Kategorie
03. Březen 2008
(1923-1924)
ZBUDOVAL JSEM SI DOUPĚ a zdá se, že se
povedlo. Zvenčí je vlastně vidět jen veliká díra, jenže ta ve skutečnosti nikam
nevede, už po několika krocích se narazí na přirozenou pevnou skálu. Nechci se
vychloubat, že jsem tuto lest provedl úmyslně, je to spíš zbytek jednoho z
mnoha marných stavebních pokusů, ale nakonec se mi zdálo výhodné nechat tuto
jednu díru nezasypanou. Jistě, leckterá lest je tak rafinovaná, že se sama
zahubí, tohle já vím líp než kdo jiný, a určitě je taky troufalé touto dírou
vůbec někoho upozorňovat na možnost, že je tu něco, co by stálo za bližší
zkoumání. Ale nezná mě, kdo si myslí, že jsem zbabělý a že jsem si snad založil
doupě jen ze zbabělosti. Asi tak tisíc kroků od této díry je vlastní vchod do
doupěte, zakrytý vrstvou mechu, která se dá zvednout, je tak zabezpečený, jak
jen lze na tomto světě něco zabezpečit, pravda, může se stát, že někdo na ten
mech šlápne nebo o něj zakopne, pak je cesta do mého doupěte volná, a komu se
zachce – ovšem pozor, k tomu je také zapotřebí jistých nepříliš běžných
schopností – může proniknout dovnitř a navždy všechno zničit. Dobře to vím a
ani teď na samém vrcholu svého života neznám jediné úplně klidné hodiny, tam na
onom místě v temném mechu jsem smrtelně zranitelný a v mých snech tam často bez
ustání kolem dokola slídí chtivý čenich. Mohl jsem, řekne někdo, skutečně
zasypat i tuhle vstupní díru, svrchu tenkou vrstvou a pak pevnou, hlouběji
kyprou hlínou, takže bych se bez velké námahy pokaždé znovu propracoval k
východu. Jenže tohle také není možné, právě opatrnost žádá, abych měl okamžitou
možnost vyběhnout, právě opatrnost si – jako bohužel tak často – žádá riskování
života. To všechno jsou velice svízelné počty a radost hlavy z vlastní
bystrosti bývá často jediným důvodem, že počítáme dál. Musím mít okamžitou
možnost vyběhnout ven, cožpak přes všechnu bdělost nemohu být napaden z docela
neočekávané strany? Žiju si pokojně v nejvnitřnějším vnitřku svého domu a
mezitím se pomalu a tiše ke mně odkudsi prorývá protivník. Neříkám, že má lepší
čenich než já; třeba ví o mně zrovna tak málo jako já o něm. Avšak jsou vášniví
lupiči, kteří naslepo rozrývají zem a vzhledem k nesmírné rozloze mého doupěte
mají dokonce i oni naději, že někde narazí na některou z mých cest. Ovšem, mám
výhodu, že jsem ve svém domě, že přesně znám všechny cesty a směry. Lupič se
velmi snadno může stát mou obětí, sladce chutnou obětí. Jenže já stárnu, jsou
mnozí, kteří jsou silnější než já, a protivníků mám nespočet, mohlo by se stát,
že před jedním nepřítelem budu prchat a druhému vletím do drápů. Ach, co všecko
by se nemohlo stát! Na každý pád ale musím mít vyhlídku, že třeba někde je
lehce dosažitelný, docela otevřený východ, kde už vůbec nemusím pracovat, abych
se dostal ven, takže se nemůže stát, že bych tam zoufale hrabal, byť i v lehkém
násypu, a najednou – nedej bože! – ucítil ve stehnech pronásledovatelovy zuby.
A neohrožují mě jen vnější nepřátelé. Nepřátelé jsou i uvnitř v zemi. Ještě
jsem je neviděl, ale pověsti o nich vyprávějí a já v ně pevně věřím. Jsou to
bytosti vnitřní země; ani pověst je nedovede popsat. I ten, kdo se stal jejich
obětí, je sotva spatřil; přijdou, uslyšíme škrabot jejich drápů těsně pod sebou
v zemi, která je jejich živlem, a v té chvíli už jsme ztraceni. Tu ani neplatí,
že jsme ve svém domě, naopak jsme v jejich domě. Před nimi mě také neuchrání
onen východ, jako mě patrně vůbec neuchrání, nýbrž zahubí, ale jakási naděje v
něm je a já bez něho nemohu žít. Krom této velké cesty spojují mě s vnějším
světem ještě docela úzké, nijak zvlášť nebezpečné cesty, které mi opatřují
dobře dýchatelný vzduch. Vybudovaly je lesní myši. Dokázal jsem je správně
zapojit do svého doupěte. Také mi umožňují na dálku větřit, a tak mi slouží k
ochraně. Rovněž jimi ke mně přichází všelijaká drobotina, kterou pojídám, takže
mohu podnikat něco jako honbu na nízkou, která mi postačuje ke skrovné obživě,
aniž bych vůbec opustil své doupě; to je ovšem velmi cenné.
Nejkrásnější na mém doupěti je však ticho.
Pravda, je to ticho klamné. Zničehonic může být přerušeno a všemu je konec.
Prozatím však tu ještě je. Celé kotliny se mohu plížit svými chodbami a
neuslyším nic než občas zašelestění nějakého drobného zvířátka, které pak ihned
utiším mezi svými zuby, nebo sesýpání půdy, které mi ohlašuje nutnost nějaké
vysprávky; jinak je ticho. Dovnitř vane lesní vzduch, je vlaho i chladno
zároveň. Někdy se natáhnu a samým blahem se v chodbě převaluji. Je to krásné
pro nadcházející stáří mít takové doupě, vybudované přístřeší, když začíná
podzim. Každých sto metrů rozšířil jsem chodby v malá okrouhlá prostranství,
tam se mohu pohodlně schoulit, sám sebou se zahřívat a odpočívat. Tam spávám
sladkým spánkem míru, upokojené žádosti, dosaženého cíle vlastnit dům. Nevím,
je-li to zvyk ze starých dob, nebo jsou-li přece jen nebezpečí i tohoto domu
tak velká, aby mě probudila. Pravidelně čas od času se vytrhnu z hlubokého
spaní a naslouchám, naslouchám do ticha, které tu neproměnně vládne ve dne v
noci, usměju se uklidněn a s uvolněnými údy klesnu do ještě hlubšího spánků.
Ubozí pocestní bez domu, na silnicích, v lesích, v nejlepším případě zalezli do
hromady listí nebo do houfu svých druhů, vydaní na pospas veškeré zkáze nebe i
země! Já si tu ležím na místě ze všech stran chráněném – takových je v mém
doupěti víc jak padesát – a mezi dřímotou a bezvědomým spánkem mi uplývají
hodiny, které si k tomu zvolím, jak se mi zamane.
Ne docela uprostřed mého doupěte pro případ
krajního nebezpečí – ne snad zrovna pronásledování, nýbrž obléhání – je po
pečlivém uvážení umístěno hlavní prostranství. Kdežto všechno ostatní je snad
spíš dílem úsilí rozumového než tělesného, toto hradní nádvoří je výsledkem
nejtvrdší práce mého těla, všech jeho částí. Nejednou jsem si již zoufal z
tělesné únavy a chtěl jsem všeho nechat, svalil jsem se na záda a proklínal
doupě, dovlekl jsem se ven a nechal doupě otevřené. Mohl jsem to udělat,
protože jsem se už nikdy nechtěl vrátit zpátky, avšak po hodinách a dnech jsem
se zase kajícně vrátil, div že jsem nezačal hlasitě opěvovat nedotčenost
doupěte a s upřímnou radostí jsem se znovu pustil do práce. Práce na hradním
nádvoří byla také zbytečně ztížena tím (zbytečně tu znamená, že doupě nemělo z
té práce naprázdno žádný přímý užitek), že práv ě na místě, kde podle plánu
mělo být to nádvoří, byla půda značně sypká a písčitá, půda tu musela být
doslova udusána jako kladivem, aby vytvořila ten krásně zklenutý a zaokrouhlený
prostor. K takovéhle práci mám však jen čelo. Tisíckrát a zase tisíckrát jsem
tedy ve dne v noci narážel čelem na zem, byl jsem šťasten, jestliže vytryskla
krev, nebol to byl důkaz, že; země se začíná zpevňovat, a tímto způsobem – to
mi každý přizná – jsem si své hradní nádvoří věru zasloužil. Na tomto nádvoří
shromažďuji své zásoby, všechno, co ulovím uvnitř doupěte a co přesahuje mou
okamžitou potřebu, a všechno, co si přinesu z lovů mimo dům, naskládám zde.
Prostranství je tak veliké, že ani zásoby na půl roku je nezaplní. I mohu tedy
zásoby pěkně rozprostřít, procházet se mezi nimi, pohrávat si s nimi, těšit se
jejich množstvím a rozmanitými pachy a uchovat si dokonalý přehled o tom, co
zde mám. Také pak mohu kdykoli všechno přerovnat a podle roční doby dělat
propočty dopředu a honební plány. Jsou doby, kdy jsem zásoben tak dobře, že se
z lhostejnosti k jídlu vůbec ani nedotknu potěru, který tu rejdí kolem, což je
ovšem z jiných důvodů zase možná neopatrné. Často se zaobírám přípravami na
obranu a to má za následek, že mé názory na využití doupěte k těmto účelům se
mění nebo vyvíjejí, ovšem v omezeném rámci, Připadá mi pak někdy nebezpečné
zakládat obranu výhradně na hradním nádvoří, vždyť rozmanitost doupěte mi
poskytuje i rozmanitější možnosti, a zdá se mi, že s hlediska opatrnosti by
bylo lépe zásoby trochu rozdělit a vybavit jimi i některá malá místa, potom
určím třeba každé třetí místo za rezervní zásobárnu, nebo každé čtvrté místo za
hlavní a každé druhé za vedlejší zásobárnu a tak podobně. Nebo k oklamání
nepřítele vyloučím některé cesty vůbec ze zásobování anebo zas napřeskáčku
vyberu jen několik málo míst podle jejich polohy vzhledem k hlavnímu východu.
