„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Doupě

Kategorie
03. Březen 2008

(1923-1924)

ZBUDOVAL JSEM SI DOUPĚ a zdá se, že se povedlo. Zvenčí je vlastně vidět jen veliká díra, jenže ta ve skutečnosti nikam nevede, už po několika krocích se narazí na přirozenou pevnou skálu. Nechci se vychloubat, že jsem tuto lest provedl úmyslně, je to spíš zbytek jednoho z mnoha marných stavebních pokusů, ale nakonec se mi zdálo výhodné nechat tuto jednu díru nezasypanou. Jistě, leckterá lest je tak rafinovaná, že se sama zahubí, tohle já vím líp než kdo jiný, a určitě je taky troufalé touto dírou vůbec někoho upozorňovat na možnost, že je tu něco, co by stálo za bližší zkoumání. Ale nezná mě, kdo si myslí, že jsem zbabělý a že jsem si snad založil doupě jen ze zbabělosti. Asi tak tisíc kroků od této díry je vlastní vchod do doupěte, zakrytý vrstvou mechu, která se dá zvednout, je tak zabezpečený, jak jen lze na tomto světě něco zabezpečit, pravda, může se stát, že někdo na ten mech šlápne nebo o něj zakopne, pak je cesta do mého doupěte volná, a komu se zachce – ovšem pozor, k tomu je také zapotřebí jistých nepříliš běžných schopností – může proniknout dovnitř a navždy všechno zničit. Dobře to vím a ani teď na samém vrcholu svého života neznám jediné úplně klidné hodiny, tam na onom místě v temném mechu jsem smrtelně zranitelný a v mých snech tam často bez ustání kolem dokola slídí chtivý čenich. Mohl jsem, řekne někdo, skutečně zasypat i tuhle vstupní díru, svrchu tenkou vrstvou a pak pevnou, hlouběji kyprou hlínou, takže bych se bez velké námahy pokaždé znovu propracoval k východu. Jenže tohle také není možné, právě opatrnost žádá, abych měl okamžitou možnost vyběhnout, právě opatrnost si – jako bohužel tak často – žádá riskování života. To všechno jsou velice svízelné počty a radost hlavy z vlastní bystrosti bývá často jediným důvodem, že počítáme dál. Musím mít okamžitou možnost vyběhnout ven, cožpak přes všechnu bdělost nemohu být napaden z docela neočekávané strany? Žiju si pokojně v nejvnitřnějším vnitřku svého domu a mezitím se pomalu a tiše ke mně odkudsi prorývá protivník. Neříkám, že má lepší čenich než já; třeba ví o mně zrovna tak málo jako já o něm. Avšak jsou vášniví lupiči, kteří naslepo rozrývají zem a vzhledem k nesmírné rozloze mého doupěte mají dokonce i oni naději, že někde narazí na některou z mých cest. Ovšem, mám výhodu, že jsem ve svém domě, že přesně znám všechny cesty a směry. Lupič se velmi snadno může stát mou obětí, sladce chutnou obětí. Jenže já stárnu, jsou mnozí, kteří jsou silnější než já, a protivníků mám nespočet, mohlo by se stát, že před jedním nepřítelem budu prchat a druhému vletím do drápů. Ach, co všecko by se nemohlo stát! Na každý pád ale musím mít vyhlídku, že třeba někde je lehce dosažitelný, docela otevřený východ, kde už vůbec nemusím pracovat, abych se dostal ven, takže se nemůže stát, že bych tam zoufale hrabal, byť i v lehkém násypu, a najednou – nedej bože! – ucítil ve stehnech pronásledovatelovy zuby. A neohrožují mě jen vnější nepřátelé. Nepřátelé jsou i uvnitř v zemi. Ještě jsem je neviděl, ale pověsti o nich vyprávějí a já v ně pevně věřím. Jsou to bytosti vnitřní země; ani pověst je nedovede popsat. I ten, kdo se stal jejich obětí, je sotva spatřil; přijdou, uslyšíme škrabot jejich drápů těsně pod sebou v zemi, která je jejich živlem, a v té chvíli už jsme ztraceni. Tu ani neplatí, že jsme ve svém domě, naopak jsme v jejich domě. Před nimi mě také neuchrání onen východ, jako mě patrně vůbec neuchrání, nýbrž zahubí, ale jakási naděje v něm je a já bez něho nemohu žít. Krom této velké cesty spojují mě s vnějším světem ještě docela úzké, nijak zvlášť nebezpečné cesty, které mi opatřují dobře dýchatelný vzduch. Vybudovaly je lesní myši. Dokázal jsem je správně zapojit do svého doupěte. Také mi umožňují na dálku větřit, a tak mi slouží k ochraně. Rovněž jimi ke mně přichází všelijaká drobotina, kterou pojídám, takže mohu podnikat něco jako honbu na nízkou, která mi postačuje ke skrovné obživě, aniž bych vůbec opustil své doupě; to je ovšem velmi cenné.
Nejkrásnější na mém doupěti je však ticho. Pravda, je to ticho klamné. Zničehonic může být přerušeno a všemu je konec. Prozatím však tu ještě je. Celé kotliny se mohu plížit svými chodbami a neuslyším nic než občas zašelestění nějakého drobného zvířátka, které pak ihned utiším mezi svými zuby, nebo sesýpání půdy, které mi ohlašuje nutnost nějaké vysprávky; jinak je ticho. Dovnitř vane lesní vzduch, je vlaho i chladno zároveň. Někdy se natáhnu a samým blahem se v chodbě převaluji. Je to krásné pro nadcházející stáří mít takové doupě, vybudované přístřeší, když začíná podzim. Každých sto metrů rozšířil jsem chodby v malá okrouhlá prostranství, tam se mohu pohodlně schoulit, sám sebou se zahřívat a odpočívat. Tam spávám sladkým spánkem míru, upokojené žádosti, dosaženého cíle vlastnit dům. Nevím, je-li to zvyk ze starých dob, nebo jsou-li přece jen nebezpečí i tohoto domu tak velká, aby mě probudila. Pravidelně čas od času se vytrhnu z hlubokého spaní a naslouchám, naslouchám do ticha, které tu neproměnně vládne ve dne v noci, usměju se uklidněn a s uvolněnými údy klesnu do ještě hlubšího spánků. Ubozí pocestní bez domu, na silnicích, v lesích, v nejlepším případě zalezli do hromady listí nebo do houfu svých druhů, vydaní na pospas veškeré zkáze nebe i země! Já si tu ležím na místě ze všech stran chráněném – takových je v mém doupěti víc jak padesát – a mezi dřímotou a bezvědomým spánkem mi uplývají hodiny, které si k tomu zvolím, jak se mi zamane.
Ne docela uprostřed mého doupěte pro případ krajního nebezpečí – ne snad zrovna pronásledování, nýbrž obléhání – je po pečlivém uvážení umístěno hlavní prostranství. Kdežto všechno ostatní je snad spíš dílem úsilí rozumového než tělesného, toto hradní nádvoří je výsledkem nejtvrdší práce mého těla, všech jeho částí. Nejednou jsem si již zoufal z tělesné únavy a chtěl jsem všeho nechat, svalil jsem se na záda a proklínal doupě, dovlekl jsem se ven a nechal doupě otevřené. Mohl jsem to udělat, protože jsem se už nikdy nechtěl vrátit zpátky, avšak po hodinách a dnech jsem se zase kajícně vrátil, div že jsem nezačal hlasitě opěvovat nedotčenost doupěte a s upřímnou radostí jsem se znovu pustil do práce. Práce na hradním nádvoří byla také zbytečně ztížena tím (zbytečně tu znamená, že doupě nemělo z té práce naprázdno žádný přímý užitek), že práv ě na místě, kde podle plánu mělo být to nádvoří, byla půda značně sypká a písčitá, půda tu musela být doslova udusána jako kladivem, aby vytvořila ten krásně zklenutý a zaokrouhlený prostor. K takovéhle práci mám však jen čelo. Tisíckrát a zase tisíckrát jsem tedy ve dne v noci narážel čelem na zem, byl jsem šťasten, jestliže vytryskla krev, nebol to byl důkaz, že; země se začíná zpevňovat, a tímto způsobem – to mi každý přizná – jsem si své hradní nádvoří věru zasloužil. Na tomto nádvoří shromažďuji své zásoby, všechno, co ulovím uvnitř doupěte a co přesahuje mou okamžitou potřebu, a všechno, co si přinesu z lovů mimo dům, naskládám zde. Prostranství je tak veliké, že ani zásoby na půl roku je nezaplní. I mohu tedy zásoby pěkně rozprostřít, procházet se mezi nimi, pohrávat si s nimi, těšit se jejich množstvím a rozmanitými pachy a uchovat si dokonalý přehled o tom, co zde mám. Také pak mohu kdykoli všechno přerovnat a podle roční doby dělat propočty dopředu a honební plány. Jsou doby, kdy jsem zásoben tak dobře, že se z lhostejnosti k jídlu vůbec ani nedotknu potěru, který tu rejdí kolem, což je ovšem z jiných důvodů zase možná neopatrné. Často se zaobírám přípravami na obranu a to má za následek, že mé názory na využití doupěte k těmto účelům se mění nebo vyvíjejí, ovšem v omezeném rámci, Připadá mi pak někdy nebezpečné zakládat obranu výhradně na hradním nádvoří, vždyť rozmanitost doupěte mi poskytuje i rozmanitější možnosti, a zdá se mi, že s hlediska opatrnosti by bylo lépe zásoby trochu rozdělit a vybavit jimi i některá malá místa, potom určím třeba každé třetí místo za rezervní zásobárnu, nebo každé čtvrté místo za hlavní a každé druhé za vedlejší zásobárnu a tak podobně. Nebo k oklamání nepřítele vyloučím některé cesty vůbec ze zásobování anebo zas napřeskáčku vyberu jen několik málo míst podle jejich polohy vzhledem k hlavnímu východu. Každý takový nový plán vyžaduje ovšem těžkou nosičskou práci, všechno musím znovu propočítat a pak přenášet břemena sem a tam. Mohu to ovšem dělat v klidu beze spěchu a není to ani tak zlé nosit v hubě ty dobré věci, odpočinout si, kde se mi zachce, a pochutnat si na tom, nač mám zrovna chuť.
