Kategorie
03. Květen 2008
1827
Jak často nevnímáme čas, když v osamnění
trůn Přírody v nás vzbudí rozechvění;
její lesy - pouště - hory - její vroucí
odpověď naší inteligenci!
(Byron: Ostrov)
1.
Znal jsem jej v mládí již, v tajemném spojení
byla s ním sama Zem - jako on s ní
v kráse i světle dne od jeho zrození:
pochodeň žití mu plála a v ní
slunce i hvězdný jas a z jejich jiskření
čerpal vášnivou zář - jeho duch splýval s ní -
a přece nevěděl ten duch v hodině žáru,
čemu je podřízen v svém početí i zmaru.
2.
Možná, že duše má je k žáru stvořena
měsíčním paprskem, vrženým z výsosti;
stěží však uvěřím, že planý zášleh má
víc svrchovanosti, než staré moudrosti
tvrdily; - či je snad zrozena
jen jako myšlenka beztělé bytosti,
jež míjí mimo nás s životodárnou větou
jak noční rosa z trav, co v letní bouřce kvetou?
3.
Míjí snad mimo nás jak oko, zadívané
na milovanou věc - když slza roztoužená
se zjeví pod víčkem a lhostejně pak skane?
A přec nemusí být - (ta věc) tak utajena
před námi v životě - ať zjevnou se nám stane
pro všechen příští čas - když byla ohlášena
zvukem ztrhaných strun v tajemném zachvění,
abychom procitli - ten tón je znamení
4.
toho, co bude tam na onom světě - a je,
líbezný, darován Bohem těm v osamnění,
co bez něj ztratí svůj život i obzor ráje,
vlečeni vášněmi srdce - a jeho znění
je hlasem ducha, jenž v zápas se pustil, maje
namísto víry jen zbožnost a zanícení -
jehož trůn skácela zoufalá moc a síla;
jemuž jen koruna vlastního citu zbyla.
(překlad: Josef Hiršal)
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 5327x přečteno
Zaslat e-mailem