Každý takový nový plán vyžaduje ovšem těžkou nosičskou práci, všechno musím
znovu propočítat a pak přenášet břemena sem a tam. Mohu to ovšem dělat v klidu
beze spěchu a není to ani tak zlé nosit v hubě ty dobré věci, odpočinout si,
kde se mi zachce, a pochutnat si na tom, nač mám zrovna chuť.
Horší je, když mě najednou napadne – většinou
při náhlém probuzení –, že nynější rozdělení je veskrze pochybené, že může
způsobit značná nebezpečí a že musí být bez ohledu na ospalost a únavu okamžitě
opraveno; pak spěchám, pak lítám, pak nemám kdy na výpočty; chtěje právě
provést nějaký nový, naprosto přesný plán, popadám nazdařbůh, co mi přijde do
zubů, vláčím, nosím, vzdychám, hekám, klopýtám a spokojím se vlastně jakoukoli
libovolnou změnou nynějšího stavu, který mi připadá tak hrozně nebezpečný. Až
pozvolna s úplným procitnutím přijde vystřízlivění a já stěží už chápu tu
ukvapenost, zhluboka začnu vdechovat mír svého domova, který jsem sám narušil,
vrátím se do svého pelechu, v obnovené únavě okamžitě usnu, a když procitnu,
visí mi ještě v zubech třeba krysa jakožto nezvratný důkaz mé noční práce,
která mi připadá skoro už jako sen. Potom jsou zase doby, kdy mi ze všeho
nejmoudřejší připadá nashromáždit všechny zásoby na jedno místo. K čemu jsou mi
zásoby na těch menších místech, kolikpak se toho tam dá vůbec uskladnit, a
cokoli se tam dopraví, zatarasí jen cestu a bude třeba jednou, až se budu
bránit, až budu prchat, spíš na překážku. Krom toho je to sice hloupé, ale
pravda, že sebevědomí trpí, nemáme-li na očích všecky zásoby pohromadě a
nemůžeme-li jediným pohledem přehlédnout, co vlastníme. Což se při tolikerém
rozdělování nemůže také mnoho poztrácet? Nemohu ustavičně pobíhat všemi křížem
krážem sestavenými chodbami a sledovat, je-li všechno jak se patří. Základní
myšlenka rozdělení zásob je arci správná, avšak vlastně jen tehdy, mám-li více
takových míst, jako je mé hradní nádvoří. Více takových míst! Ovšem! Ale kdo by
to dokázal? Ani bych je teď dodatečně do celkového plánu doupěte nedostal.
Přiznávám ale, že to je jedna z vad doupěte, jako že vždycky je nějaká vada
tam, kde máme od něčeho jen jeden kus. A rovněž přizná vám, že během celé
stavby se mi v mysli nejasně – ale zase až dost jasně, jen kdybych byl měl víc
dobré vůle – ozýval požadavek většího počtu hradních nádvoří, nikdy jsem ho
neuposlechl, cítil jsem se příliš slabý na tak nesmírnou práci; ano, cítil jsem
se příliš slabý, abych si uvědomil nezbytnost té práce, nějak jsem se utěšoval
pocity neméně nejasnými, podle nichž to, co by jinak nestačilo, bude zrovna v
mém případě stačit – výjimečně, z milosti, patrně proto, že prozřetelnosti
obzvlášť záleží na zachování mého čela, toho bucharu. A tak tedy mám jen jedno
hradní nádvoří, avšak temné pocity, že to jedno tentokrát nepostačí, zmizely.
Ať je to jak chce, musím se spokojit s jedním, malá prostranství je nenahradí,
a tak, když tento náhled ve mně uzraje, začnu zase všechno vláčet z menších
míst na hradní nádvoří. Na nějakou dobu je mi pak jakousi útěchou, že mám
všechna prostranství a chodby volné, že vidím, jak se na hradním nádvoří
hromadí ty spousty masa a vysílají až do nejzazších chodeb směsici mnoha pachů,
z nichž každý mě svým způsobem oblažuje a jež zdálky dovedu přesně odlišit. Pak
obvykle přijdou časy zvláštního klidu a míru, kdy pomalu, ponenáhlu přemisťuji
svůj pelech z vnějších okruhů dovnitř, stále hlouběji se nořím do pachů, až to
již nesnesu a jedné noci vtrhnu do hradního nádvoří, řádně zatočím se zásobami
a až do naprostého otupění se nacpu tím nejlepším, co mám rád. Blažené, avšak
nebezpečné časy; ten, kdo by jich dovedl využít, mohl by mne snadno zničit,
aniž by cokoli riskoval. I tady škodolibě působí nedostatek druhého či třetího
hradního nádvoří, právě to veliké, jedinečné nakupení všeho mne svádí. Pokouším
se tomu všelijak bránit, vždyť i rozdělení po malých prostranstvích je jedním z
těch opatření, bohužel vede – jako jiná podobná opatření – skrze strádání k
ještě větší chtivosti, která pak přemůže rozum a svévolně změní obranné plány k
svým účelům.
Po takových dobách, abych se soustředil, začnu
obyčejně doupě revidovat, a když podniknu nezbytná vylepšení, opouštím je
často, byť i jen nakrátko. Trest muset delší dobu postrádat doupě mi i tehdy
připadá příliš tvrdý, ale nutnost občasných výletů uznávám. Je v tom pokaždé
něco slavnostního, když se blížím k východu. V dobách domáckého života se mu
vyhýbám, nevkročím dokonce ani do posledních výběžku chodby, která k němu vede;
není také vůbec snadné procházet se tam, zřídil jsem tam úplný malý labyrint
chodeb; tam stavba mého doupěte začínala, nemohl jsem tehdy ještě doufat, že ji
kdy dokončím tak, jak stála v mých plánech, začal jsem na tomto konci napůl
hravě a tak se tam první radost z práce vybouřila v jakémsi bludišti, které se
mi tehdy zdálo korunou všech staveb, v němž však dnes patrně správněji vidím
příliš malicherné, celkové stavby nedůstojné hračičkaření, které je sice
teoreticky možná znamenité – tu je vchod do mého domu, říkal jsem tehdy
ironicky neviditelným nepřátelům, a už jsem je viděl všechny udušené ve
vstupním labyrintu –, ve skutečnosti je však hříčkou s příliš tenkými stěnami,
která by sotva odolala vážnému náporu či nepříteli zoufale bojujícímu o život.
Mám tuto část proto přestavět? Odkládám rozhodnutí a zůstane to asi už tak, jak
to, je. Nehledě k veliké práci, kterou bych tak na sebe naložil, byla by to i
práce nejnebezpečnější, jakou si lze představit. Tenkrát, když jsem s doupětem
začínal, mohl jsem tam pracovat poměrně klidně, riziko nebylo o moc větší než
kdekoli jinde, dnes však by to znamenalo takřka svévolně chtít upozornit svět
na celé doupě, dnes už to nejde. Skoro mě to těší, chovám totiž i jakési city k
této své prvotině. A kdyby měl přijít nějaký veliký útok, kterýpak půdorys vchodu
by mě zachránil? Vchod může zmást, odvést, potrápit útočníka, a to v nejhorším
splňuje i tenhle. Ale skutečně velkému náporu se musím pokusit čelit hned všemi
prostředky stavby jako celku a veškerými silami těla i duše – to je přece
samozřejmé. Ať tedy zůstane tento vchod tak, jak je. Stavba doupěte má tolik
slabin vnucených jí přírodou, nechť si tedy ponechá i tento nedostatek stvořený
mýma rukama, který jsem přesně, byť teprve dodatečně, rozpoznal. Tím vším ovšem
není řečeno, že mě tato vada čas od času anebo snad ustavičně neznepokojuje.
Jestliže se za svých obvyklých procházek vyhýbám této části doupěte, pak hlavně
proto, že mi pohled na ni je nepříjemný, že se mi nechce pořád dívat na vadu
doupěte, která mi už až dost straší v mysli. Ať si ta vada tam u vchodu trvá
nezahladitelně dál, já však ať zůstanu ušetřen pohledu na ni tak dlouho, jak to
půjde. I když jdu jen směrem k východu a jsem od něho ještě oddělen chodbami a
prostranstvími, už mi připadá, že se ocitám v atmosféře velikého nebezpečí, je
mi kolikrát, jako by mi řidla srst, jako bych tu mohl co nevidět stát s
obnaženým, živým masem a v této chvíli být uvítán řevem svých nepřátel. Pravda,
takové pocity vyvolává už východ sám o sobě, jímž opouštíme záštitu domu, avšak
mě obzvlášť trýzní už ona vstupní stavba. Někdy se mi ve snu zdá, že jsem vchod
přestavěl, veskrze změnil, rychle, obřími silami za jedinou noc, nikým
nepozorován – a teď že je nedobytný; spánek, v němž se mi to zdá, je ten
nejsladší ze všech, slzy radosti a spásy se mi ještě třpytí ve vousech, když se
probudím.
Muka bludiště musím tedy přemoci i tělesně,
když chci vyjít ven, a zlobí mě i dojímá zároveň, když někdy ve svém vlastním
výtvoru na okamžik zabloudím a samo dílo jako by se pořád ještě namáhalo, aby
mně, který o tom dávno vím své, dokázalo právo na existenci. Pak se však octnu
pod mechovým stropem, jemuž někdy dopřeju čas – tak dlouho se nehnu z domu –,
aby srostl s ostatní lesní půdou, a teď už stačí trhnout hlavou a jsem v
cizině. Tento malý pohyb se dlouho neodhodlám vykonat, a kdybych nemusel znovu
zmáhat labyrint, určitě bych od toho dnes upustil a putoval zpátky. Jakže? Tvůj
dům je chráněn, uzavřen sám v sobě. Žiješ si v míru, teple, dobře živen, jsi
pán, jediný pán nad množstvím chodeb a prostranství, a tohle všechno chceš,
doufejme, ne snad obětovat, ale přece jen v jistém smyslu vydat všanc, utěšuješ
se sice nadějí, že to vše získáš zpět, ale přece se pouštíš do hry, do vysoké,
příliš vysoké hry? Že jsou pro to rozumné důvody? Nikoli, pro něco takového
nemohou být žádné rozumné důvody. Potom však přece jen opatrně zvednu padací
dvířka a jsem venku, opatrně je nechám spadnout, a tak rychle, jak jen mohu,
uháním pryč od zrádného místa.