Horší je, když mě najednou napadne – většinou při náhlém probuzení –, že nynější rozdělení je veskrze pochybené, že může způsobit značná nebezpečí a že musí být bez ohledu na ospalost a únavu okamžitě opraveno; pak spěchám, pak lítám, pak nemám kdy na výpočty; chtěje právě provést nějaký nový, naprosto přesný plán, popadám nazdařbůh, co mi přijde do zubů, vláčím, nosím, vzdychám, hekám, klopýtám a spokojím se vlastně jakoukoli libovolnou změnou nynějšího stavu, který mi připadá tak hrozně nebezpečný. Až pozvolna s úplným procitnutím přijde vystřízlivění a já stěží už chápu tu ukvapenost, zhluboka začnu vdechovat mír svého domova, který jsem sám narušil, vrátím se do svého pelechu, v obnovené únavě okamžitě usnu, a když procitnu, visí mi ještě v zubech třeba krysa jakožto nezvratný důkaz mé noční práce, která mi připadá skoro už jako sen. Potom jsou zase doby, kdy mi ze všeho nejmoudřejší připadá nashromáždit všechny zásoby na jedno místo. K čemu jsou mi zásoby na těch menších místech, kolikpak se toho tam dá vůbec uskladnit, a cokoli se tam dopraví, zatarasí jen cestu a bude třeba jednou, až se budu bránit, až budu prchat, spíš na překážku. Krom toho je to sice hloupé, ale pravda, že sebevědomí trpí, nemáme-li na očích všecky zásoby pohromadě a nemůžeme-li jediným pohledem přehlédnout, co vlastníme. Což se při tolikerém rozdělování nemůže také mnoho poztrácet? Nemohu ustavičně pobíhat všemi křížem krážem sestavenými chodbami a sledovat, je-li všechno jak se patří. Základní myšlenka rozdělení zásob je arci správná, avšak vlastně jen tehdy, mám-li více takových míst, jako je mé hradní nádvoří. Více takových míst! Ovšem! Ale kdo by to dokázal? Ani bych je teď dodatečně do celkového plánu doupěte nedostal. Přiznávám ale, že to je jedna z vad doupěte, jako že vždycky je nějaká vada tam, kde máme od něčeho jen jeden kus. A rovněž přizná vám, že během celé stavby se mi v mysli nejasně – ale zase až dost jasně, jen kdybych byl měl víc dobré vůle – ozýval požadavek většího počtu hradních nádvoří, nikdy jsem ho neuposlechl, cítil jsem se příliš slabý na tak nesmírnou práci; ano, cítil jsem se příliš slabý, abych si uvědomil nezbytnost té práce, nějak jsem se utěšoval pocity neméně nejasnými, podle nichž to, co by jinak nestačilo, bude zrovna v mém případě stačit – výjimečně, z milosti, patrně proto, že prozřetelnosti obzvlášť záleží na zachování mého čela, toho bucharu. A tak tedy mám jen jedno hradní nádvoří, avšak temné pocity, že to jedno tentokrát nepostačí, zmizely. Ať je to jak chce, musím se spokojit s jedním, malá prostranství je nenahradí, a tak, když tento náhled ve mně uzraje, začnu zase všechno vláčet z menších míst na hradní nádvoří. Na nějakou dobu je mi pak jakousi útěchou, že mám všechna prostranství a chodby volné, že vidím, jak se na hradním nádvoří hromadí ty spousty masa a vysílají až do nejzazších chodeb směsici mnoha pachů, z nichž každý mě svým způsobem oblažuje a jež zdálky dovedu přesně odlišit. Pak obvykle přijdou časy zvláštního klidu a míru, kdy pomalu, ponenáhlu přemisťuji svůj pelech z vnějších okruhů dovnitř, stále hlouběji se nořím do pachů, až to již nesnesu a jedné noci vtrhnu do hradního nádvoří, řádně zatočím se zásobami a až do naprostého otupění se nacpu tím nejlepším, co mám rád. Blažené, avšak nebezpečné časy; ten, kdo by jich dovedl využít, mohl by mne snadno zničit, aniž by cokoli riskoval. I tady škodolibě působí nedostatek druhého či třetího hradního nádvoří, právě to veliké, jedinečné nakupení všeho mne svádí. Pokouším se tomu všelijak bránit, vždyť i rozdělení po malých prostranstvích je jedním z těch opatření, bohužel vede – jako jiná podobná opatření – skrze strádání k ještě větší chtivosti, která pak přemůže rozum a svévolně změní obranné plány k svým účelům.
Po takových dobách, abych se soustředil, začnu obyčejně doupě revidovat, a když podniknu nezbytná vylepšení, opouštím je často, byť i jen nakrátko. Trest muset delší dobu postrádat doupě mi i tehdy připadá příliš tvrdý, ale nutnost občasných výletů uznávám. Je v tom pokaždé něco slavnostního, když se blížím k východu. V dobách domáckého života se mu vyhýbám, nevkročím dokonce ani do posledních výběžku chodby, která k němu vede; není také vůbec snadné procházet se tam, zřídil jsem tam úplný malý labyrint chodeb; tam stavba mého doupěte začínala, nemohl jsem tehdy ještě doufat, že ji kdy dokončím tak, jak stála v mých plánech, začal jsem na tomto konci napůl hravě a tak se tam první radost z práce vybouřila v jakémsi bludišti, které se mi tehdy zdálo korunou všech staveb, v němž však dnes patrně správněji vidím příliš malicherné, celkové stavby nedůstojné hračičkaření, které je sice teoreticky možná znamenité – tu je vchod do mého domu, říkal jsem tehdy ironicky neviditelným nepřátelům, a už jsem je viděl všechny udušené ve vstupním labyrintu –, ve skutečnosti je však hříčkou s příliš tenkými stěnami, která by sotva odolala vážnému náporu či nepříteli zoufale bojujícímu o život. Mám tuto část proto přestavět? Odkládám rozhodnutí a zůstane to asi už tak, jak to, je. Nehledě k veliké práci, kterou bych tak na sebe naložil, byla by to i práce nejnebezpečnější, jakou si lze představit. Tenkrát, když jsem s doupětem začínal, mohl jsem tam pracovat poměrně klidně, riziko nebylo o moc větší než kdekoli jinde, dnes však by to znamenalo takřka svévolně chtít upozornit svět na celé doupě, dnes už to nejde. Skoro mě to těší, chovám totiž i jakési city k této své prvotině. A kdyby měl přijít nějaký veliký útok, kterýpak půdorys vchodu by mě zachránil? Vchod může zmást, odvést, potrápit útočníka, a to v nejhorším splňuje i tenhle. Ale skutečně velkému náporu se musím pokusit čelit hned všemi prostředky stavby jako celku a veškerými silami těla i duše – to je přece samozřejmé. Ať tedy zůstane tento vchod tak, jak je. Stavba doupěte má tolik slabin vnucených jí přírodou, nechť si tedy ponechá i tento nedostatek stvořený mýma rukama, který jsem přesně, byť teprve dodatečně, rozpoznal. Tím vším ovšem není řečeno, že mě tato vada čas od času anebo snad ustavičně neznepokojuje. Jestliže se za svých obvyklých procházek vyhýbám této části doupěte, pak hlavně proto, že mi pohled na ni je nepříjemný, že se mi nechce pořád dívat na vadu doupěte, která mi už až dost straší v mysli. Ať si ta vada tam u vchodu trvá nezahladitelně dál, já však ať zůstanu ušetřen pohledu na ni tak dlouho, jak to půjde. I když jdu jen směrem k východu a jsem od něho ještě oddělen chodbami a prostranstvími, už mi připadá, že se ocitám v atmosféře velikého nebezpečí, je mi kolikrát, jako by mi řidla srst, jako bych tu mohl co nevidět stát s obnaženým, živým masem a v této chvíli být uvítán řevem svých nepřátel. Pravda, takové pocity vyvolává už východ sám o sobě, jímž opouštíme záštitu domu, avšak mě obzvlášť trýzní už ona vstupní stavba. Někdy se mi ve snu zdá, že jsem vchod přestavěl, veskrze změnil, rychle, obřími silami za jedinou noc, nikým nepozorován – a teď že je nedobytný; spánek, v němž se mi to zdá, je ten nejsladší ze všech, slzy radosti a spásy se mi ještě třpytí ve vousech, když se probudím.
Muka bludiště musím tedy přemoci i tělesně, když chci vyjít ven, a zlobí mě i dojímá zároveň, když někdy ve svém vlastním výtvoru na okamžik zabloudím a samo dílo jako by se pořád ještě namáhalo, aby mně, který o tom dávno vím své, dokázalo právo na existenci. Pak se však octnu pod mechovým stropem, jemuž někdy dopřeju čas – tak dlouho se nehnu z domu –, aby srostl s ostatní lesní půdou, a teď už stačí trhnout hlavou a jsem v cizině. Tento malý pohyb se dlouho neodhodlám vykonat, a kdybych nemusel znovu zmáhat labyrint, určitě bych od toho dnes upustil a putoval zpátky. Jakže? Tvůj dům je chráněn, uzavřen sám v sobě. Žiješ si v míru, teple, dobře živen, jsi pán, jediný pán nad množstvím chodeb a prostranství, a tohle všechno chceš, doufejme, ne snad obětovat, ale přece jen v jistém smyslu vydat všanc, utěšuješ se sice nadějí, že to vše získáš zpět, ale přece se pouštíš do hry, do vysoké, příliš vysoké hry? Že jsou pro to rozumné důvody? Nikoli, pro něco takového nemohou být žádné rozumné důvody. Potom však přece jen opatrně zvednu padací dvířka a jsem venku, opatrně je nechám spadnout, a tak rychle, jak jen mohu, uháním pryč od zrádného místa.
