V noci jsem snil, že jsem motýlem

Tohle zabilo Dylana Thomase.

Nastoupili jsme do letadla, moje holka, zvukař, kameraman a produkční. Kamera běžela. Zvukař připnul mně a mé dívce mikrofony. Letím do San Franciska, kde mám předčítat poezii. Jsem Henry Chinaski, básník. Jsem upřímný. Jsem velkolepý. Kulový. Jo, mám velkolepé koule.

Kanál 15 chce o mně točit dokument. Mám na sobě novou košili a moje holka je báječná, celá mě rozechvívá, je jí něco přes třicet. Sochaří, píše a výborně miluje. Kamera zabírá mou tvář. Dělám, jako by tam nebyla. Cestující nás pozorují a letušky září nad zemí ukradenou Indiánům. Tom Mix je mrtev a já se dobře nasnídal.

Nemohu se ale ubránit pomyšlení na ta léta v osamělých pokojích, kde na dveře klepaly jenom domácí vymáhající dlužný nájem nebo FBI. Mými společníky byly jenom krysy, myši a víno a moje krev chlístala po zdech ve světě, který jsem nedokázal pochopit a který nechápu dodnes. Než žít jejich životem, raději jsem hladověl; utekl jsem se do sebe a skryl se. Zatáhl jsem všechny závěsy a civěl do stropu. Když jsem šel ven, tak jedině do baru, kde jsem somroval o panáky, dělal poslíčka a nechal se v uličkách řezat dobře živenými a zajištěnými maníky, hloupými a pohodlnými chlapy. Pár rvaček jsem i vyhrál, ale jedině díky tomu, že jsem byl šílený. Léta jsem byl bez ženských, živil jsem se jenom burákovou pomazánkou, ztvrdlým chlebem a vařenými brambory. Byl jsem blázen, trouba, hlupák. Chtěl jsem psát, ale stroj byl pořád ve frcu. Vykašlal jsem se na to a chlastal . . .

Letadlo vzlétlo a kamera vrčí. Povídal jsem si se svou dívkou. Přinesli nám pití. Měl jsem poezii a hezkou ženskou. Život se lepšil. Ale pasti, pozor na pasti, Chinaski. Dost dlouho ses rval o to, abys mohl psát po svém. Nedopusť, aby tě ta trocha uznání a kamera svedly z cesty. Vzpomeň si, co říkal Jeffers - že i nejsilnějšího chlapa lze polapit, tak jako lapili Boha, když kdysi kráčel po Zemi.

Dobrá, Chinaski, ty nejseš Bůh, uvolni se a dej si dalšího panáka. Možná bys měl říct zvukařovi něco hlubokomyslného. Ne, jen ať se potí. Ať se všichni pěkně potí. Je to jejich film. Koukni, jak jsou mraky veliké. Letíš s úředníky od IBM, od Texaca, od...

Letíš s nepřítelem.

Na eskalátoru z letiště se mě nějaký chlap zeptal: „Na co všechny ty kamery? Co se děje?“

„Jsem básník,“ povídám mu.

„Básník?“ ptá se, „jak se jmenujete?“

„García Lorca,“ říkám . . .

North Beach je jinačí. Jsou mladí, nosí džíny a vyčkávají. Jsem starý. Kde jsou ti, co byli mladí před dvaceti lety? Kde je Joltin' Joe? Ti všichni. Byl jsem v San Francisku před 30 lety a North Beach jsem se vyhnul. Teď po ní kráčím. Všude vidím na plakátech svou tvář. Buď opatrný, starouši, jdou po tobě. Chtějí tvou krev.

Jdeme, Marioneti a moje dívka. Jen tak si tu jdeme s Marionettim. Je s ním příjemně, má velice něžné oči a mladé dívky ho zastavují na ulici a baví se s ním. Teď, říkám si, bych mohl v San Francisku zůstat . . . ale sám vím nejlíp, že pro mě je lepší být zpátky v L.A. s kulometem v okně do ulice. Možná lapili Boha, ale Chinaski se radí s ďáblem.

Marioneti odchází a jsme v beatnické kavárně. Nikdy jsem v beatnické kavárně nebyl.

Dáváme si tu nejlepší kávu - 60 centů šálek. Parádní čas. Nestojí to za to. Omladina sedí, srká kafe a čeká, až se to stane. Nestane se nic.

Přecházíme ulici k italské kavárně. Marionetti se vrátil s maníkem ze SF.Chronicle, který ve svém sloupku napsal, že jsem nejlepší povídkář od dob Hemingwaye. Říkám mu, že se mýlí; nevímn, kdo je nejlepší po Hemingwayovi, ale H.Ch. to rozhodně není . . . Na to jsem příliš lehkomyslný. Nevěnuji tomu dostatek úsilí. Jsem unaven.

Objevuje se víno. Špatné víno. Servírka přináší polévku, salát, mísu s ravioli. Další láhev špatného vína. Jsme už příliš najedení, abychom mohli dojíst hlavní chod. Hovor vázne.