Ale na svobodě vlastně nejsem, neprodírám se
sice už chodbami, nýbrž lovím ve volném lese, cítím v těle nové síly, pro něž v
doupěti jaksi není dost prostoru, ani na hradním nádvoří, i kdyby bylo
desetkrát tak velké. I obživa je venku lepší, lov sice obtížnější, úspěch
vzácnější, avšak výsledek je v každém ohledu hodnotnější, to všechno nepopírám
a dovedu to postřehnout i vychutnat, alespoň stejně dobře jako kdokoli jiný,
ale pravděpodobně daleko lépe, neboť já nelovím z lehkovážnosti či zoufalství
jako nějaký pobuda, nýbrž účelně a klidně. Rovněž nejsem určen k volnému životu
a vydán mu na pospas, nýbrž vím, že můj čas je odměřen, že tu nemusím lovit do
nekonečna, ale že mne takříkajíc – až se mi zachce a budu mít toho života tady
dost – kdosi k sobě povolá, kdosi, jehož pozvání neodolám. A tak mohu ten čas
zde naplno vychutnat a bezstarostně strávit, či spíše mohl bych a přece nemohu.
Přespříliš mne zaměstnává doupě. Rychle jsem uháněl pryč od vchodu, brzy se
však vrátím. Vyhledám si dobrý úkryt a číhavě pozoruji vchod do svého domu –
tentokrát zvenčí – celé dny a noci. Může se to zdát pošetilé, mně to dělá
nevýslovnou radost a uklidňuje mě ta. Je mi, jako bych nestál před svým domem,
nýbrž sám před sebou, když spím, a jako by se mi dostávalo štěstí, že mohu
hluboce spát a zároveň nad sebou ostře bdít. Je to pro mne něco jako
vyznamenání, že mohu vidět strašidla noci nejen v bezbranném a důvěřivém
spánku, nýbrž zároveň jim čelit ve skutečnosti, v plné síle bdělého stavu a s
klidnou soudností. A shledávám, že to kupodivu se mnou není tak zlé, jak si
často myslím a jak si patrně zase budu myslet, až sestoupím do svého domu. V
tomto smyslu – asi i v jiném, ale v tomto zvlášť – jsou tyto výlety opravdu
nepostradatelné. Pravda, jakkoli pečlivě jsem vybral vchod stranou všeho ruchu
– přece jen, shrneme-li pozorování jednoho týdne, je provoz v těchto místech
velmi značný, ale tak je tomu snad vůbec ve všech obyvatelných končinách a
patrně je dokonce lepší vystavit se většímu provozu, který svou velikostí
strhuje sebe sama dál, než být v naprosté osamělosti vydán napospas prvnímu
pomalu hledajícímu vetřelci, který se namane. Zde je hodně nepřátel a ještě víc
jejich náhončích, avšak oni bojují i sami mezi sebou a takto zaměstnáni
přeženou se kolem doupěte. Za celou tu dobu jsem neviděl nikoho, kdo by pátral
přímo u vchodu, k svému i jeho štěstí, neboť bych se mu, bez sebe starostí o
doupě, určitě vrhl na krk. Pravda, přicházely i typy, v jejichž blízkostí jsem
si netroufal setrvávat a před nimiž jsem musel utéci, sotva jsem je zdálky
vytušil, o tom, jak se ti chovali k doupěti, nemohu vlastně nic s jistotou
říci, ale snad postačí k uklidnění, že když jsem se brzy vrátil, nikoho jsem už
nezastihl a vchod byl nedotčený. Bývaly šťastné doby, kdy jsem si skoro říkal,
že nepřátelství světa vůči mně snad už pominulo nebo se zmírnilo anebo že moc
doupěte mě vyjímá z dosavadního vyhlazujícího zápasu. Možná že doupě chrání
víc, než jsem si kdy pomyslel nebo než si uvnitř doupěte troufám pomyslet.
Zacházelo to tak daleko, že jsem někdy pojal dětinské přání vůbec se už
nevracet do doupěte, nýbrž zařídit se tady poblíž vchodu, strávit život
pozorováním vchodu, ustavičně se na vlastní oči přesvědčovat – a v tom nalézat
své štěstí –, jak pevně by mě mé doupě dovedlo zabezpečit, kdybych byl v něm.
Nu, z dětinských snů býváme rychle vytrženi. Jaképak zabezpečení to zde vidím?
Cožpak smím nebezpečí, které na mne číhá, když jsem v doupěti, vůbec posuzovat
podle zkušeností tady zvenčí? Mohou moji nepřátelé vůbec náležitě větřit, když
nejsem v doupěti? Trochu mě větří určitě, avšak ne naplno. A není snad
existence plného větření často předpokladem normálního nebezpečí? Co tu
podnikám, jsou tedy jen poloviční, desetinové pokusy, dobré tak k tomu, aby mě
uklidnily a skrze falešné uklidnění uvedly v krajní nebezpečí. Nikoli,
nepozoruji tu, jak jsem myslel, svůj spánek, naopak já sám spím, zatímco
zhoubce bdí. Třeba je jedním z těch, kdo se nevšímavě loudají kolem mého
vchodu, pokaždé se jen ujistí, stejně jako já, že dveře jsou ještě neporušené a
čekají na jejich útok, přejdou kolem jen proto, že vědí, že pán domu není
uvnitř, nebo dokonce proto, že vědí, že nevinně číhá vedle v křoví. A já
opouštím svou pozorovatelnu a mám po krk života pod širým nebem, je mi, jako
bych se tu už nemohl ničemu přiučit, ani teď, ani později. A mám chuť rozloučit
se s tím vším tady, sestoupit do doupěte a nikdy se už nevrátit, nechat věcem
volný průběh a nezdržovat je zbytečným pozorováním. Avšak jsem tak zhýčkán tím,
že jsem tak dlouho sledoval všechno, co se děje nad vchodem, že jsou to teď pro
mne muka provádět celou proceduru sestupu, budící takřka rozruch, a nevědět, co
se teď bude dít v okruhu za mými zády a potom za opět vsazenými padacími
dveřmi. Zkouším za bouřlivých nocí nejdřív rychle vhodit dovnitř kořist, zdá
se, že se to daří, ale jestli se to opravdu podařilo, to se teprve ukáže, až
slezu dovnitř, ukáže se to, jenže ne už mně, anebo i mně, jenže příliš pozdě.
Upustím tedy od toho a nesestoupím dolů. Vyhrabu si, ovšem v dostatečné
vzdálenosti od skutečného vchodu, pokusný příkop, není delší než já sám a je
rovněž uzavřen mechovým příklopem. Zalezu do okopu, zakryju ho za sebou,
pečlivě vyčkávám, vypočtu si kratší nebo delší dobu v různé denní hodiny, pak
odhodím mech, vylezu a zaznamenám svá pozorování. Získávám nejrůznější
zkušenosti, dobré i špatné, obecný zákon nebo neomylnou metodu sestupování však
nenacházím. Proto jsem ještě nesestoupil skutečným vchodem a zoufám si, že to
přece jen brzy budu muset udělat. Nejsem dalek rozhodnutí, že odejdu daleko
pryč, znovu začnu starý, bezútěšný život, v němž nebylo žádné jistoty, který
byl jedinou nerozlišitelnou slitinou nebezpečí a nedovoloval, abych tak přesně
viděl jednotlivé nebezpečí a bál se ho tak, jak mě tomu ustavičně učí
porovnávání mého bezpečného doupěte s ostatním životem. Jistě, takové
rozhodnutí by bylo úplným bláznovstvím vyvolaným pouze příliš dlouhým životem v
nesmyslné svobodě; ještě patří doupě mně, stačí jediný krok, a jsem v bezpečí.
I odpoutám se od všech pochyb a vyběhnu za bílého dne rovnou cestou ke dveřím,
abych je teď už s určitostí zvedl, ale přece jen nemohu, přeběhnu kolem nich a
naschvál se vrhnu do trní, abych se potrestal za vinu, kterou neznám. Pak si
ovšem koneckonců musím říct, že přece jen mám pravdu a že je skutečně nemožné
sestoupit dolů, aniž bych přitom aspoň na chvíli vydal všanc to nejdražší, co
mám, všem kolem dokola na zemi, na stromech, ve vzduchu. A nenamlouvám si to
nebezpečí, je velice skutečné. Nemusí to být přece ani přímo nepřítel, v němž
vzbudím chuť, aby mě následoval, stejně dobře to může být nějaké, jedno jaké,
neviňátko, nějaký odporný tvoreček, který za mnou půjde ze zvědavosti a tak se
nic netuše stane vůdcem všech proti mně, ba nemusí to být ani to, třeba – a to
je neméně zlé než to předtím, v mnohém ohledu je to ze všeho nejhorší – třeba
je to kdosi jako já, znalec se zálibou pro stavby, nějaký ten lesní brach,
milovník klidu, ale bídný lump, který by rád bydlel, aniž by stavěl. Kéž by teď
přišel, kéž by v svém nečistém chtíči odhalil vchod, kéž by na něm začal
pracovat, zvedat mech, kéž by se mu to podařilo, kéž by se tam pro mne vecpal a
byl v něm už tak daleko, aby mu odtud na chvíli trčel ven právě tak ještě
zadek, kéž by se to všechno stalo, abych se na něho mohl konečně, už bez
jediného zaváhání, se vší zuřivostí vrhnout, rozkousat ho, rozsápat, roztrhat a
vysát a jeho mršinu ihned nacpat k ostatní kořisti, především však, to by bylo
to hlavní, abych byl konečně zase ve svém doupěti, s radostí bych tentokrát
obdivoval dokonce i labyrint, nejdříve ze všeho bych však nad sebou zatáhl
mechový strop a pak bych myslím odpočíval po celý zbytek svého života. Avšak
nepřichází nikdo a já zůstávám odkázán sám na sebe. Zabývaje se bez ustání
obtížemi celé věci, ztrácím hodně ze své ustrašenosti, ani zvenčí se už
nevyhýbám vchodu, s obzvláštní zálibou teď kolem něho plíživě kroužím, je to už
skoro, jako bych já sám byl nepřítelem a číhal na vhodnou příležitost, abych se
s úspěchem vloupal dovnitř. Kdybych tak měl někoho, komu bych mohl důvěřovat,
koho bych mohl postavit na mou pozorovatelnu, pak bych snad mohl klidně
sestoupit dovnitř. Domluvil bych se s tím, jemuž důvěřuji, aby přesně sledoval
situaci při mém sestupu, a delší dobu poté, kdyby se objevily známky nebezpečí,
aby zaklepal na mechový strop, jinak však ne. Tak bych nad sebou zanechal
takříkajíc čistý stůl, nezůstal by jediný zbytek, leda můj důvěrník. Neboť
jestlipak on nebude požadovat nějakou protislužbu, jestlipak se nebude chtít
aspoň podívat na mé doupě? Už pustit někoho dobrovolně do doupěte bylo by mi
krajně trapné. Vystavěl jsem je pro sebe, ne pro návštěvy, myslím, že bych ho
dovnitř nepustil; nepustil bych ho tam ani za tu cenu, že mi umožňuje dostat se
dovnitř. Ale já bych ho tam ani nemohl pustit, protože buď bych ho mohl dolů
pustit samotného, a to je přece naprosto nepředstavitelné, anebo bychom museli
sestoupit zároveň, čímž by ovšem padla výhoda, kterou mi má přinést jeho
pozorovatelská činnost v mém týlu. A jak je to s důvěrou? Mohu tomu, jemuž
důvěřuji tváří v tvář, důvěřovat stejně i tehdy, když ho nevidím a když nás
odděluje mechový strop? Je poměrně snadné někomu důvěřovat, když ho zároveň
střežíme nebo aspoň můžeme střežit, je snad dokonce možné důvěřovat někomu na
dálku, avšak někomu důvěřovat zvnitřku doupěte, tedy z jiného světa, to myslím
možné není. Avšak nemusí to být ani tyto pochybnosti, stačí přece pomyšlení, že
během mého sestupu nebo po něm mohou nespočetné životní náhody zabránit
důvěrníkovi, aby plnil svou povinnost, a jaké nedozírné následky může pak pro
mne mít taková sebemenší zábrana! Ne, shrne-li se to všechno dohromady, vůbec
si nemusím stýskat, že jsem sám a nemám nikoho, komu bych mohl důvěřovat.