Ale na svobodě vlastně nejsem, neprodírám se sice už chodbami, nýbrž lovím ve volném lese, cítím v těle nové síly, pro něž v doupěti jaksi není dost prostoru, ani na hradním nádvoří, i kdyby bylo desetkrát tak velké. I obživa je venku lepší, lov sice obtížnější, úspěch vzácnější, avšak výsledek je v každém ohledu hodnotnější, to všechno nepopírám a dovedu to postřehnout i vychutnat, alespoň stejně dobře jako kdokoli jiný, ale pravděpodobně daleko lépe, neboť já nelovím z lehkovážnosti či zoufalství jako nějaký pobuda, nýbrž účelně a klidně. Rovněž nejsem určen k volnému životu a vydán mu na pospas, nýbrž vím, že můj čas je odměřen, že tu nemusím lovit do nekonečna, ale že mne takříkajíc – až se mi zachce a budu mít toho života tady dost – kdosi k sobě povolá, kdosi, jehož pozvání neodolám. A tak mohu ten čas zde naplno vychutnat a bezstarostně strávit, či spíše mohl bych a přece nemohu. Přespříliš mne zaměstnává doupě. Rychle jsem uháněl pryč od vchodu, brzy se však vrátím. Vyhledám si dobrý úkryt a číhavě pozoruji vchod do svého domu – tentokrát zvenčí – celé dny a noci. Může se to zdát pošetilé, mně to dělá nevýslovnou radost a uklidňuje mě ta. Je mi, jako bych nestál před svým domem, nýbrž sám před sebou, když spím, a jako by se mi dostávalo štěstí, že mohu hluboce spát a zároveň nad sebou ostře bdít. Je to pro mne něco jako vyznamenání, že mohu vidět strašidla noci nejen v bezbranném a důvěřivém spánku, nýbrž zároveň jim čelit ve skutečnosti, v plné síle bdělého stavu a s klidnou soudností. A shledávám, že to kupodivu se mnou není tak zlé, jak si často myslím a jak si patrně zase budu myslet, až sestoupím do svého domu. V tomto smyslu – asi i v jiném, ale v tomto zvlášť – jsou tyto výlety opravdu nepostradatelné. Pravda, jakkoli pečlivě jsem vybral vchod stranou všeho ruchu – přece jen, shrneme-li pozorování jednoho týdne, je provoz v těchto místech velmi značný, ale tak je tomu snad vůbec ve všech obyvatelných končinách a patrně je dokonce lepší vystavit se většímu provozu, který svou velikostí strhuje sebe sama dál, než být v naprosté osamělosti vydán napospas prvnímu pomalu hledajícímu vetřelci, který se namane. Zde je hodně nepřátel a ještě víc jejich náhončích, avšak oni bojují i sami mezi sebou a takto zaměstnáni přeženou se kolem doupěte. Za celou tu dobu jsem neviděl nikoho, kdo by pátral přímo u vchodu, k svému i jeho štěstí, neboť bych se mu, bez sebe starostí o doupě, určitě vrhl na krk. Pravda, přicházely i typy, v jejichž blízkostí jsem si netroufal setrvávat a před nimiž jsem musel utéci, sotva jsem je zdálky vytušil, o tom, jak se ti chovali k doupěti, nemohu vlastně nic s jistotou říci, ale snad postačí k uklidnění, že když jsem se brzy vrátil, nikoho jsem už nezastihl a vchod byl nedotčený. Bývaly šťastné doby, kdy jsem si skoro říkal, že nepřátelství světa vůči mně snad už pominulo nebo se zmírnilo anebo že moc doupěte mě vyjímá z dosavadního vyhlazujícího zápasu. Možná že doupě chrání víc, než jsem si kdy pomyslel nebo než si uvnitř doupěte troufám pomyslet. Zacházelo to tak daleko, že jsem někdy pojal dětinské přání vůbec se už nevracet do doupěte, nýbrž zařídit se tady poblíž vchodu, strávit život pozorováním vchodu, ustavičně se na vlastní oči přesvědčovat – a v tom nalézat své štěstí –, jak pevně by mě mé doupě dovedlo zabezpečit, kdybych byl v něm. Nu, z dětinských snů býváme rychle vytrženi. Jaképak zabezpečení to zde vidím? Cožpak smím nebezpečí, které na mne číhá, když jsem v doupěti, vůbec posuzovat podle zkušeností tady zvenčí? Mohou moji nepřátelé vůbec náležitě větřit, když nejsem v doupěti? Trochu mě větří určitě, avšak ne naplno. A není snad existence plného větření často předpokladem normálního nebezpečí? Co tu podnikám, jsou tedy jen poloviční, desetinové pokusy, dobré tak k tomu, aby mě uklidnily a skrze falešné uklidnění uvedly v krajní nebezpečí. Nikoli, nepozoruji tu, jak jsem myslel, svůj spánek, naopak já sám spím, zatímco zhoubce bdí. Třeba je jedním z těch, kdo se nevšímavě loudají kolem mého vchodu, pokaždé se jen ujistí, stejně jako já, že dveře jsou ještě neporušené a čekají na jejich útok, přejdou kolem jen proto, že vědí, že pán domu není uvnitř, nebo dokonce proto, že vědí, že nevinně číhá vedle v křoví. A já opouštím svou pozorovatelnu a mám po krk života pod širým nebem, je mi, jako bych se tu už nemohl ničemu přiučit, ani teď, ani později. A mám chuť rozloučit se s tím vším tady, sestoupit do doupěte a nikdy se už nevrátit, nechat věcem volný průběh a nezdržovat je zbytečným pozorováním. Avšak jsem tak zhýčkán tím, že jsem tak dlouho sledoval všechno, co se děje nad vchodem, že jsou to teď pro mne muka provádět celou proceduru sestupu, budící takřka rozruch, a nevědět, co se teď bude dít v okruhu za mými zády a potom za opět vsazenými padacími dveřmi. Zkouším za bouřlivých nocí nejdřív rychle vhodit dovnitř kořist, zdá se, že se to daří, ale jestli se to opravdu podařilo, to se teprve ukáže, až slezu dovnitř, ukáže se to, jenže ne už mně, anebo i mně, jenže příliš pozdě. Upustím tedy od toho a nesestoupím dolů. Vyhrabu si, ovšem v dostatečné vzdálenosti od skutečného vchodu, pokusný příkop, není delší než já sám a je rovněž uzavřen mechovým příklopem. Zalezu do okopu, zakryju ho za sebou, pečlivě vyčkávám, vypočtu si kratší nebo delší dobu v různé denní hodiny, pak odhodím mech, vylezu a zaznamenám svá pozorování. Získávám nejrůznější zkušenosti, dobré i špatné, obecný zákon nebo neomylnou metodu sestupování však nenacházím. Proto jsem ještě nesestoupil skutečným vchodem a zoufám si, že to přece jen brzy budu muset udělat. Nejsem dalek rozhodnutí, že odejdu daleko pryč, znovu začnu starý, bezútěšný život, v němž nebylo žádné jistoty, který byl jedinou nerozlišitelnou slitinou nebezpečí a nedovoloval, abych tak přesně viděl jednotlivé nebezpečí a bál se ho tak, jak mě tomu ustavičně učí porovnávání mého bezpečného doupěte s ostatním životem. Jistě, takové rozhodnutí by bylo úplným bláznovstvím vyvolaným pouze příliš dlouhým životem v nesmyslné svobodě; ještě patří doupě mně, stačí jediný krok, a jsem v bezpečí. I odpoutám se od všech pochyb a vyběhnu za bílého dne rovnou cestou ke dveřím, abych je teď už s určitostí zvedl, ale přece jen nemohu, přeběhnu kolem nich a naschvál se vrhnu do trní, abych se potrestal za vinu, kterou neznám. Pak si ovšem koneckonců musím říct, že přece jen mám pravdu a že je skutečně nemožné sestoupit dolů, aniž bych přitom aspoň na chvíli vydal všanc to nejdražší, co mám, všem kolem dokola na zemi, na stromech, ve vzduchu. A nenamlouvám si to nebezpečí, je velice skutečné. Nemusí to být přece ani přímo nepřítel, v němž vzbudím chuť, aby mě následoval, stejně dobře to může být nějaké, jedno jaké, neviňátko, nějaký odporný tvoreček, který za mnou půjde ze zvědavosti a tak se nic netuše stane vůdcem všech proti mně, ba nemusí to být ani to, třeba – a to je neméně zlé než to předtím, v mnohém ohledu je to ze všeho nejhorší – třeba je to kdosi jako já, znalec se zálibou pro stavby, nějaký ten lesní brach, milovník klidu, ale bídný lump, který by rád bydlel, aniž by stavěl. Kéž by teď přišel, kéž by v svém nečistém chtíči odhalil vchod, kéž by na něm začal pracovat, zvedat mech, kéž by se mu to podařilo, kéž by se tam pro mne vecpal a byl v něm už tak daleko, aby mu odtud na chvíli trčel ven právě tak ještě zadek, kéž by se to všechno stalo, abych se na něho mohl konečně, už bez jediného zaváhání, se