse. Pořádně jsem potáhl a foukl kouř Ernestu Hemingwayovi do tváře. Diváci se zasmáli.

Hem zaútočil. Zkusil rychlý úder a prudký hák, ale pokaždé minul. Měl jsem rychlé nohy. Zatančil jsem krátký jig, dupy dupy dup, a vyslal pět prudkých úderů na Taťkův nos. Letmo jsem hodil okem po holce v první řadě, byla to kočka, a v tom mi ji ubalil pravačkou a rozdrtil doutník, který jsem měl v puse. Cítil jsem, jak mi spálil ústa a tvář, a smetl jsem si horký popel. Vyplivl jsem vajgla a nabral Ernieho hákem do břicha. Dal mi pravého zvedáka a levačkou mě vzal přes ucho. Uhnul hlavou před mou pravačkou a krupobitím ran mě přibil k provazům. Zrovna když udeřili do gongu, poslal mě k zemi tvrdým pravým hákem na bradu.

Zvedl jsem se a vrátil se do svého rohu.

Přišel chlapík s vědrem.

„Pan Hemingway se nechává ptát, jestli stojíte o další kolo,“ zeptal se.

Vyřiď panu Hemingwayovi, že měl kliku. Dostal se mi kouř do očí. Stačí mi jedno kolo a mám ho.“

Chlapík s vědrem zase odešel a já viděl, jak se Hemingway směje.

Ozval se gong a já hned vyrazil. Začaly se mi dařit zásahy, sice ne moc tvrdé, ale dobře kombinované. Ernie ustupoval a jeho rány šly vedle. Poprvé jsem spatřil v jeho očích pochyby.

Co je to za cucáka? říkal si. Mé údery byly sice řidší, ale o to tvrdší. Nikdy jsem neminul. Hlava a tělo. V různých obměnách. Boxoval jsem jako Sugar Ray a zásahy seděly jako od Dempseye.

Dostal jsem Hemingwaye do provazů. Nemohl klesnout. Vždycky, když začal padat dopředu, jsem ho další ranou narovnal. Nebylo to nic než mordování. Smrt odpoledne.

Ustoupil jsem a pan Ernest Hemingway se svalil dopředu, dočista tuhý.

Zuby jsem si rozvázal rukavice, sundal je a seskočil z ringu. Šel jsem do své šatny, vlastně Hemingwayovy, a vysprchoval se. Vypil jsem láhev piva, zapálil si doutník a sedl si na kraj masážního stolu. Přinesli Ernieho a položili ho na druhý stůl. Byl stále v bezvědomí. Seděl jsem tam nahý a pozoroval, jak se o něho starají. V místnosti byly i ženy, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Potom ke mně přišel nějaký chlápek.

„Co jste zač? Jak se jmenujete?“ „Henry Chinaski.“

„Nikdy jsem o vás neslyšel,“ přiznal. „Ale uslyšíte,“ ujistil jsem ho.

Všichni se ke mně nahrnuli. Ernie tam zůstal sám. Chudák Ernie. Všichni se mačkali kolem mě. Ženské taky. Byl jsem pěkně pohublý, až na to jedno místo. Jedna skutečně parádní kočka po mně pořád jezdila očima od hlavy až k patě. Vypadala jako ženská zlepší společnosti prachatá, vzdělaná a vůbec - hezké tělo, hezká tvář, hezké šaty, prostě všechno.

„Co děláte?“ zeptal se někdo. „Šoustám a chlastám.“

„Ne, ne, to jsem nemyslel. Jaké je vaše povolání?“

„Meju nádobí.“ „Mejete nádobí?“

„Jo.“

„A máte nějakého koníčka?“

„No, nevím, jestli se tomu dá říkat koníček. Píšu.“ „Vy píšete?“

„Jo. „A co?“

„Povídky. Jsou moc dobrý.“ „Už jste publikoval?“

„Ne. „Proč? „Nic jsem nikam neposlal.“ „Kde máte ty povídky?“

„Tam,“ ukázal jsem na odrbaný lepenkový kufr.

„Poslyšte, píšu kritiky pro New York Times. Vadilo by vám, kdybych si vzal ty vaše povídky domů a přečetl si je? Vrátím je.“ „Pro mě za mě, jenom, hošánku, nevím, kde v tu dobu budu.“ Ta buchta z lepší společnosti udělala krok dopředu. „Bude u me.“

Pak dodala: „Pojď, Henry, hoď na sebe ty hadry. Pojedeme dlouho a máme toho hodně, co - si musíme říct.“

Oblékl jsem se a Ernie zrovna přišel k sobě. „Ksakru, co se to vlastně stalo?“ zeptal se.

„Kápnut jste na moc dobrého chlápka, pane Hemingway,“ odpověděl mu někdo.

Dooblékl jsem se a šel k jeho stolu.

„Jsi dobrý chlap, táto.“ Potřásl jsem mu rukou. „A nevystřel si mozek z hlavy.“

Odešel jsem s tou kočkou a nastoupil do žlutého auťáku se stahovací střechou, dlouhého jako půl bloku. Řídila s plynem u podlahy a zatáčky brala smykem, jen to svištělo, s úplně klidným výrazem. To byla klasa. Jestli miluje tak, jako řídí, tak to mě čeká: parádní noc.

Bydlela až nahoře v kopcích, na samotě. Otevřel nám sluha. „Georgi,“ oznámila mu, „máte dneska v noci volno. Tak mě napadá, vemte si volno celý týden.“

Sli jsme dál a v křesle tam seděl velký chlap se sklenkou v ruce. „Tommy,“ obrátila se k němu, „koukej zmizet.“

Šli jsme dál do domu.

„Co to bylo zač, ten velký chlap,“ zajímal jsem se. „Thomas Wolfe,“ utrousila, „starý otrava.“

Zastavila se v kuchyni pro pětinku bourbonu a dvě sklínky. Pak řekla: „Pojď.“

Ráno nás probudil telefon. Bylo to pro mě. Podala mi telefon a já se posadil v posteli vedle ní.

„Pan Chinaski?“ „Co je?“

„Přečetl jsem si ty povídky. Tak mě to rozrušilo, že jsem nemohl celou noc spát. Je naprosto jasné, že jste největším géniem desetiletí.“

,Jenom desetiletí?“ „No, tak možná století.“ „To už je lepší.“

„Jsou tu se mnou redaktoři z Harper's a Atlantiku. Možná tomu nebudete věřit, ale každý z nich si vybral pět povídek k otištění.“

„Tomu věřím,“ řekl jsem.

Kritik zavěsil. Lehl jsem si. S kočkou z lepší společnosti jsme se pak ještě jednou pomilovali.