Určitě tím nepřicházím o žádnou výhodu a pravděpodobně se ušetřím škod.
Důvěřovat mohu však pouze sobě a doupěti. Měl jsem si to dříve uvážit a učinit
opatření pro případ, který mne teď tolik zaměstnává. Na počátku stavby to bylo
aspoň zčásti možné. Měl jsem první chodbu založit tak, aby v patřičné
vzdálenosti od sebe měla dva vchody, takže bych jedním sestoupil tak zvolna,
jak je nezbytné, rychle proběhl počátečním úsekem chodby k druhému východu,
trochu bych tam nadzvedl mechový strop, který by k tomu účelu musel být vhodně
uzpůsoben, a odtud bych se pak po několik nocí snažil získat přehled o situaci.
Jedině tak by to bylo správné. Dva vchody by sice zdvojnásobily nebezpečí,
avšak tato námitka by tu musela umlknout, zvláště když vchod, který byl myšlen
jen jako pozorovatelna, mohl být docela úzký. A tak se hroužím do technických
úvah, zase jednou začínám snít sen o naprosto dokonalém doupěti, trochu mě to
upokojí, se zavřenýma očima se kochám pohledem na jasné i méně jasné stavební
možnosti usnadňující nepozorovaně vklouznout i vyklouznout z doupěte ven.
Když tu tak ležím a myslím na to, přikládám
těmto možnostem značný význam, nicméně pouze jako technickým vymoženostem,
nikoli jako skutečným výhodám, neboť k čemu je to dobré, nerušeně vyklouzávat a
vklouzávat? Ukazuje to na neklidnou mysl, na nejistý odhad sebe sama, na
nečisté choutky, špatné vlastnosti, jež se stávají ještě daleko horšími tváří v
tvář doupěti, které tu přece je a dokáže nás naplnit mírem, jen když se mu
otevřeme dokořán. Jenže já jsem teď ovšem mimo doupě a hledám možnost návratu;
tu by byla potřebná technická opatření velmi žádoucí. Ale na druhé straně možná
přece jen zase ne tolik. Není to v momentální nervové úzkosti značné
podceňování doupěte, díváme-li se na ně jen jako na dutinu, do níž chceme co
nejbezpečněji zalézt? Jistě je i takovou bezpečnou dutinou nebo by jí mělo být,
a když si představím, že jsem bezprostředně ohrožen nebezpečím, pak se zaťatými
zuby a vší silou své vůle chci, aby doupě nebylo ničím jiným než dírou určenou
záchraně mého života a aby tento jasný úkol plnilo co nejdokonaleji, a jakýkoli
jiný úkol jsem mu ochoten odpustit. Jenže věc se má tak, že ono ve skutečnosti
– a tu skutečnost my ve veliké tísni nevidíme a i v dobách ohrožení se ji
teprve musíme učit vidět – sice poskytuje velké bezpečí, ale zdaleka ne
dostatečné, cožpak v něm kdy starosti docela ustávají? Jsou to starosti jiné,
vznešenější, závažnější, často silně potlačované, avšak jejich stravující
účinek je možná stejný jako účinek starostí, jež zchystává život venku. Kdybych
byl doupě postavil jen k zabezpečení svého života, nebyl bych sice podveden,
avšak poměr mezi nesmírnou prací a skutečným zabezpečením, aspoň pokud je já
dovedu pocítit a využít, by pro mne nebyl příznivý. Je velmi bolestné přiznat
si to, ale já to musím učinit, právě tváří v tvář tomu vchodu tam, který se
mně, staviteli a vlastníku, teď uzavírá, přímo křečovitě uzavírá. Jenže doupě
není právě jen záchranná díra. Když stojím na hradním nádvoří, obklopen
navršenými zásobami masa, tváří obrácen k deseti chodbám odtud vycházejícím,
každá v souladu s celkovým prostorem buď svážná, nebo stoupavá, přímo směřující
nebo stočená, rozšiřující se nebo zužující a všechny stejně tiché a prázdné, a
každá z nich přichystána dovést mě k těm četným prostranstvím, stejně tichým a
prázdným – pak jsou mi vzdáleny úvahy o bezpečnosti, pak přesně vím, že to zde
je můj hrad, který jsem škrábáním a kousáním, dupáním a dusáním urval
vzdorující půdě, můj hrad, který na žádný způsob nemůže patřit někomu jinému a
který je natolik můj, že tu konec konců s klidem mohu přijmout od nepřítele i
smrtelné zranění, neboť má krev se tu vsákne do mé půdy a neztratí se. A v čem
jiném než v tomto je i smysl oněch krásných hodin, které trávívám napůl v
pokojném spánku, napůl v radostném bdění v chodbách, které jsou vypočteny zcela
přesně pro mne, pro mé lahodné protahování, dětské rozvalování, zasněné
polehávání, blažené usínání. A malá prostranství, každé důvěrně známé – ač
všechna naprosto stejná, se zavřenýma očima je zřetelně rozeznám už podle
zaoblení stěn mě objímají v míru a teple, jako žádné hnízdo neobjímá svého
ptáka. A všechno, všechno tiché a prázdné. Je-li tomu ale tak, proč potom
váhám, proč se obávám víc vetřelce než možnosti, že se snad už nikdy neshledám
se svým doupětem? Nuže, to druhé je naštěstí holá nemožnost, nemusím si teprve
dlouhým uvažováním ujasňovat, co pro mne doupě znamená; já a doupě patříme k
sobě natolik, že bych se tu při všem svém strachu mohl s klidem, s úplným
klidem usadit, vůbec bych se nemusel přemáhat, abych navzdory všem obavám
otevřel i vchod, naprosto by stačilo nečinně vyčkávat, neboť nás nemůže nic
natrvalo rozdělit a nějak už se dolů docela určitě dostanu. Ale ovšem, kolik
času může do té doby uplynout a co všecko se za tu dobu může stát, tady nahoře
i tam dole? A záleží přece jenom na mně, abych tuto dobu zkrátil a učinil
ihned, co je nezbytné.
A tak, samou únavou už neschopen myslet, s
hlavou svěšenou, nejistýma nohama, napůl ve spánku, spíš tápaje než jda,
přiblížím se ke vchodu, pomalu nadzvednu mech, pomalu sestoupím, z roztržitosti
nechám vchod zbytečně dlouho nezakrytý, pak si vzpomenu na to, co jsem
zanedbal, znovu vystoupím nahoru, abych to napravil, ale nač vystupovat nahoru?
Stačí jen přitáhnout mechový strop, dobrá, tak tedy zase sestoupím dolů a
konečně stáhnu mechový strop. Jen v tomto stavu, výhradně v tomto stavu dokážu
tuto věc vykonat. – Potom tedy ležím pod mechem, nahoře na přinesené kořisti,
obléván krví a šťávami masa, a mohl bych začít spát svůj vytoužený spánek. Nic
mě neruší, nikdo nešel za mnou, nad mechem je, zdá se, aspoň doposud klid, a i
kdyby nebyl, myslím, že bych se teď nemohl zdržovat pozorováním; změnil jsem
místo, ze světa nahoře jsem přešel do svého doupěte r3. okamžitě pocítím účinek
té změny. Je to nový svět dodávající nové síly, a co je únavou nahoře, není
únavou zde. Vrátil jsem se z cest, bez sebe únavou z toho trmácení, avšak
shledání se starým obydlím, práce s novým zařizováním, která na mě čeká,
nutnost v rychlosti aspoň povrchně obhlédnout všechny prostory, především však
co nejrychleji proniknout na hradní nádvoří – to všechno proměňuje únavu v
překotný neklid, je to, jako bych v okamžiku, kdy' jsem vstupoval do doupěte,
absolvoval dlouhý a hluboký spánek. První práce je velmi namáhavá a plně mě
zaneprázdní: totiž protáhnout kořist úzkými a tenkostěnnými chodbami labyrintu.