vší zuřivostí vrhnout, rozkousat ho, rozsápat, roztrhat a vysát a jeho mršinu ihned nacpat k ostatní kořisti, především však, to by bylo to hlavní, abych byl konečně zase ve svém doupěti, s radostí bych tentokrát obdivoval dokonce i labyrint, nejdříve ze všeho bych však nad sebou zatáhl mechový strop a pak bych myslím odpočíval po celý zbytek svého života. Avšak nepřichází nikdo a já zůstávám odkázán sám na sebe. Zabývaje se bez ustání obtížemi celé věci, ztrácím hodně ze své ustrašenosti, ani zvenčí se už nevyhýbám vchodu, s obzvláštní zálibou teď kolem něho plíživě kroužím, je to už skoro, jako bych já sám byl nepřítelem a číhal na vhodnou příležitost, abych se s úspěchem vloupal dovnitř. Kdybych tak měl někoho, komu bych mohl důvěřovat, koho bych mohl postavit na mou pozorovatelnu, pak bych snad mohl klidně sestoupit dovnitř. Domluvil bych se s tím, jemuž důvěřuji, aby přesně sledoval situaci při mém sestupu, a delší dobu poté, kdyby se objevily známky nebezpečí, aby zaklepal na mechový strop, jinak však ne. Tak bych nad sebou zanechal takříkajíc čistý stůl, nezůstal by jediný zbytek, leda můj důvěrník. Neboť jestlipak on nebude požadovat nějakou protislužbu, jestlipak se nebude chtít aspoň podívat na mé doupě? Už pustit někoho dobrovolně do doupěte bylo by mi krajně trapné. Vystavěl jsem je pro sebe, ne pro návštěvy, myslím, že bych ho dovnitř nepustil; nepustil bych ho tam ani za tu cenu, že mi umožňuje dostat se dovnitř. Ale já bych ho tam ani nemohl pustit, protože buď bych ho mohl dolů pustit samotného, a to je přece naprosto nepředstavitelné, anebo bychom museli sestoupit zároveň, čímž by ovšem padla výhoda, kterou mi má přinést jeho pozorovatelská činnost v mém týlu. A jak je to s důvěrou? Mohu tomu, jemuž důvěřuji tváří v tvář, důvěřovat stejně i tehdy, když ho nevidím a když nás odděluje mechový strop? Je poměrně snadné někomu důvěřovat, když ho zároveň střežíme nebo aspoň můžeme střežit, je snad dokonce možné důvěřovat někomu na dálku, avšak někomu důvěřovat zvnitřku doupěte, tedy z jiného světa, to myslím možné není. Avšak nemusí to být ani tyto pochybnosti, stačí přece pomyšlení, že během mého sestupu nebo po něm mohou nespočetné životní náhody zabránit důvěrníkovi, aby plnil svou povinnost, a jaké nedozírné následky může pak pro mne mít taková sebemenší zábrana! Ne, shrne-li se to všechno dohromady, vůbec si nemusím stýskat, že jsem sám a nemám nikoho, komu bych mohl důvěřovat. Určitě tím nepřicházím o žádnou výhodu a pravděpodobně se ušetřím škod. Důvěřovat mohu však pouze sobě a doupěti. Měl jsem si to dříve uvážit a učinit opatření pro případ, který mne teď tolik zaměstnává. Na počátku stavby to bylo aspoň zčásti možné. Měl jsem první chodbu založit tak, aby v patřičné vzdálenosti od sebe měla dva vchody, takže bych jedním sestoupil tak zvolna, jak je nezbytné, rychle proběhl počátečním úsekem chodby k druhému východu, trochu bych tam nadzvedl mechový strop, který by k tomu účelu musel být vhodně uzpůsoben, a odtud bych se pak po několik nocí snažil získat přehled o situaci. Jedině tak by to bylo správné. Dva vchody by sice zdvojnásobily nebezpečí, avšak tato námitka by tu musela umlknout, zvláště když vchod, který byl myšlen jen jako pozorovatelna, mohl být docela úzký. A tak se hroužím do technických úvah, zase jednou začínám snít sen o naprosto dokonalém doupěti, trochu mě to upokojí, se zavřenýma očima se kochám pohledem na jasné i méně jasné stavební možnosti usnadňující nepozorovaně vklouznout i vyklouznout z doupěte ven.
Když tu tak ležím a myslím na to, přikládám těmto možnostem značný význam, nicméně pouze jako technickým vymoženostem, nikoli jako skutečným výhodám, neboť k čemu je to dobré, nerušeně vyklouzávat a vklouzávat? Ukazuje to na neklidnou mysl, na nejistý odhad sebe sama, na nečisté choutky, špatné vlastnosti, jež se stávají ještě daleko horšími tváří v tvář doupěti, které tu přece je a dokáže nás naplnit mírem, jen když se mu otevřeme dokořán. Jenže já jsem teď ovšem mimo doupě a hledám možnost návratu; tu by byla potřebná technická opatření velmi žádoucí. Ale na druhé straně možná přece jen zase ne tolik. Není to v momentální nervové úzkosti značné podceňování doupěte, díváme-li se na ně jen jako na dutinu, do níž chceme co nejbezpečněji zalézt? Jistě je i takovou bezpečnou dutinou nebo by jí mělo být, a když si představím, že jsem bezprostředně ohrožen nebezpečím, pak se zaťatými zuby a vší silou své vůle chci, aby doupě nebylo ničím jiným než dírou určenou záchraně mého života a aby tento jasný úkol plnilo co nejdokonaleji, a jakýkoli jiný úkol jsem mu ochoten odpustit. Jenže věc se má tak, že ono ve skutečnosti – a tu skutečnost my ve veliké tísni nevidíme a i v dobách ohrožení se ji teprve musíme učit vidět – sice poskytuje velké bezpečí, ale zdaleka ne dostatečné, cožpak v něm kdy starosti docela ustávají? Jsou to starosti jiné, vznešenější, závažnější, často silně potlačované, avšak jejich stravující účinek je možná stejný jako účinek starostí, jež zchystává život venku. Kdybych byl doupě postavil jen k zabezpečení svého života, nebyl bych sice podveden, avšak poměr mezi nesmírnou prací a skutečným zabezpečením, aspoň pokud je já dovedu pocítit a využít, by pro mne nebyl příznivý. Je velmi bolestné přiznat si to, ale já to musím učinit, právě tváří v tvář tomu vchodu tam, který se mně, staviteli a vlastníku, teď uzavírá, přímo křečovitě uzavírá. Jenže doupě není právě jen záchranná díra. Když stojím na hradním nádvoří, obklopen navršenými zásobami masa, tváří obrácen k deseti chodbám odtud vycházejícím, každá v souladu s celkovým prostorem buď svážná, nebo stoupavá, přímo směřující nebo stočená, rozšiřující se nebo zužující a všechny stejně tiché a prázdné, a každá z nich přichystána dovést mě k těm četným prostranstvím, stejně tichým a prázdným – pak jsou mi vzdáleny úvahy o bezpečnosti, pak přesně vím, že to zde je můj hrad, který jsem škrábáním a kousáním, dupáním a dusáním urval vzdorující půdě, můj hrad, který na žádný způsob nemůže patřit někomu jinému a který je natolik můj, že tu konec konců s klidem mohu přijmout od nepřítele i smrtelné zranění, neboť má krev se tu vsákne do mé půdy a neztratí se. A v čem jiném než v tomto je i smysl oněch krásných hodin, které trávívám napůl v pokojném spánku, napůl v radostném bdění v chodbách, které jsou vypočteny zcela přesně pro mne, pro mé lahodné protahování, dětské rozvalování, zasněné polehávání, blažené usínání. A malá prostranství, každé důvěrně známé – ač všechna naprosto stejná, se zavřenýma očima je zřetelně rozeznám už podle zaoblení stěn mě objímají v míru a teple, jako žádné hnízdo neobjímá svého ptáka. A všechno, všechno tiché a prázdné. Je-li tomu ale tak, proč potom váhám, proč se obávám víc vetřelce než možnosti, že se snad už nikdy neshledám se svým doupětem? Nuže, to druhé je naštěstí holá nemožnost, nemusím si teprve dlouhým uvažováním ujasňovat, co pro mne doupě znamená; já a doupě patříme k sobě natolik, že bych se tu při všem svém strachu mohl s klidem, s úplným klidem usadit, vůbec bych se nemusel přemáhat, abych navzdory všem obavám otevřel i vchod, naprosto by stačilo nečinně vyčkávat, neboť nás nemůže nic natrvalo rozdělit a nějak už se dolů docela určitě dostanu. Ale ovšem, kolik času může do té doby uplynout a co všecko se za tu dobu může stát, tady nahoře i tam dole? A záleží přece jenom na mně, abych tuto dobu zkrátil a učinil ihned, co je nezbytné.