Nesnažíme se být oslniví. Možná ani nemůžeme. Jdeme pryč.

Kráčím za nimi do vršku. Jdu se svou krásnou dívkou. Začínám zvracet. Špatné červené víno. Salát. Polévka. Ravioli. Před každou recitací zvracím. Je to dobré znamení. Opět je to naostro. Zatímco kráčím do kopce, zase mám v sobě zaražený nůž.

Vedou nás do pokoje a nechávají tam pár lahví piva. Přehlížím své básně. Je mi hrozně. Zvracím do výlevky, zvracím do záchodu, padám k zemi. Jsem připraven.

Největší publikum po Jevtušenkovi . . . vcházím na jeviště. Rafan. Ostrej rafan Chinaski. Za mnou je lednička plná piva. Jedno si beru. Sedám si a začínám číst. Za lístek platili dva dolary. Dobří lidé. Někteří z nich jsou zpočátku docela zaujatí. 1/3 mě nenávidí, 1/3 mě miluje a 1/3 je úplně mimo. Mám s sebou pár básní, o kterých vím, že jejich nenávist ještě zvětší. Nepřátelství je dobré. Odvazuje to hlavu.

„Mohla by si, prosím, stoupnout Laura Dayová? Mohla by se má láska zvednout?“

Povstává a mává mi.

Stále víc mě začíná zajímat spíš pivo než poezie. Mezi básněmi něco prodám, banální kecy, hovadiny. Jsem H. Bogart. Jsem Hemingway. Jsem děsnej machr.

„Chinaski, čti básně!“ ječí.

Mají pravdu. Snažím se zůstat u básní. Ale u ledničky jsem taky pěkně dlouho. Ulehčuje to práci a oni už zaplatili. Kdysi jsem slyšel, že John Cage přišel na jeviště, snědl jablko a dostal tisíc dolarů. Mám pocit, že jsem si těch pár pivek zasloužil.

Tak, a byl konec. Motají se kolem. Podpisy. Přijeli z Oregonu, L.A., Washingtonu. Krásné holčiny také. Přesně tohle zabilo Dylana Thomase.

Jdeme s Laurou a Joem Krysiakem po schodech, bavíme se a já piju pivo. Dole mlátí do dveří. „Chinaski! Chinaski!“ Joe jde dolů, aby je uklidnil. Jsem rocková hvězda. Nakonec jdu dolů a pár jich pouštím nahoru. Některé z nich znám. Hladovějící básníci. Vydavatelé malých časopisů. Cpou se i ti, které vůbec neznám. Dobrý, dobrý - zavřete dveře.

Chlastáme. Chlastáme. Chlastáme. Al Masantic sebou praštil v koupelně a rozrazil si hlavu. Moc dobrý básník, tenhle Al. Všichni mluví. Je to jen další hltavé chlemtání piva. Vypíječka. Nakladatel nějakého plátku začíná mlátit jednoho buzíka. Nelíbí se mi to. Chci je odtrhnout. Někdo rozbil okno. Ženu je ze schodů. Všechny až na Lauru. Je po mejdanu. No, ještě ne docela. Hádám se s ní. Jsme v tom. Začíná se rozjíždět, nebere to konce. Pro prkotinu, jako obvykle. Říkám jí, ať táhne. Odchází.

Po pár hodinách se probouzím a ona stojí uprostřed pokoje. Skáču z postele a nadávám jí. Jde po mně.

„Zabiju tě, ty hajzle jeden!“

Jsem ožralý. Povalila mě na podlahu a sedí na mně. Z obličeje mi teče krev. Pořádně mě kousla do ruky. Nechci chcípnout. Nechci chcípnout! Vášeň budiž prokleta. Ženu se do kuchyně a leju si na ruku polovinu flašky jódu. Laura vyhazuje ze svého kufru moje kalhoty a košile a bere si letenku. Jede si po svém. Opět jsme navždy skončili. Vracím se do postele a poslouchám, jak její podpatky klapou z vršku dolů.

Při zpátečním letu kamera vrčí. Tihleti maníci z kanálu 15 se snaží přijít na něco o životě. Kamera zaostřuje na díru v paži. Jsou tam dvě kousnutí.

„Pánové,“ říkám, „s ženskou to nejde. V žádném případě.“ Všichni přikyvují. Zvukař kýve, produkční kýve. Někteří z cestujících kývají také. Celou cestu tvrdě chlastám, kořením svůj smutek, jak říkají. Co může dělat básník bez bolesti? Potřebuje ji stejně jako psací stroj. Je jasné, že musím jít do letištního baru. Šel bych tam stejně. Kamera mě sleduje. Maníci v baru koukají kolem, hážou do sebe panáky a baví se o tom, jak je nemožné vyjít se ženskou.

Za recitaci beru 400 dolarů.

„Proč je tu ta kamera?“ ptá se chlapík vedle mě.

„Jsem básník,“ povídám.

„Básník?“ ptá se. ,Jak se jmenujete?“ „Dylan Thomas.“

Hážu do sebe panáka na ex a koukám přímo před sebe. Je zase po mém.