Tlačím ji vší silou před sebou a jde to, ale na mne příliš pomalu; abych to
urychlil, urvu kus z té spousty masa a hrnu se přes ni, skrz ni, teď už mám
před sebou jen část, teď se to postrkuje lehčeji, ale já jsem tak vecpaný do té
spousty masa v těch úzkých chodbách, jimiž se sám tak tak proderu, že moc
neschází, abych se ve vlastních zásobách udusil, kolikrát se jejich náporu
ubráním leda žraním a pitím. Avšak transport se podaří, netrvá příliš dlouho,
labyrint je zdolán, s úlevou stanu v normální chodbě, spojovací chodbou proženu
kořist do jedné z hlavních chodeb zvlášť k tomu uzpůsobené, která se prudce
svažuje k hradnímu nádvoří. Teď už to nic není, teď se všechno takřka samo od
sebe valí a stéká dolů. Konečně na svém hradním nádvoří! Konečně si budu moci
odpočinout. Všechno při starém, žádný větší malér se, zdá se, nestal, drobné
Škody, které zpozoruji na první pohled, se brzy spraví, jen ještě napřed
dlouhou obchůzku chodeb, ale to není žádná námaha, to je rozprávka s přáteli,
jak jsem to dělával za starých časů či – nejsem vlastně ani tak starý, ale
paměť se v mnohém už docela zakalila jak jsem to dělával anebo jak slyším, že
se to dělává. Začnu teď s druhou chodbou schválně pomalu, když jsem viděl
hradní nádvoří, mám nekonečně mnoho času – vždycky mám v doupěti nekonečně
mnoho času –, neboť všecko, co tam dělám, je dobré a důležité a takříkajíc mě
to syti. Začnu s druhou chodbou a uprostřed přeruším revizi a přejdu do třetí
chodby a dám se jí dovést na hradní nádvoří a musím se teď ovšem dát znovu
druhou chodbou a tak si hraje s prací a rozmnožuje ji a usmívám se a raduji se
a pak jsem už celý zmaten z té spousty práce, ale nenechám ji být. Kvůli vám,
chodby a prostranství, a hlavně kvůli tvým otázkám, hradní nádvoří, jsem přece
přišel, životem jsem hazardoval, a to jsem byl předtím celou dobu takový
hlupák, že jsem se o něj třásl a kvůli němu oddaloval návrat k vám. Co je mi po
nebezpečí, teď, když jsem u vás. Patříte ke mně, já k vám, jsme spolu spjati,
co se nám může stát. Ať se nahoře tlačí třeba celé stádo, ať si je tam
připraven čenich, který prorazí mech. A i doupě mé teď pozdraví svým mlčením a
prázdnotou a dotvrdí, co říkám. – Teď ale na mne přece jen padne jakási
zemdlenost a na jednom prostranství, které patří k mým miláčkům, se trochu
stočím do klubíčka, dávno jsem ještě neobhlédl všechno, ale já přece chci
obhlídku dokončit, nechci tu spát, povolím jen tomu svodu a zařídím se tu, jako
bych chtěl spát, jestli to tu jde pořád ještě tak dobře jako dřív. Jde to,
jenomže já už se nedokážu vytrhnout, usnu tu hlubokým spánkem.
Spal jsem patrně velmi dlouho. Jsem probuzen
až z posledního, rozplývajícího se spánku, musel to být už hodně lehký spánek,
neboť mě vzbudilo sotva slyšitelné syčení. Hned je mi to jasné, drobotina, na
kterou příliš málo dohlížím, kterou až příliš šetřím, si za mé nepřítomnosti
někde provrtala novou cestu, tato cesta se střetla s nějakou starou cestou,
zaléhá tam vzduch a odtud ten syčivý zvuk. Jak je ta chamraď činorodá a jak je
ta její píle protivná! Budu muset nejdřív pečlivě sluchem ohledat stěny mé
chodby a pokusnými vrty zjistit zdroj rušení a pak teprve budu moci šelest
odstranit. Ostatně, ta nová chodba mi může i posloužit jako nový přívod
vzduchu, bude-li jen trochu vyhovovat poměrům doupěte. Ale na ty malé si teď
dám daleko lepší pozor než doposud, nic nesmí být ušetřeno.
Protože mám cvik v takových průzkumech, nebude
to patrně dlouho trvat a mohu s tím hned začít, čekají na mne sice ještě jiné
práce, ale tahle je nejnaléhavější, v mých chodbách musí být ticho. Tento zvuk
je ostatně poměrně nevinný; vůbec jsem ho neslyšel, když jsem přišel, ačkoli tu
určitě již byl; musel jsem se zase teprve dokonale zabydlet, abych ho uslyšel,
je slyšitelný takříkajíc jen uchem domácího pána. A není ani trvalý, jak jindy
takové zvuky bývají, je přerušován dlouhými přestávkami, patrně jak se tam
nadržuje vzduch. Začnu s průzkumem, ale nedaří se mi najít místo, kde by bylo
nutno zasáhnout, provedu sice pár výkopů, ale jen tak nazdařbůh; samozřejmě z
toho nic není a velká práce s kopáním a ještě větší se zasýpáním a urovnáváním
je nadarmo. Ani na krok se nepřiblížím místu šelestu, ozývá se pořád a beze
změny slabě v pravidelných přestávkách, jednou jako sykot, jindy však jako
pískání. Nu, mohl bych to zatím taky nechat být, sice to velmi ruší, ale sotva
lze pochybovat o mém předpokladu, odkud šelest pochází, bude se tedy sotva
zesilovat, naopak, může se také stát – ovšem doposud nikdy jsem nečekal tak
dlouho –, že takové šelesty časem samy od sebe ustanou, jak malí vrtači
pokračují v práci, a nehledě k tomu, nejednou náhoda snadno přivede na stopu
rušení, kdežto soustavné hledání může dlouho selhávat. Tak se utěšuji a raději
bych se dál potuloval chodbami a navštěvoval prostranství, s mnohými jsem se
ještě ani znovu nepozdravil, a mezitím si vždycky trochu zarejdil po hradním
nádvoří, ale přece jen mi to nedá, musím pátrat dál. Spoustu času mě stojí ta
drobotina, spoustu času, který by se dal líp využít. Při takových
příležitostech mě obyčejně láká technický problém, například podle šelestu,
který mé ucho dokáže rozeznat do všech jemností, přesně a zaznamenatelně, si
představím zdroj a příčinu a teď cítím potřebu přezkoumat, jestli to souhlasí
se skutečností. Má to dobrý důvod, neboť dokud jsem nedospěl k nějakému
zjištění, nemohu se ani cítit bezpečný, i kdyby šlo jen o to vědět, kam se
skutálí zrnko písku spadlé se stěny. A takovýto šelest, to z tohoto hlediska
teprve není nedůležitá věc. Jenže důležitá nedůležitá, ať hledám jak hledám,
nenalézám nic, či spíše nalézám příliš mnoho. To se muselo stát zrovna na mém
zamilovaném místě, říkám si, odejdu odtud hodně daleko, skoro na půl cesty k
nejbližšímu prostranství, všechno je to vlastně žertem, jako bych chtěl
dokázat, že mi tohle vyrušení nezchystalo snad právě jen mé zamilované místo, a
s úsměvem se zaposlouchám, ale brzy mě úsměv přejde, neboť skutečně, stejný
sykot je slyšet i zde. Nic to není, chvílemi si myslím, že nikdo mimo mne by to
neslyšel, teti to ovšem cvičeným uchem slyším čím dál zřetelněji, ačkoli je to
ve skutečnosti všude docela přesně stejný šelest, jak se mohu srovnáním
přesvědčit. Také nesílí, jak zjišťuji, naslouchaje uprostřed chodby, nikoli s
uchem na stěně. Potom lze už jen s námahou, ba s naprostým soustředěním spíš tu
a tam uhádnout než zaslechnout závan zvuku. Avšak teti mi vadí právě fakt, že
to na všech místech zůstává stejné, neboť to nikterak nelze uvést v soulad s
mým původním předpokladem. Kdybych byl příčinu šelestu uhodl správně, musel by
nejsilněji vyzařovat z jednoho určitého místa, které by se právě dalo najít, a
pak stále slábnout. Jestliže však můj výklad nesouhlasil, co je to pak? Je tu
ještě možnost, že jsou zde dvě centra šelestu, že jsem jen doposavad naslouchal
daleko od obou center a že, přibližoval-li jsem se k jednomu centru, jeho
šelesty sice sílily, avšak vzhledem k slábnutí šelestů z druhého centra byl
celkový výsledek pro ucho pořád přibližně stejný. Skoro se mi už zdálo, že při
bedlivém naslouchání rozeznávám, byť jen velmi nejasně, zvukové rozdíly, které
souhlasí s novým předpokladem. Na každý pád musím pokusný prostor značně
rozšířit ve srovnání s dosavadním. Sejdu proto chodbou až na nádvoří a začnu
naslouchat tam. – Podivné, i zde týž šelest. Nu, je to šelest vyvolaný hrabáním
nějakých nicotných zvířat, která hanebně využila mé nepřítomnosti, jistě jsou
daleka jakýchkoli mně nepřátelských úmyslů, jsou jen zaměstnána svým vlastním
dílem, a dokud jim nepřijde do cesty nějaká překážka, zachovají směr, kterým se
jednou vydala, to všecko vím, přesto je mi nepochopitelné a rozčiluje mě a mate
mi rozum pro práci velmi nezbytný, že se opovážila až do blízkosti mého
nádvoří. Nechci v té věci rozlišovat: odstrašila ty hraboše hloubka, přece jen
dost značná, v níž leží nádvoří, odstrašila je jeho velká rozloha a s ní
související silný pohyb vzduchu, nebo prostě dolehla i k jejich tupé mysli
nějaká zpráva o tom, že jde o hradní nádvoří? Rozhodně ve stěnách nádvoří jsem
doposud nikdy žádné hrabání nezaznamenal. Přicházelo sem sice spousta zvěře
přivábené mocnými výpary, to byla moje stálá honitba, ale ta se vždycky někde
nahoře prohrabala do mých chodeb a pak přicházela, sklíčena sice, ale mocně
přitahována, chodbami dolů. Teď ale tedy vrtají už i v chodbách. Kéž bych byl
provedl aspoň ty nejdůležitější plány svého mládí a rané mužnosti anebo spíš,
kéž bych byl měl sílu je provést, neboť vůle nechyběla. Jedním z těchto
zamilovaných plánů bylo oddělit hradní nádvoří od okolní půdy, to jest ponechat
stěny o síle odpovídající zhruba mé výšce – až na malou základnu, již bohužel
od půdy oddělit nelze –, kolem dokola nádvoří však vytvořit dutinu stejného
rozměru, jako je stěna. Tuto dutinu jsem si vždycky, snad ne neprávem,
představoval jako nejkrásnější místo pro pobyt, jaké bych mohl mít. Viset na
tom zaoblení, vytahovat se nahoru, klouzat dolů, skulit se a zas najít půdu pod
nohama a všecky tyto hry hrát vysloveně na samém těle svého nádvoří, a přece ne
v jeho vlastním prostoru; moci se vyhýbat nádvoří, moci dát očím odpočinout si
od něho, odložit radost z pohledu na ně na pozdější chvíli a přece je nemuset
postrádat, nýbrž doslova je pevně držet v drápech, zkrátka něco, co je nemožné,
je-li tu jen jeden obyčejný otevřený vchod; především je však moci střežit a
být tedy za to, že jsem si odepřel pohled na ně, odškodněn natolik, že kdybych
měl volit mezi pobytem v nádvoří a pobytem v dutině, s jistotou bych zvolil
dutinu na celý svůj život, tam bych si chodil nahoru a dolů a chránil nádvoří.