A tak, samou únavou už neschopen myslet, s hlavou svěšenou, nejistýma nohama, napůl ve spánku, spíš tápaje než jda, přiblížím se ke vchodu, pomalu nadzvednu mech, pomalu sestoupím, z roztržitosti nechám vchod zbytečně dlouho nezakrytý, pak si vzpomenu na to, co jsem zanedbal, znovu vystoupím nahoru, abych to napravil, ale nač vystupovat nahoru? Stačí jen přitáhnout mechový strop, dobrá, tak tedy zase sestoupím dolů a konečně stáhnu mechový strop. Jen v tomto stavu, výhradně v tomto stavu dokážu tuto věc vykonat. – Potom tedy ležím pod mechem, nahoře na přinesené kořisti, obléván krví a šťávami masa, a mohl bych začít spát svůj vytoužený spánek. Nic mě neruší, nikdo nešel za mnou, nad mechem je, zdá se, aspoň doposud klid, a i kdyby nebyl, myslím, že bych se teď nemohl zdržovat pozorováním; změnil jsem místo, ze světa nahoře jsem přešel do svého doupěte r3. okamžitě pocítím účinek té změny. Je to nový svět dodávající nové síly, a co je únavou nahoře, není únavou zde. Vrátil jsem se z cest, bez sebe únavou z toho trmácení, avšak shledání se starým obydlím, práce s novým zařizováním, která na mě čeká, nutnost v rychlosti aspoň povrchně obhlédnout všechny prostory, především však co nejrychleji proniknout na hradní nádvoří – to všechno proměňuje únavu v překotný neklid, je to, jako bych v okamžiku, kdy' jsem vstupoval do doupěte, absolvoval dlouhý a hluboký spánek. První práce je velmi namáhavá a plně mě zaneprázdní: totiž protáhnout kořist úzkými a tenkostěnnými chodbami labyrintu. Tlačím ji vší silou před sebou a jde to, ale na mne příliš pomalu; abych to urychlil, urvu kus z té spousty masa a hrnu se přes ni, skrz ni, teď už mám před sebou jen část, teď se to postrkuje lehčeji, ale já jsem tak vecpaný do té spousty masa v těch úzkých chodbách, jimiž se sám tak tak proderu, že moc neschází, abych se ve vlastních zásobách udusil, kolikrát se jejich náporu ubráním leda žraním a pitím. Avšak transport se podaří, netrvá příliš dlouho, labyrint je zdolán, s úlevou stanu v normální chodbě, spojovací chodbou proženu kořist do jedné z hlavních chodeb zvlášť k tomu uzpůsobené, která se prudce svažuje k hradnímu nádvoří. Teď už to nic není, teď se všechno takřka samo od sebe valí a stéká dolů. Konečně na svém hradním nádvoří! Konečně si budu moci odpočinout. Všechno při starém, žádný větší malér se, zdá se, nestal, drobné Škody, které zpozoruji na první pohled, se brzy spraví, jen ještě napřed dlouhou obchůzku chodeb, ale to není žádná námaha, to je rozprávka s přáteli, jak jsem to dělával za starých časů či – nejsem vlastně ani tak starý, ale paměť se v mnohém už docela zakalila jak jsem to dělával anebo jak slyším, že se to dělává. Začnu teď s druhou chodbou schválně pomalu, když jsem viděl hradní nádvoří, mám nekonečně mnoho času – vždycky mám v doupěti nekonečně mnoho času –, neboť všecko, co tam dělám, je dobré a důležité a takříkajíc mě to syti. Začnu s druhou chodbou a uprostřed přeruším revizi a přejdu do třetí chodby a dám se jí dovést na hradní nádvoří a musím se teď ovšem dát znovu druhou chodbou a tak si hraje s prací a rozmnožuje ji a usmívám se a raduji se a pak jsem už celý zmaten z té spousty práce, ale nenechám ji být. Kvůli vám, chodby a prostranství, a hlavně kvůli tvým otázkám, hradní nádvoří, jsem přece přišel, životem jsem hazardoval, a to jsem byl předtím celou dobu takový hlupák, že jsem se o něj třásl a kvůli němu oddaloval návrat k vám. Co je mi po nebezpečí, teď, když jsem u vás. Patříte ke mně, já k vám, jsme spolu spjati, co se nám může stát. Ať se nahoře tlačí třeba celé stádo, ať si je tam připraven čenich, který prorazí mech. A i doupě mé teď pozdraví svým mlčením a prázdnotou a dotvrdí, co říkám. – Teď ale na mne přece jen padne jakási zemdlenost a na jednom prostranství, které patří k mým miláčkům, se trochu stočím do klubíčka, dávno jsem ještě neobhlédl všechno, ale já přece chci obhlídku dokončit, nechci tu spát, povolím jen tomu svodu a zařídím se tu, jako bych chtěl spát, jestli to tu jde pořád ještě tak dobře jako dřív. Jde to, jenomže já už se nedokážu vytrhnout, usnu tu hlubokým spánkem.
Spal jsem patrně velmi dlouho. Jsem probuzen až z posledního, rozplývajícího se spánku, musel to být už hodně lehký spánek, neboť mě vzbudilo sotva slyšitelné syčení. Hned je mi to jasné, drobotina, na kterou příliš málo dohlížím, kterou až příliš šetřím, si za mé nepřítomnosti někde provrtala novou cestu, tato cesta se střetla s nějakou starou cestou, zaléhá tam vzduch a odtud ten syčivý zvuk. Jak je ta chamraď činorodá a jak je ta její píle protivná! Budu muset nejdřív pečlivě sluchem ohledat stěny mé chodby a pokusnými vrty zjistit zdroj rušení a pak teprve budu moci šelest odstranit. Ostatně, ta nová chodba mi může i posloužit jako nový přívod vzduchu, bude-li jen trochu vyhovovat poměrům doupěte. Ale na ty malé si teď dám daleko lepší pozor než doposud, nic nesmí být ušetřeno.
Protože mám cvik v takových průzkumech, nebude to patrně dlouho trvat a mohu s tím hned začít, čekají na mne sice ještě jiné práce, ale tahle je nejnaléhavější, v mých chodbách musí být ticho. Tento zvuk je ostatně poměrně nevinný; vůbec jsem ho neslyšel, když jsem přišel, ačkoli tu určitě již byl; musel jsem se zase teprve dokonale zabydlet, abych ho uslyšel, je slyšitelný takříkajíc jen uchem domácího pána. A není ani trvalý, jak jindy takové zvuky bývají, je přerušován dlouhými přestávkami, patrně jak se tam nadržuje vzduch. Začnu s průzkumem, ale nedaří se mi najít místo, kde by bylo nutno zasáhnout, provedu sice pár výkopů, ale jen tak nazdařbůh; samozřejmě z toho nic není a velká práce s kopáním a ještě větší se zasýpáním a urovnáváním je nadarmo. Ani na krok se nepřiblížím místu šelestu, ozývá se pořád a beze změny slabě v pravidelných přestávkách, jednou jako sykot, jindy však jako pískání. Nu, mohl bych to zatím taky nechat být, sice to velmi ruší, ale sotva lze pochybovat o mém předpokladu, odkud šelest pochází, bude se tedy sotva zesilovat, naopak, může se také stát – ovšem doposud nikdy jsem nečekal tak dlouho –, že takové šelesty časem samy od sebe ustanou, jak malí vrtači pokračují v práci, a nehledě k tomu, nejednou náhoda snadno přivede na stopu rušení, kdežto soustavné hledání může dlouho selhávat. Tak se utěšuji a raději bych se dál potuloval chodbami a navštěvoval prostranství, s mnohými jsem se ještě ani znovu nepozdravil, a mezitím si vždycky trochu zarejdil po hradním nádvoří, ale přece jen mi to nedá, musím pátrat dál. Spoustu času mě stojí ta drobotina, spoustu času, který by se dal líp využít. Při takových příležitostech mě obyčejně láká technický problém, například podle šelestu, který mé ucho dokáže rozeznat do všech jemností, přesně a zaznamenatelně, si představím zdroj a příčinu a teď cítím potřebu přezkoumat, jestli to souhlasí se skutečností. Má to dobrý důvod, neboť dokud jsem nedospěl k nějakému zjištění, nemohu se ani cítit bezpečný, i kdyby šlo jen o to vědět, kam se skutálí zrnko písku spadlé se stěny. A takovýto šelest, to z tohoto hlediska teprve není nedůležitá věc. Jenže důležitá nedůležitá, ať hledám jak hledám, nenalézám nic, či spíše nalézám příliš mnoho. To se muselo stát zrovna na mém zamilovaném místě, říkám si, odejdu odtud hodně daleko, skoro na půl cesty k nejbližšímu prostranství, všechno je to vlastně žertem, jako bych chtěl dokázat, že mi tohle vyrušení nezchystalo snad právě jen mé zamilované místo, a s úsměvem se zaposlouchám, ale brzy mě úsměv přejde, neboť skutečně, stejný sykot je slyšet i zde. Nic to není, chvílemi si myslím, že nikdo mimo mne by to neslyšel, teti to ovšem cvičeným uchem slyším čím dál zřetelněji, ačkoli je to ve skutečnosti všude docela přesně stejný šelest, jak se mohu srovnáním přesvědčit. Také nesílí, jak zjišťuji, naslouchaje uprostřed chodby, nikoli s uchem na stěně. Potom lze už jen s námahou, ba s naprostým soustředěním spíš tu a tam uhádnout než zaslechnout závan zvuku. Avšak teti mi vadí právě fakt, že to na všech místech zůstává stejné, neboť to nikterak nelze uvést v soulad s mým původním předpokladem. Kdybych byl příčinu šelestu uhodl správně, musel by nejsilněji vyzařovat z jednoho určitého místa, které by se právě dalo najít, a pak stále slábnout. Jestliže však můj výklad nesouhlasil, co je to pak? Je tu ještě možnost, že jsou zde dvě centra šelestu, že jsem jen doposavad naslouchal daleko od obou center a že, přibližoval-li jsem se k jednomu centru, jeho šelesty sice sílily, avšak vzhledem k slábnutí šelestů z druhého centra byl celkový výsledek pro ucho pořád přibližně stejný. Skoro se mi už zdálo, že při bedlivém naslouchání rozeznávám, byť jen velmi nejasně, zvukové rozdíly, které souhlasí s novým předpokladem. Na každý pád musím pokusný prostor značně rozšířit ve srovnání s dosavadním. Sejdu proto chodbou až na nádvoří a začnu naslouchat tam. – Podivné, i zde týž šelest. Nu, je to šelest vyvolaný hrabáním nějakých nicotných zvířat, která hanebně využila mé nepřítomnosti, jistě jsou daleka jakýchkoli mně nepřátelských úmyslů, jsou jen zaměstnána svým vlastním dílem, a dokud jim nepřijde do cesty nějaká překážka, zachovají směr, kterým se jednou vydala, to všecko vím, přesto je mi nepochopitelné a rozčiluje mě a mate mi rozum pro práci velmi nezbytný, že se opovážila až do blízkosti mého nádvoří. Nechci v té věci rozlišovat: odstrašila ty hraboše hloubka, přece jen dost značná, v níž leží nádvoří, odstrašila je jeho velká rozloha a s ní související silný pohyb vzduchu, nebo prostě dolehla i k jejich tupé mysli nějaká zpráva o tom, že jde o hradní nádvoří? Rozhodně ve stěnách nádvoří jsem doposud nikdy žádné hrabání nezaznamenal. Přicházelo sem sice spousta zvěře přivábené mocnými výpary, to byla moje stálá honitba, ale ta se vždycky někde nahoře prohrabala do mých chodeb a pak přicházela, sklíčena sice, ale mocně přitahována, chodbami dolů. Teď ale tedy vrtají už i v chodbách. Kéž bych byl provedl aspoň ty nejdůležitější plány svého mládí a rané mužnosti anebo spíš, kéž bych byl měl sílu je provést, neboť vůle nechyběla. Jedním z těchto zamilovaných plánů bylo oddělit hradní nádvoří od okolní půdy, to jest ponechat stěny o síle odpovídající zhruba mé výšce – až na malou základnu, již bohužel od půdy oddělit nelze –, kolem dokola nádvoří však vytvořit dutinu stejného rozměru, jako je stěna. Tuto dutinu jsem si vždycky, snad ne neprávem, představoval jako nejkrásnější místo pro pobyt, jaké bych mohl mít. Viset na tom zaoblení, vytahovat se nahoru, klouzat dolů, skulit se a zas najít půdu pod nohama a všecky tyto hry hrát vysloveně na samém těle svého nádvoří, a přece ne v jeho vlastním prostoru; moci se vyhýbat nádvoří, moci dát očím odpočinout si od něho, odložit radost z pohledu na ně na pozdější chvíli a přece je nemuset postrádat, nýbrž doslova je pevně držet v drápech, zkrátka něco, co je nemožné, je-li tu jen jeden obyčejný otevřený vchod; především je však moci střežit a být tedy za to, že jsem si odepřel pohled na ně, odškodněn natolik, že kdybych měl volit mezi pobytem v nádvoří a pobytem v dutině, s jistotou bych zvolil dutinu na celý svůj život, tam bych si chodil nahoru a dolů a chránil nádvoří. Pak by nebyly žádné šelesty ve stěnách, žádné drzé hrabání až k samému prostranství, pak by tam byl zaručen mír a já bych byl jeho strážcem; nemusel bych s odporem naslouchat hrabání všelijaké drobotiny, nýbrž něčemu, co mi teď zcela uniká: šumění ticha na hradním nádvoří.