Pak by nebyly žádné šelesty ve stěnách, žádné drzé hrabání až k samému
prostranství, pak by tam byl zaručen mír a já bych byl jeho strážcem; nemusel
bych s odporem naslouchat hrabání všelijaké drobotiny, nýbrž něčemu, co mi teď
zcela uniká: šumění ticha na hradním nádvoří.
Jenže všechna tahle krása není skutečností a
já se musím dát do práce, skoro musím být rád, že se teď přímo týká hradního
nádvoří, neboť to mě povzbuzuje. Musím ovšem – to se ukazuje stále jasněji
vynaložit všecky své síly na tuto práci, která se nejdřív zdála zcela nepatrná.
Ohledávám teď sluchem stěny nádvoří, a ať naslouchám kdekoli, nahoře či dole,
při stěnách či při zemi, u vchodů či uvnitř, všude, všude týž šelest. A kolik
času, kolik napětí vyžaduje to dlouhé naslouchání přerušovanému šelestu. Jistou
nepatrnou útěchu k oklamání sebe sama mohu – když chci – nalézt v tom, že když
oddálím ucho od podlahy, neslyším zde na nádvoří vůbec nic, na rozdíl od
chodeb, což působí rozlehlost prostranství. Jen abych se uklidnil a přišel zase
k sobě, podnikám často tyto pokusy, napjatě se zaposlouchám a jsem šťasten, že
nic neslyším. Ale jinak, co se vlastně stalo? Před tímto jevem naprosto selhává
můj prvotní výklad. Musím však odmítnout i jiné výklady, které se nabízejí.
Dalo by se myslet, že to, co slyším, je právě ona drobotina při práci. To by
však odporovalo všem zkušenostem; není přece možné, abych najednou slyšel to,
co jsem nikdy neslyšel, ačkoli to zde vždycky bylo. Má citlivost na rušení
možná v doupěti časem vzrostla, ale sluch se přece rozhodně nezbystřil. Patří
právě k vlastnostem té drobotiny, že ji není slyšet. Což bych ji byl jinak
strpěl? Vyhladil bych ji, i kdyby mi pak hrozilo vyhladovění. Ale možná, i tato
myšlenka se do mne vkrádá, že tu jde o zvíře, které ještě neznám. Možné by to
bylo. Pozoruji sice život tady dole už dlouho a bedlivě, ale svět je rozmanitý
a o zlá překvapení není nikdy nouze. Ale to by pak nebylo jedno zvíře, to by
muselo být celé stádo, které znenadání vtrhlo do mého území, velké stádo malých
zvířat, která sice – jelikož vůbec jsou slyšet – převyšují drobotinu, ale jen
málo, nebol šramot jejich práce je jen nepatrný. Mohla by to tedy být neznámá
zvířata, putující stádo, které pouze táhne kolem, které mě ruší, ale jehož
tažení brzy skončí. Takže bych vlastně mohl počkat a nedělat koneckonců
zbytečnou práci. Ale jsou-li to cizí zvířata, proč jsem žádné dosud nespatřil?
Nahrabal jsem se už dost, abych některé z nich chytil, ale nenacházím nic.
Napadá mě, že jsou to třeba docela nepatrná zvířátka, mnohem menší než ta,
která znám, a jen šramot, který působí, je větší. Zkoumám proto vyhrabanou
zeminu, vyhazuji hroudy do vzduchu, až se rozpadají na nejdrobnější částečky,
avšak rušitelé nikde. Pomalu přicházím na to, že takovými malými náhodnými
výkopy ničeho nedosáhnu, jen si rozvrtám stěny doupěte, ve spěchu hrabu chvíli
tu, chvíli tam, nemám čas díry zasypávat, na mnoha místech jsou už hromady
hlíny, které překážejí v cestě a ve výhledu. To všechno mě ovšem ruší jen
mimochodem, procházení, rozhlížení, ba ani odpočívání nepřipadají teď v úvahu,
nejednou jsem už v některé díře při práci na chvíli usnul, s jednou tlapou
nahoře zaťatou do hlíny, z níž jsem chtěl ještě v polospánku kus urvat. Změním
teď metodu. Prorazím směrem k šelestu řádný velký příkop a nepřestanu hrabat
dřív, dokud bez ohledu na všechny teorie nenajdu pravou příčinu šelestu. Potom
ji odstraním, bude-li to v mých silách, nebude-li, pak aspoň budu mít jistotu.
Tato jistota mi přinese buď klid, nebo zoufalství, ale v každém případě jedno
nebo druhé: bude to nepochybné a důvodné. Toto rozhodnutí mi přinese úlevu.
Všechno, co jsem doposud udělal, připadá mi unáhlené; v rozčilení z návratu,
ještě neoproštěn od starostí hořejšího světa, ještě plně nepojat mírem doupěte,
rozcitlivělý, že jsem je tak dlouho musel postrádat, dal jsem se připravit o
všechnu rozvahu jevem, který je, to přiznávám, podivný. Co se vlastně děje?
Slabý sykot, slyšitelný jen po dlouhých přestávkách, nicotnost, o níž nechci
říkat, že si na ni lze zvyknout; nikoli, zvyknout si na ni nelze, bylo by ji však
možno nějakou dobu pozorovat, aniž by se proti ní prozatím cokoli přímo
podnikalo, to znamená vždycky po několika hodinách příležitostně naslouchat a
trpělivě zaznamenávat výsledky, ne však hned, jako já, jezdit uchem po zdech a
takřka pokaždé, když se šelest ozve, rozdírat půdu, vlastně ani ne tak proto,
aby se něco našlo, nýbrž aby se dělalo něco, co odpovídá vnitřnímu neklidu. Teď
to bude doufám všechno jinak. A zase nedoufám – jak si přiznávám s očima
zavřenýma a sám na sebe rozzuřen –, neboť neklid se ve mně chvěje zrovna tak
jako už po celé hodiny, a kdyby mě nezdržoval rozum, začal bych patrně ze všeho
nejraději na nějakém místě, lhostejno, je-li tam něco slyšet, nebo není, tupě,
vzdorovitě hrabat, jen abych hrabal, skoro už jako ta drobotina, která hrabe
buď docela beze smyslu, nebo proto, že požírá hlínu. Nový rozumný plán mě láká
a zase i neláká. Nedá se proti němu nic namítnout, mě aspoň nenapadá jediná
námitka, pokud tomu rozumím, musí vést k cíli. A přesto mu v podstatě nevěřím,
věřím mu tak málo, že se neděsím ani možných hrůz jeho výsledku, ba ani v
hrůzný výsledek nevěřím; dokonce se mi zdá, že jsem už od prvního zaznění
šelestu pomýšlel na takové důsledné hrabání a že jsem s ním doposud nezačal jen
proto, že jsem v ně neměl dost důvěry. Přesto samozřejmě s tím příkopem začnu,
nemám už jinou možnost, ale nezačnu hned, trochu tu práci odložím. Má-li přijít
rozum zase ke cti, ať se to stane důsledně, nevrhnu se do té práce bezhlavě.
Především nejdříve napravím škody, které jsem v doupěti způsobil svým rytím;
nebude to stát málo času, ale je to nezbytné; má-li nový příkop skutečně vést k
nějakému cíli, bude patrně dlouhý, a kdyby nevedl k žádnému cíli, bude
nekonečný, v každém případě znamená tato práce delší nepřítomnost v doupěti, ne
tak zlou jako na hořejším světě, když budu chtít, mohu práci přerušit a zajít
domů na návštěvu, a i když to neučiním, bude ke mně zavívat vzduch hradního
nádvoří a obklopovat mě při práci, avšak pryč z doupěte a vydán nejistému osudu
budu tak jako tak, proto chci zanechat doupě v pořádku, aby se neřeklo, že já,
který jsem bojoval o jeho klid, jsem ho sám porušil a hned neobnovil. I začnu
tím, že shrnuji hlínu zpátky do děr, je to práce, kterou dokonale znám, kterou
jsem nesčetněkrát konal, aniž jsem si skoro uvědomoval, že je to práce, a v
níž, zejména pokud jde o konečné udusání a uhlazování – to jistě není
sebechvála, prostě je to pravda – jsem nepřekonatelný. Tentokrát mi ale nejde
od ruky, jsem příliš roztržitý, co chvíli uprostřed práce tisknu ucho na stěnu
a naslouchám a je mi jedno, že hlína právě nahrnutá se pode mnou řine zpátky do
chodby. Poslední okrasné práce, které vyžadují obzvláštní pozornost, jsou už
nad mé síly. Zůstávají ošklivé hrboly, rušivé trhliny, nemluvě už o tom, že
takto zflikovaná stěna nikdy už nebude mít ten starý celkový švih. Snažím se
utěšit tím, že je to práce prozatímní. Až se vrátím, až bude zase zjednán mír,
pak všechno definitivně vylepším, všechno půjde jako na drátkách. Ano, v
pohádkách jde všechno jako na drátkách a mezi pohádky patří i tyhle útěchy.