Jenže všechna tahle krása není skutečností a já se musím dát do práce, skoro musím být rád, že se teď přímo týká hradního nádvoří, neboť to mě povzbuzuje. Musím ovšem – to se ukazuje stále jasněji vynaložit všecky své síly na tuto práci, která se nejdřív zdála zcela nepatrná. Ohledávám teď sluchem stěny nádvoří, a ať naslouchám kdekoli, nahoře či dole, při stěnách či při zemi, u vchodů či uvnitř, všude, všude týž šelest. A kolik času, kolik napětí vyžaduje to dlouhé naslouchání přerušovanému šelestu. Jistou nepatrnou útěchu k oklamání sebe sama mohu – když chci – nalézt v tom, že když oddálím ucho od podlahy, neslyším zde na nádvoří vůbec nic, na rozdíl od chodeb, což působí rozlehlost prostranství. Jen abych se uklidnil a přišel zase k sobě, podnikám často tyto pokusy, napjatě se zaposlouchám a jsem šťasten, že nic neslyším. Ale jinak, co se vlastně stalo? Před tímto jevem naprosto selhává můj prvotní výklad. Musím však odmítnout i jiné výklady, které se nabízejí. Dalo by se myslet, že to, co slyším, je právě ona drobotina při práci. To by však odporovalo všem zkušenostem; není přece možné, abych najednou slyšel to, co jsem nikdy neslyšel, ačkoli to zde vždycky bylo. Má citlivost na rušení možná v doupěti časem vzrostla, ale sluch se přece rozhodně nezbystřil. Patří právě k vlastnostem té drobotiny, že ji není slyšet. Což bych ji byl jinak strpěl? Vyhladil bych ji, i kdyby mi pak hrozilo vyhladovění. Ale možná, i tato myšlenka se do mne vkrádá, že tu jde o zvíře, které ještě neznám. Možné by to bylo. Pozoruji sice život tady dole už dlouho a bedlivě, ale svět je rozmanitý a o zlá překvapení není nikdy nouze. Ale to by pak nebylo jedno zvíře, to by muselo být celé stádo, které znenadání vtrhlo do mého území, velké stádo malých zvířat, která sice – jelikož vůbec jsou slyšet – převyšují drobotinu, ale jen málo, nebol šramot jejich práce je jen nepatrný. Mohla by to tedy být neznámá zvířata, putující stádo, které pouze táhne kolem, které mě ruší, ale jehož tažení brzy skončí. Takže bych vlastně mohl počkat a nedělat koneckonců zbytečnou práci. Ale jsou-li to cizí zvířata, proč jsem žádné dosud nespatřil? Nahrabal jsem se už dost, abych některé z nich chytil, ale nenacházím nic. Napadá mě, že jsou to třeba docela nepatrná zvířátka, mnohem menší než ta, která znám, a jen šramot, který působí, je větší. Zkoumám proto vyhrabanou zeminu, vyhazuji hroudy do vzduchu, až se rozpadají na nejdrobnější částečky, avšak rušitelé nikde. Pomalu přicházím na to, že takovými malými náhodnými výkopy ničeho nedosáhnu, jen si rozvrtám stěny doupěte, ve spěchu hrabu chvíli tu, chvíli tam, nemám čas díry zasypávat, na mnoha místech jsou už hromady hlíny, které překážejí v cestě a ve výhledu. To všechno mě ovšem ruší jen mimochodem, procházení, rozhlížení, ba ani odpočívání nepřipadají teď v úvahu, nejednou jsem už v některé díře při práci na chvíli usnul, s jednou tlapou nahoře zaťatou do hlíny, z níž jsem chtěl ještě v polospánku kus urvat. Změním teď metodu. Prorazím směrem k šelestu řádný velký příkop a nepřestanu hrabat dřív, dokud bez ohledu na všechny teorie nenajdu pravou příčinu šelestu. Potom ji odstraním, bude-li to v mých silách, nebude-li, pak aspoň budu mít jistotu. Tato jistota mi přinese buď klid, nebo zoufalství, ale v každém případě jedno nebo druhé: bude to nepochybné a důvodné. Toto rozhodnutí mi přinese úlevu. Všechno, co jsem doposud udělal, připadá mi unáhlené; v rozčilení z návratu, ještě neoproštěn od starostí hořejšího světa, ještě plně nepojat mírem doupěte, rozcitlivělý, že jsem je tak dlouho musel postrádat, dal jsem se připravit o všechnu rozvahu jevem, který je, to přiznávám, podivný. Co se vlastně děje? Slabý sykot, slyšitelný jen po dlouhých přestávkách, nicotnost, o níž nechci říkat, že si na ni lze zvyknout; nikoli, zvyknout si na ni nelze, bylo by ji však možno nějakou dobu pozorovat, aniž by se proti ní prozatím cokoli přímo podnikalo, to znamená vždycky po několika hodinách příležitostně naslouchat a trpělivě zaznamenávat výsledky, ne však hned, jako já, jezdit uchem po zdech a takřka pokaždé, když se šelest ozve, rozdírat půdu, vlastně ani ne tak proto, aby se něco našlo, nýbrž aby se dělalo něco, co odpovídá vnitřnímu neklidu. Teď to bude doufám všechno jinak. A zase nedoufám – jak si přiznávám s očima zavřenýma a sám na sebe rozzuřen –, neboť neklid se ve mně chvěje zrovna tak jako už po celé hodiny, a kdyby mě nezdržoval rozum, začal bych patrně ze všeho nejraději na nějakém místě, lhostejno, je-li tam něco slyšet, nebo není, tupě, vzdorovitě hrabat, jen abych hrabal, skoro už jako ta drobotina, která hrabe buď docela beze smyslu, nebo proto, že požírá hlínu. Nový rozumný plán mě láká a zase i neláká. Nedá se proti němu nic namítnout, mě aspoň nenapadá jediná námitka, pokud tomu rozumím, musí vést k cíli. A přesto mu v podstatě nevěřím, věřím mu tak málo, že se neděsím ani možných hrůz jeho výsledku, ba ani v hrůzný výsledek nevěřím; dokonce se mi zdá, že jsem už od prvního zaznění šelestu pomýšlel na takové důsledné hrabání a že jsem s ním doposud nezačal jen proto, že jsem v ně neměl dost důvěry. Přesto samozřejmě s tím příkopem začnu, nemám už jinou možnost, ale nezačnu hned, trochu tu práci odložím. Má-li přijít rozum zase ke cti, ať se to stane důsledně, nevrhnu se do té práce bezhlavě. Především nejdříve napravím škody, které jsem v doupěti způsobil svým rytím; nebude to stát málo času, ale je to nezbytné; má-li nový příkop skutečně vést k nějakému cíli, bude patrně dlouhý, a kdyby nevedl k žádnému cíli, bude nekonečný, v každém případě znamená tato práce delší nepřítomnost v doupěti, ne tak zlou jako na hořejším světě, když budu chtít, mohu práci přerušit a zajít domů na návštěvu, a i když to neučiním, bude ke mně zavívat vzduch hradního nádvoří a obklopovat mě při práci, avšak pryč z doupěte a vydán nejistému osudu budu tak jako tak, proto chci zanechat doupě v pořádku, aby se neřeklo, že já, který jsem bojoval o jeho klid, jsem ho sám porušil a hned neobnovil. I začnu tím, že shrnuji hlínu zpátky do děr, je to práce, kterou dokonale znám, kterou jsem nesčetněkrát konal, aniž jsem si skoro uvědomoval, že je to práce, a v níž, zejména pokud jde o konečné udusání a uhlazování – to jistě není sebechvála, prostě je to pravda – jsem nepřekonatelný. Tentokrát mi ale nejde od ruky, jsem příliš roztržitý, co chvíli uprostřed práce tisknu ucho na stěnu a naslouchám a je mi jedno, že hlína právě nahrnutá se pode mnou řine zpátky do chodby. Poslední okrasné práce, které vyžadují obzvláštní pozornost, jsou už nad mé síly. Zůstávají ošklivé hrboly, rušivé trhliny, nemluvě už o tom, že takto zflikovaná stěna nikdy už nebude mít ten starý celkový švih. Snažím se utěšit tím, že je to práce prozatímní. Až se vrátím, až bude zase zjednán mír, pak všechno definitivně vylepším, všechno půjde jako na drátkách. Ano, v pohádkách jde všechno jako na drátkách a mezi pohádky patří i tyhle útěchy. Lépe by bylo, kdybych hned teď provedl dokonalou práci, bylo by to mnohem užitečnější než ji pořád a pořád přerušovat, potulovat se chodbami a zjišťovat nová místa šelestů, což je věru velmi snadné, neboť to nevyžaduje nic jiného než zastavit se na libovolném místě a naslouchat. A dělám i další zbytečné objevy. Občas se mi zdá, jako by šelest ustal, mívá přece dlouhé přestávky, občas se takový sykot přeslechne, příliš mocně buší v uchu krev, pak splynou takové dvě přestávky a jednomu se na chvíli zdá, že sykot ustal navždy. Přestane naslouchat, vyskočí, v celém životě nastal převrat, je to, jako by se otevřel pramen, z něhož prýští ticho doupěte. Dám si pozor, abych ten objev hned přezkoumal, hledám někoho, jemuž bych se s ním mohl nejdříve beze všech pochybností svěřit, cválám k hradnímu nádvoří, vzpomenu si – neboť celou svou bytostí jsem procitl k novému životu –, že jsem už dávno ničeho nepojedl, vyrvu něco ze zásob napolo zasypaných hlínou, hltám to, zatímco už běžím zpátky k místu neuvěřitelného objevu, chci se nejdřív jen tak mimochodem, letmo během jídla ještě jednou přesvědčit o věci, zaposlouchám se, ale už letmé zaposlouchání okamžitě ukáže, že jsem se hanebně klamal, zdálky se ozývá neochvějný sykot. I vyplivnu jídlo a chtělo by se mi zadupat je do země a nanovo se pouštím do práce, ani nevím do jaké, někde, kde se to zdá zapotřebí, a takových míst je až dost, začnu něco mechanicky konat, jako kdyby jen přišel dozorce, před nímž je třeba sehrát komedii. Ale sotva se chvíli takhle pracuje, může se stát, že dojde k novému objevu. Šelest jako by zesílil, ne moc ovšem, tady jde vždycky jen o nejjemnější odstíny, ale trochu přece, sluch to jasně rozpoznává. A toto zesílení připadá jako přibližování, není ani tak slyšet zesílení, jako spíš – ještě zřetelněji – je takřka vidět krok, jímž se silnější šelest přibližuje. Odskočím od stěny, jediným pohledem se pokusím přehlédnout všecky možnosti, které tento objev může mít za následek. Mám pocit, jako bych byl toto doupě vlastně nikdy nezařizoval na obranu proti nějakému útoku, v úmyslu jsem to měl, avšak navzdory všem životním zkušenostem zdálo se mi nebezpečí útoku a tedy i obranná zařízení vzdálená – anebo ne vzdálená (jak by to bylo možné!), ale v pořadí daleko za zařízeními pro pokojný život, jež měla proto všude v doupěti přednost. Mnohé se v tom směru dalo zařídit, aniž se narušil základní plán, bylo to nepochopitelně, opominuto. Měl jsem všechna ta léta velké štěstí, štěstí mě zhýčkalo, býval jsem neklidný, avšak neklid vprostřed štěstí nevede k ničemu.