Lépe by bylo, kdybych hned teď provedl dokonalou práci, bylo by to mnohem
užitečnější než ji pořád a pořád přerušovat, potulovat se chodbami a zjišťovat
nová místa šelestů, což je věru velmi snadné, neboť to nevyžaduje nic jiného než
zastavit se na libovolném místě a naslouchat. A dělám i další zbytečné objevy.
Občas se mi zdá, jako by šelest ustal, mívá přece dlouhé přestávky, občas se
takový sykot přeslechne, příliš mocně buší v uchu krev, pak splynou takové dvě
přestávky a jednomu se na chvíli zdá, že sykot ustal navždy. Přestane
naslouchat, vyskočí, v celém životě nastal převrat, je to, jako by se otevřel
pramen, z něhož prýští ticho doupěte. Dám si pozor, abych ten objev hned
přezkoumal, hledám někoho, jemuž bych se s ním mohl nejdříve beze všech
pochybností svěřit, cválám k hradnímu nádvoří, vzpomenu si – neboť celou svou
bytostí jsem procitl k novému životu –, že jsem už dávno ničeho nepojedl, vyrvu
něco ze zásob napolo zasypaných hlínou, hltám to, zatímco už běžím zpátky k
místu neuvěřitelného objevu, chci se nejdřív jen tak mimochodem, letmo během
jídla ještě jednou přesvědčit o věci, zaposlouchám se, ale už letmé
zaposlouchání okamžitě ukáže, že jsem se hanebně klamal, zdálky se ozývá
neochvějný sykot. I vyplivnu jídlo a chtělo by se mi zadupat je do země a
nanovo se pouštím do práce, ani nevím do jaké, někde, kde se to zdá zapotřebí,
a takových míst je až dost, začnu něco mechanicky konat, jako kdyby jen přišel
dozorce, před nímž je třeba sehrát komedii. Ale sotva se chvíli takhle pracuje,
může se stát, že dojde k novému objevu. Šelest jako by zesílil, ne moc ovšem,
tady jde vždycky jen o nejjemnější odstíny, ale trochu přece, sluch to jasně
rozpoznává. A toto zesílení připadá jako přibližování, není ani tak slyšet
zesílení, jako spíš – ještě zřetelněji – je takřka vidět krok, jímž se silnější
šelest přibližuje. Odskočím od stěny, jediným pohledem se pokusím přehlédnout
všecky možnosti, které tento objev může mít za následek. Mám pocit, jako bych
byl toto doupě vlastně nikdy nezařizoval na obranu proti nějakému útoku, v
úmyslu jsem to měl, avšak navzdory všem životním zkušenostem zdálo se mi
nebezpečí útoku a tedy i obranná zařízení vzdálená – anebo ne vzdálená (jak by
to bylo možné!), ale v pořadí daleko za zařízeními pro pokojný život, jež měla
proto všude v doupěti přednost. Mnohé se v tom směru dalo zařídit, aniž se
narušil základní plán, bylo to nepochopitelně, opominuto. Měl jsem všechna ta
léta velké štěstí, štěstí mě zhýčkalo, býval jsem neklidný, avšak neklid
vprostřed štěstí nevede k ničemu.
Co by se teď mělo udělat především, je vlastně
důkladná prohlídka doupěte z hlediska obrany a všech možností, které si při ní
lze představit, vypracování obranného a příslušného stavebního plánu, načež by
se mělo ihned započít s prací, svěže jako za mlada. To by byla nezbytná práce,
na niž, mimochodem řečeno, je ovšem už příliš pozdě, avšak právě to by byla
nezbytná práce, nikoli hrabání nějakého velikého výzkumného příkopu, jehož
jediným smyslem vlastně je, že tu nechráněn ze všech sil vyhledávám nebezpečí,
v bláznovské obavě, že samo nepřijde dost brzy. Najednou nechápu svůj dřívější
plán. V kdysi rozumném plánu neshledávám ani trochu rozumu, zase nechám práce a
nechám i naslouchání, už se mi nechce odhalovat žádné sílící šelesty, mám dost
objevů, nechám všeho, byl bych už spokojen, kdybych upokojil ten svůj vnitřní
rozpor. Znovu se dám odvést svými chodbami, přicházím do pořád vzdálenějších,
od svého návratu ještě neviděných, úplně nedotčených mými hrabajícími tlapami,
jejichž ticho procitá při mém příchodu a snáší se na mne. Nepoddávám se,
spěchám dál, vůbec nevím, co hledám, nejspíš jen odklad. Zabloudím tak daleko,
že se dostanu až k labyrintu, vábí mě naslouchat u mechového stropu; vzdálené
věci v tu chvíli tak vzdálené, poutají můj zájem. Proniknu až nahoru a
poslouchám. Hluboké ticho; jak je tu krásně, nikdo se tam nestará o mé doupě,
každý má dost svých starostí, které ke mně nemají žádný vztah, jak se mi to jen
podařilo dosáhnout. Tady pod mechovým stropem je teď snad jediné místo v mém
doupěti, kde mohu celé hodiny nadarmo naslouchat. – Úplný obrat v poměrech
doupěte, dosavadní místo nebezpečí se stalo místem klidu a míru, kdežto nádvoří
strhla vřava světa a jeho nebezpečenství. A ještě hůř, ani zde není ve
skutečnosti mír, zde se nic nezměnilo, ať tiše či s hlukem, nad mechem číhá
nebezpečí jako dřív, jenže já jsem pro ně ztratil cit, přespříliš zaujat
sykotem ve svých stěnách. Jsem jím zaujat? Ono sílí, blíží se, já se však
plazím skrz labyrint a uvelebím se pod mechem, je to už skoro, jako bych
přenechával svůj dům tomu sykalovi a spokojil se už tím, že tu nahoře najdu
aspoň trochu klidu. Tomu sykalovi? Mám snad nějaký nový určitý názor o původu
šelestu? Vždyť ten šelest přece snad pochází od stružek, které vyhrabává
drobotina? Není tohle můj určitý názor? Vždyť jsem ho dosud ještě neopustil? A
jestliže nepochází od stružek přímo, tedy nějak nepřímo. A jestliže s nimi
vůbec nijak nesouvisí, pak se snad nedá předem vůbec nic předpokládat a je
nutno vyčkat, až se snad příčina buď najde, nebo sama ukáže. Zahrávat si s
dohady dalo by se ovšem ještě i teď, příkladně by se dalo říci, že někde v
dálce pronikla voda a to, co mi připadá jako pištění či syčení, bylo by pak
vlastně šumění. Ale nehledě k tomu, že v tomto směru nemám vůbec žádné
zkušenosti – spodní vodu, kterou jsem na počátku našel, jsem hned odvedl a
nikdy se už v této písčité půdě nevrátila –, nehledě k tomu je to zkrátka
sykot, který se nedá vyložit jako šumění. Avšak co pomůže všechno nabádání ke
klidu, obrazotvornost se nezastaví a já skutečně dospěju až k tomu – nemá smysl
zapírat si to –, že ten sykot pochází od nějakého zvířete, nikoli od mnohých a
drobných, nýbrž od jednoho jediného velikého. Leccos tomu odporuje. Že šelest
je slyšet všude a pořád stejně silně, a nadto pravidelně ve dne v noci:
Zajisté, zprvu bylo spíše nasnadě předpokládat množství drobných zvířat,
poněvadž bych je však při svých výkopech nutně musel najít a nenašel jsem nic,
nezbývá než předpokládat existenci velkého zvířete, zejména když to, co tomuto
předpokladu napohled odporuje, jsou pouze věci, jež činí toto zvíře nikoli
nemožným, nýbrž nade všechno pomyšlení nebezpečným. Jedině proto jsem se tomuto
předpokladu bránil. Přestanu už klamat sám sebe. Dávno už si zahrávám s
myšlenkou, že je to slyšet i na velkou vzdálenost jen proto; že ono zvíře
pracuje jak zběsilé, prohrabává se půdou tak rychle, jako když se někdo
prochází volnou chodbou, zem se chvěje při jeho hrabání, i když ono už
pokročilo dál, toto doznívající chvění a zvuk práce samé splývají ve velké
vzdálenosti a já, k němuž se donesou už jen poslední závany šelestu, jej slyším
všude stejně. Přitom působí i to, že zvíře nepostupuje ke mně, proto se šelest
nemění, jde spíše o plán, jehož smysl mi není jasný, předpokládám pouze, že
zvíře mě kruhem obkličuje – přičemž vůbec nechci tvrdit, že o mně ví – patrně
už několikrát obkroužilo mé doupě za dobu, co je pozoruji. Hodně si lámu hlavu
s povahou šelestu, tím sykotem nebo pištěním. Když hrabu a ryju v zemi já svým
způsobem, zní to přece docela jinak. Dovedu si sykot vyložit jen tak, že
hlavním nástrojem zvířete nejsou drápy, ty třeba jen napomáhají, nýbrž čenich
nebo rypák, jenž ovšem, nehledě k jeho nesmírné síle, musí mít nejspíše i
nějaké ostří. Pravděpodobně zaboří jediným mohutným úderem rypák do země a
vyrve veliký kus, po tu dobu neslyším nic, to je ona přestávka, potom však se
znovu nadechne k novému úderu. Toto nasávání vzduchu, což musí být hluk, který
otřásá zemí, a to nejen proto, že zvíře je tak silné, ale i proto, že tak
spěchá, že je tak posedlé prací, tedy tento hluk slyším pak já jako tiché
syčení. Naprosto nepochopitelné je mi ovšem, že je schopno pracovat tak
nepřetržitě; třeba má v těch malých přestávkách i příležitost nepatrně si
odpočinout, avšak ke skutečnému velkému odpočinku patrně ještě nedospělo, kutá
ve dne v noci, pořád stejně silně a svěže, majíc před očima svůj plán, který je
třeba provést co nejrychleji a k jehož uskutečnění má všechny schopnosti. Nuže
takového protivníka jsem se nemohl nadát. Avšak nehledě k jeho zvláštnostem,
dochází teď přece pouze k něčemu, čeho se vždycky bylo třeba obávat, nač jsem
se vždycky měl připravovat: Někdo se blíží! Jak to, že tak dlouho plynulo
všechno tiše a šťastně? Kdo to řídil cesty nepřátel, že dlouhým obloukem
obcházeli mou usedlost? Proč jsem byl tak dlouho ochraňován, když teď na mne
byla seslána taková hrůza? Co byla všechna ta drobná nebezpečí, jejichž
promýšlením jsem trávil čas, proti tomuto jednomu!