Co by se teď mělo udělat především, je vlastně důkladná prohlídka doupěte z hlediska obrany a všech možností, které si při ní lze představit, vypracování obranného a příslušného stavebního plánu, načež by se mělo ihned započít s prací, svěže jako za mlada. To by byla nezbytná práce, na niž, mimochodem řečeno, je ovšem už příliš pozdě, avšak právě to by byla nezbytná práce, nikoli hrabání nějakého velikého výzkumného příkopu, jehož jediným smyslem vlastně je, že tu nechráněn ze všech sil vyhledávám nebezpečí, v bláznovské obavě, že samo nepřijde dost brzy. Najednou nechápu svůj dřívější plán. V kdysi rozumném plánu neshledávám ani trochu rozumu, zase nechám práce a nechám i naslouchání, už se mi nechce odhalovat žádné sílící šelesty, mám dost objevů, nechám všeho, byl bych už spokojen, kdybych upokojil ten svůj vnitřní rozpor. Znovu se dám odvést svými chodbami, přicházím do pořád vzdálenějších, od svého návratu ještě neviděných, úplně nedotčených mými hrabajícími tlapami, jejichž ticho procitá při mém příchodu a snáší se na mne. Nepoddávám se, spěchám dál, vůbec nevím, co hledám, nejspíš jen odklad. Zabloudím tak daleko, že se dostanu až k labyrintu, vábí mě naslouchat u mechového stropu; vzdálené věci v tu chvíli tak vzdálené, poutají můj zájem. Proniknu až nahoru a poslouchám. Hluboké ticho; jak je tu krásně, nikdo se tam nestará o mé doupě, každý má dost svých starostí, které ke mně nemají žádný vztah, jak se mi to jen podařilo dosáhnout. Tady pod mechovým stropem je teď snad jediné místo v mém doupěti, kde mohu celé hodiny nadarmo naslouchat. – Úplný obrat v poměrech doupěte, dosavadní místo nebezpečí se stalo místem klidu a míru, kdežto nádvoří strhla vřava světa a jeho nebezpečenství. A ještě hůř, ani zde není ve skutečnosti mír, zde se nic nezměnilo, ať tiše či s hlukem, nad mechem číhá nebezpečí jako dřív, jenže já jsem pro ně ztratil cit, přespříliš zaujat sykotem ve svých stěnách. Jsem jím zaujat? Ono sílí, blíží se, já se však plazím skrz labyrint a uvelebím se pod mechem, je to už skoro, jako bych přenechával svůj dům tomu sykalovi a spokojil se už tím, že tu nahoře najdu aspoň trochu klidu. Tomu sykalovi? Mám snad nějaký nový určitý názor o původu šelestu? Vždyť ten šelest přece snad pochází od stružek, které vyhrabává drobotina? Není tohle můj určitý názor? Vždyť jsem ho dosud ještě neopustil? A jestliže nepochází od stružek přímo, tedy nějak nepřímo. A jestliže s nimi vůbec nijak nesouvisí, pak se snad nedá předem vůbec nic předpokládat a je nutno vyčkat, až se snad příčina buď najde, nebo sama ukáže. Zahrávat si s dohady dalo by se ovšem ještě i teď, příkladně by se dalo říci, že někde v dálce pronikla voda a to, co mi připadá jako pištění či syčení, bylo by pak vlastně šumění. Ale nehledě k tomu, že v tomto směru nemám vůbec žádné zkušenosti – spodní vodu, kterou jsem na počátku našel, jsem hned odvedl a nikdy se už v této písčité půdě nevrátila –, nehledě k tomu je to zkrátka sykot, který se nedá vyložit jako šumění. Avšak co pomůže všechno nabádání ke klidu, obrazotvornost se nezastaví a já skutečně dospěju až k tomu – nemá smysl zapírat si to –, že ten sykot pochází od nějakého zvířete, nikoli od mnohých a drobných, nýbrž od jednoho jediného velikého. Leccos tomu odporuje. Že šelest je slyšet všude a pořád stejně silně, a nadto pravidelně ve dne v noci: Zajisté, zprvu bylo spíše nasnadě předpokládat množství drobných zvířat, poněvadž bych je však při svých výkopech nutně musel najít a nenašel jsem nic, nezbývá než předpokládat existenci velkého zvířete, zejména když to, co tomuto předpokladu napohled odporuje, jsou pouze věci, jež činí toto zvíře nikoli nemožným, nýbrž nade všechno pomyšlení nebezpečným. Jedině proto jsem se tomuto předpokladu bránil. Přestanu už klamat sám sebe. Dávno už si zahrávám s myšlenkou, že je to slyšet i na velkou vzdálenost jen proto; že ono zvíře pracuje jak zběsilé, prohrabává se půdou tak rychle, jako když se někdo prochází volnou chodbou, zem se chvěje při jeho hrabání, i když ono už pokročilo dál, toto doznívající chvění a zvuk práce samé splývají ve velké vzdálenosti a já, k němuž se donesou už jen poslední závany šelestu, jej slyším všude stejně. Přitom působí i to, že zvíře nepostupuje ke mně, proto se šelest nemění, jde spíše o plán, jehož smysl mi není jasný, předpokládám pouze, že zvíře mě kruhem obkličuje – přičemž vůbec nechci tvrdit, že o mně ví – patrně už několikrát obkroužilo mé doupě za dobu, co je pozoruji. Hodně si lámu hlavu s povahou šelestu, tím sykotem nebo pištěním. Když hrabu a ryju v zemi já svým způsobem, zní to přece docela jinak. Dovedu si sykot vyložit jen tak, že hlavním nástrojem zvířete nejsou drápy, ty třeba jen napomáhají, nýbrž čenich nebo rypák, jenž ovšem, nehledě k jeho nesmírné síle, musí mít nejspíše i nějaké ostří. Pravděpodobně zaboří jediným mohutným úderem rypák do země a vyrve veliký kus, po tu dobu neslyším nic, to je ona přestávka, potom však se znovu nadechne k novému úderu. Toto nasávání vzduchu, což musí být hluk, který otřásá zemí, a to nejen proto, že zvíře je tak silné, ale i proto, že tak spěchá, že je tak posedlé prací, tedy tento hluk slyším pak já jako tiché syčení. Naprosto nepochopitelné je mi ovšem, že je schopno pracovat tak nepřetržitě; třeba má v těch malých přestávkách i příležitost nepatrně si odpočinout, avšak ke skutečnému velkému odpočinku patrně ještě nedospělo, kutá ve dne v noci, pořád stejně silně a svěže, majíc před očima svůj plán, který je třeba provést co nejrychleji a k jehož uskutečnění má všechny schopnosti. Nuže takového protivníka jsem se nemohl nadát. Avšak nehledě k jeho zvláštnostem, dochází teď přece pouze k něčemu, čeho se vždycky bylo třeba obávat, nač jsem se vždycky měl připravovat: Někdo se blíží! Jak to, že tak dlouho plynulo všechno tiše a šťastně? Kdo to řídil cesty nepřátel, že dlouhým obloukem obcházeli mou usedlost? Proč jsem byl tak dlouho ochraňován, když teď na mne byla seslána taková hrůza? Co byla všechna ta drobná nebezpečí, jejichž promýšlením jsem trávil čas, proti tomuto jednomu!
Doufal jsem snad, že jako majitel doupěte budu mít převahu nad každým, kdo přijde? Právě jako majitel tohoto velikého choulostivého díla jsem, rozumí se, bezbranný proti každému vážnějšímu útoku. Blaho tohoto vlastnictví mě zhýčkalo, choulostivost doupěte mě učinila choulostivým, jeho zranění mě holi, jako by to byla má vlastní. Právě tohle jsem měl předvídat, nepomýšlet jen na svou vlastní obranu – jak povrchní a zbytečné bylo i to –, nýbrž na obranu doupěte. Především bylo třeba učinit opatření, aby se jednotlivé části doupěte, a to co nejvíce jednotlivých částí, v případě útoku daly v nejkratší době oddělit od ostatních méně ohrožených částí závalem půdy, a to takového množství půdy a tak účinně oddělit, aby útočník neměl ani tušení, že teprve za tím vším je vlastní doupě. A navíc by závaly musily být s to nejen skrýt doupě, ale pohřbít i útočníka. Neučinil jsem ani nejmenší náběh k něčemu takovému, nic, vůbec nic se v tomto ohledu nestalo, byl jsem lehkomyslný jako dítě, léta mužnosti jsem strávil v dětinských hrách, dokonce i s myšlenkami na nebezpečí jsem si jen pohrával, opravdu uvažovat o opravdových nebezpečích jsem zapomněl. A výstrah nechybělo.
Něco, co by se vyrovnalo nynějšímu případu, se ovšem nestalo, avšak přece jen se přihodilo něco podobného, v počátečních dobách doupěte. Hlavní rozdíl byl právě v tom, že to byly počáteční doby doupěte… Pracoval jsem tehdy, vyloženě jako nepatrný učedník, ještě na první chodbě, labyrint byl teprv rozvržen v hrubých rysech, jedno malé prostranství jsem už vyhloubil, avšak v rozměrech i zpracování stěn bylo naprosto nepovedené; zkrátka všechno bylo natolik v počátcích, že se to vůbec dalo brát jen jako pokus, jako něco, čeho by bylo možno najednou, dojde-li trpělivost, bez velké lítosti nechat. Tu se stalo, že jednou o pracovní přestávce – vždycky jsem v životě dělal až příliš mnoho pracovních přestávek jsem ležel mezi hromadami hlíny a najednou jsem v dálce uslyšel nějaký šelest. Byl jsem mlád, a tak to ve mně vyvolalo spíš zvědavost než strach. Nechal jsem práce a jal jsem se naslouchat, tedy naslouchal jsem a rozhodně jsem neutíkal nahoru pod mech, abych se tam rozvaloval a nemusel naslouchat. Aspoň jsem naslouchal. Dobře jsem rozpoznával, že jde o hrabání podobné mému, znělo sice trochu slaběji, ale kdoví jaký podíl na tom má vzdálenost. Byl jsem napjatý, jinak ale chladný a klidný. Třeba jsem v cizím doupěti, říkal jsem si, a jeho majitel se teď prohrabává ke mně. Kdyby se tato domněnka ukázala správná, byl bych odtáhl a začal stavět jinde, neboť nikdy jsem neměl výbojné a útočné choutky. Ale ovšem: byl jsem ještě mladý a neměl jsem ještě žádné doupě, mohl jsem být chladný a klidný. Ani další průběh věci mě nijak zvlášť nevzrušil, jen vyložit ho nebylo snadné. Jestliže ten, kdo tam hrabal, skutečně směřoval ke mně, protože mě slyšel hrabat, pak změnil-li směr, což se teď opravdu stalo, nedalo se zjistit, jestli to učinil proto, že jsem ho svou pracovní přestávkou zbavil každého opěrného bodu cesty, anebo proto, že sám změnil své úmysly. Možná ale že jsem se vůbec mýlil a on nikdy nesměřoval přímo na mne, ať tak či onak, šelest nějakou dobu ještě sílil, jako kdyby se přibližoval, já, mladý chlapík, bych se byl tehdy snad ani nezlobil, kdybych najednou uviděl toho hraboše vylézat ze země, avšak nic takového se nestalo, od jistého bodu začalo hrabání slábnout, bylo tišší a tišší, jako kdyby hraboš pozvolna uhýbal od původního směru, a najednou ustalo docela, jako kdyby se rozhodl pro docela opačný směr a vydal se rovnou pryč ode mne do dálky. Dlouho jsem ještě naslouchal do ticha za ním, než jsem se nanovo pustil do práce. Nuže, tato výstraha byla dost jasná, jenže já na ni brzo zapomněl a na mé stavební plány měla sotva nějaký vliv.
Mezi tehdejší dobou a dneškem leží můj mužný věk, avšak není to tak, jako by mezi tím neleželo vůbec nic? Pořád ještě trvá dlouhá pracovní přestávka a já naslouchám u stěny a ten hraboš opětně změnil úmysl, udělal čelem vzad, vrací se ze své cesty, domnívá se, že mi zatím poskytl dost času, abych se zařídil na jeho přijetí. U mne je však všechno daleko méně připraveno než tenkrát, veliké doupě je zde, bezbranné, a já už nejsem nepatrný učedník, nýbrž starý stavitel, poslední síly, jež v sobě ještě mám, mi vypovídají, jakmile dojde k rozhodnutí, ale jakkoli jsem starý, připadá mi, že bych velice rád byl ještě starší než jsem, tak starý, abych už ani nemohl vstát ze svého lůžka pod mechem. Neboť ve skutečnosti to tu přece jen nevydržím, zvednu se, a jako bych se tu byl naplnil nikoli klidem, ale novými starostmi, ženu se zase dolů do domu. – Jak vypadaly věci naposledy? Sykot zeslábl? Ne, zesílil. Namátkou poslouchám na deseti místech a je mi jasné, že to byl klam, sykot je pořád stejný, nezměnilo se nic. Tam na druhé straně není změn, tam je klid a povznesenost nad čas, zato zde každý okamžik naslouchačem otřásá. I vracím se zase dlouhou cestou na nádvoří, připadá mi, jako by všechno kolem bylo rozechvělé, jako by se po mně dívalo, jako by se hned pak zase dívalo stranou, aby mě nerušilo, pak se přece jen zase snažilo vyčíst z mého vzezření spásná rozhodnutí. Zavrtím hlavou, nemám ještě žádná. Nejdu také na nádvoří proto, abych provedl nějaký plán. Jdu kolem místa, kde jsem chtěl zřídit výzkumný příkop, znovu je zkoumám, bylo by to bývalo dobré místo, příkop by byl vedl tím směrem, kde je nejvíc malých vzduchovodů, jež by mi byly velice usnadnily práci, třeba bych byl nemusel hrabat ani moc daleka, ani bych se byl nemusel dohrabat ke zdroji šelestu, třeba by bylo stačilo naslouchat u přívodů. Ale žádná úvaha není dost silná, aby mě povzbudila k tomuhle hrabání. Tenhle příkop že mi má přinést jistotu? Jsem už tak daleko, že ani žádnou jistotu nechci. Na nádvoří si vyberu pěkný kus staženého červeného masa a zalezu s ním do jedné hromady hlíny, tam bude aspoň ticho, pokud tu vůbec ještě je opravdové ticho. Olizuji a okouším maso, myslím střídavě na to cizí zvíře, které se v dálce ubírá svou cestou, a potom zas na to, že bych si měl vydatně dopřát ze svých zásob, dokud ještě mám tu možnost. Tohle je patrně jediný proveditelný plán, který znám. Jinak se pokouším rozluštit plány toho zvířete. Je na cestách, anebo pracuje na vlastním doupěti? Je-li na cestách, pak by se s ním snad bylo možno dohodnout. Pronikne-li opravdu až ke mně, dám mu něco ze svých zásob a ono potáhne dál. To tak, potáhne dál. Ve své, hromadě hlíny si samozřejmě mohu snít o všem možném, i o dohodě, ačkoli dobře vím, že nic takového neexistuje a že v tom okamžiku, kdy se uvidíme, ba kdy jen vytušíme svou blízkost, oba stejně nepříčetně, žádný dřív, žádný později, na sebe vyceníme zuby a drápy s novým, jiným hladem, třeba budeme jinak úplně syti. A jako vždy, i teď plným právem, neboť kdopak by, i když je třeba na cestách, tváří v tvář doupěti nezměnil své cestovní plány i plány do budoucna. Ale třeba hrabe to zvíře na svém vlastním doupěti, pak nemohu o nějakém dorozumění už ani snít. I kdyby to bylo zvíře tak divné, že by jeho doupě sneslo nějakého souseda, mé doupě ho nesnese, aspoň slyšitelného souseda nesnese. Zdá se ovšem, že to zvíře je velmi daleko, kdyby se vzdálilo ještě trochu víc, ustal by asi i šelest, snad by se pak zase všechno mohlo obrátit k dobrému jako za starých časů, byla by to jen zlá, ale zdravá zkušenost, podnítila by mé k nejrůznějším vylepšením; mám-li klid a nebezpečí nedoléhá bezprostředně, dokážu arci vykonat ještě značnou práci, třeba se to zvíře vzhledem k nesmírným možnostem, jež patrně při své pracovní síle má, vzdá záměru rozšiřovat své doupě směrem k mému a odškodní se na jiné straně. Ani toho nelze ovšem dosáhnout vyjednáváním, nýbrž pouze vlastním rozumem toho zvířete, anebo nějakým tlakem, který bych vyvinul já ze své strany. V obou případech bude rozhodující, zda a co o mně zvíře ví. Čím víc o tom přemýšlím, tím nepravděpodobnější se mi zdá, že mě zvíře vůbec uslyšelo, je možné, třebaže pro mne nepředstavitelné, že má o mně jinak nějaké zprávy, ale slyšet mě snad nemohlo. Dokud jsem o něm nevěděl, nemohlo mě vůbec slyšet, neboť to jsem se choval tiše, není nic tiššího než má shledání s doupětem, potom, když jsem konal pokusné výkopy, mohlo mě snad slyšet, ačkoli můj způsob hrabání působí velmi málo hluku;, kdyby mě však bylo uslyšelo, pak bych to přece i já musel nějak zpozorovat, bylo by přece aspoň občas ustalo v práci a naslouchalo. – Ale všechno zůstávalo beze změny.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.7 (11 hlasů)