Doufal jsem snad, že jako majitel doupěte budu
mít převahu nad každým, kdo přijde? Právě jako majitel tohoto velikého
choulostivého díla jsem, rozumí se, bezbranný proti každému vážnějšímu útoku.
Blaho tohoto vlastnictví mě zhýčkalo, choulostivost doupěte mě učinila
choulostivým, jeho zranění mě holi, jako by to byla má vlastní. Právě tohle
jsem měl předvídat, nepomýšlet jen na svou vlastní obranu – jak povrchní a
zbytečné bylo i to –, nýbrž na obranu doupěte. Především bylo třeba učinit
opatření, aby se jednotlivé části doupěte, a to co nejvíce jednotlivých částí,
v případě útoku daly v nejkratší době oddělit od ostatních méně ohrožených
částí závalem půdy, a to takového množství půdy a tak účinně oddělit, aby
útočník neměl ani tušení, že teprve za tím vším je vlastní doupě. A navíc by
závaly musily být s to nejen skrýt doupě, ale pohřbít i útočníka. Neučinil jsem
ani nejmenší náběh k něčemu takovému, nic, vůbec nic se v tomto ohledu nestalo,
byl jsem lehkomyslný jako dítě, léta mužnosti jsem strávil v dětinských hrách,
dokonce i s myšlenkami na nebezpečí jsem si jen pohrával, opravdu uvažovat o
opravdových nebezpečích jsem zapomněl. A výstrah nechybělo.
Něco, co by se vyrovnalo nynějšímu případu, se
ovšem nestalo, avšak přece jen se přihodilo něco podobného, v počátečních
dobách doupěte. Hlavní rozdíl byl právě v tom, že to byly počáteční doby
doupěte… Pracoval jsem tehdy, vyloženě jako nepatrný učedník, ještě na první
chodbě, labyrint byl teprv rozvržen v hrubých rysech, jedno malé prostranství
jsem už vyhloubil, avšak v rozměrech i zpracování stěn bylo naprosto
nepovedené; zkrátka všechno bylo natolik v počátcích, že se to vůbec dalo brát
jen jako pokus, jako něco, čeho by bylo možno najednou, dojde-li trpělivost,
bez velké lítosti nechat. Tu se stalo, že jednou o pracovní přestávce – vždycky
jsem v životě dělal až příliš mnoho pracovních přestávek jsem ležel mezi
hromadami hlíny a najednou jsem v dálce uslyšel nějaký šelest. Byl jsem mlád, a
tak to ve mně vyvolalo spíš zvědavost než strach. Nechal jsem práce a jal jsem
se naslouchat, tedy naslouchal jsem a rozhodně jsem neutíkal nahoru pod mech,
abych se tam rozvaloval a nemusel naslouchat. Aspoň jsem naslouchal. Dobře jsem
rozpoznával, že jde o hrabání podobné mému, znělo sice trochu slaběji, ale
kdoví jaký podíl na tom má vzdálenost. Byl jsem napjatý, jinak ale chladný a
klidný. Třeba jsem v cizím doupěti, říkal jsem si, a jeho majitel se teď
prohrabává ke mně. Kdyby se tato domněnka ukázala správná, byl bych odtáhl a
začal stavět jinde, neboť nikdy jsem neměl výbojné a útočné choutky. Ale ovšem:
byl jsem ještě mladý a neměl jsem ještě žádné doupě, mohl jsem být chladný a
klidný. Ani další průběh věci mě nijak zvlášť nevzrušil, jen vyložit ho nebylo
snadné. Jestliže ten, kdo tam hrabal, skutečně směřoval ke mně, protože mě
slyšel hrabat, pak změnil-li směr, což se teď opravdu stalo, nedalo se zjistit,
jestli to učinil proto, že jsem ho svou pracovní přestávkou zbavil každého
opěrného bodu cesty, anebo proto, že sám změnil své úmysly. Možná ale že jsem
se vůbec mýlil a on nikdy nesměřoval přímo na mne, ať tak či onak, šelest
nějakou dobu ještě sílil, jako kdyby se přibližoval, já, mladý chlapík, bych se
byl tehdy snad ani nezlobil, kdybych najednou uviděl toho hraboše vylézat ze
země, avšak nic takového se nestalo, od jistého bodu začalo hrabání slábnout,
bylo tišší a tišší, jako kdyby hraboš pozvolna uhýbal od původního směru, a
najednou ustalo docela, jako kdyby se rozhodl pro docela opačný směr a vydal se
rovnou pryč ode mne do dálky. Dlouho jsem ještě naslouchal do ticha za ním, než
jsem se nanovo pustil do práce. Nuže, tato výstraha byla dost jasná, jenže já
na ni brzo zapomněl a na mé stavební plány měla sotva nějaký vliv.
Mezi tehdejší dobou a dneškem leží můj mužný věk, avšak
není to tak, jako by mezi tím neleželo vůbec nic? Pořád ještě trvá dlouhá
pracovní přestávka a já naslouchám u stěny a ten hraboš opětně změnil úmysl,
udělal čelem vzad, vrací se ze své cesty, domnívá se, že mi zatím poskytl dost
času, abych se zařídil na jeho přijetí. U mne je však všechno daleko méně
připraveno než tenkrát, veliké doupě je zde, bezbranné, a já už nejsem nepatrný
učedník, nýbrž starý stavitel, poslední síly, jež v sobě ještě mám, mi
vypovídají, jakmile dojde k rozhodnutí, ale jakkoli jsem starý, připadá mi, že
bych velice rád byl ještě starší než jsem, tak starý, abych už ani nemohl vstát
ze svého lůžka pod mechem. Neboť ve skutečnosti to tu přece jen nevydržím,
zvednu se, a jako bych se tu byl naplnil nikoli klidem, ale novými starostmi,
ženu se zase dolů do domu. – Jak vypadaly věci naposledy? Sykot zeslábl? Ne,
zesílil. Namátkou poslouchám na deseti místech a je mi jasné, že to byl klam,
sykot je pořád stejný, nezměnilo se nic. Tam na druhé straně není změn, tam je
klid a povznesenost nad čas, zato zde každý okamžik naslouchačem otřásá. I
vracím se zase dlouhou cestou na nádvoří, připadá mi, jako by všechno kolem
bylo rozechvělé, jako by se po mně dívalo, jako by se hned pak zase dívalo
stranou, aby mě nerušilo, pak se přece jen zase snažilo vyčíst z mého vzezření
spásná rozhodnutí. Zavrtím hlavou, nemám ještě žádná. Nejdu také na nádvoří proto,
abych provedl nějaký plán. Jdu kolem místa, kde jsem chtěl zřídit výzkumný
příkop, znovu je zkoumám, bylo by to bývalo dobré místo, příkop by byl vedl tím
směrem, kde je nejvíc malých vzduchovodů, jež by mi byly velice usnadnily
práci, třeba bych byl nemusel hrabat ani moc daleka, ani bych se byl nemusel
dohrabat ke zdroji šelestu, třeba by bylo stačilo naslouchat u přívodů. Ale
žádná úvaha není dost silná, aby mě povzbudila k tomuhle hrabání. Tenhle příkop
že mi má přinést jistotu? Jsem už tak daleko, že ani žádnou jistotu nechci. Na
nádvoří si vyberu pěkný kus staženého červeného masa a zalezu s ním do jedné
hromady hlíny, tam bude aspoň ticho, pokud tu vůbec ještě je opravdové ticho.
Olizuji a okouším maso, myslím střídavě na to cizí zvíře, které se v dálce
ubírá svou cestou, a potom zas na to, že bych si měl vydatně dopřát ze svých
zásob, dokud ještě mám tu možnost. Tohle je patrně jediný proveditelný plán,
který znám. Jinak se pokouším rozluštit plány toho zvířete. Je na cestách,
anebo pracuje na vlastním doupěti? Je-li na cestách, pak by se s ním snad bylo
možno dohodnout. Pronikne-li opravdu až ke mně, dám mu něco ze svých zásob a
ono potáhne dál. To tak, potáhne dál. Ve své, hromadě hlíny si samozřejmě mohu
snít o všem možném, i o dohodě, ačkoli dobře vím, že nic takového neexistuje a
že v tom okamžiku, kdy se uvidíme, ba kdy jen vytušíme svou blízkost, oba
stejně nepříčetně, žádný dřív, žádný později, na sebe vyceníme zuby a drápy s
novým, jiným hladem, třeba budeme jinak úplně syti. A jako vždy, i teď plným
právem, neboť kdopak by, i když je třeba na cestách, tváří v tvář doupěti
nezměnil své cestovní plány i plány do budoucna. Ale třeba hrabe to zvíře na
svém vlastním doupěti, pak nemohu o nějakém dorozumění už ani snít. I kdyby to
bylo zvíře tak divné, že by jeho doupě sneslo nějakého souseda, mé doupě ho
nesnese, aspoň slyšitelného souseda nesnese. Zdá se ovšem, že to zvíře je velmi
daleko, kdyby se vzdálilo ještě trochu víc, ustal by asi i šelest, snad by se
pak zase všechno mohlo obrátit k dobrému jako za starých časů, byla by to jen
zlá, ale zdravá zkušenost, podnítila by mé k nejrůznějším vylepšením; mám-li
klid a nebezpečí nedoléhá bezprostředně, dokážu arci vykonat ještě značnou
práci, třeba se to zvíře vzhledem k nesmírným možnostem, jež patrně při své
pracovní síle má, vzdá záměru rozšiřovat své doupě směrem k mému a odškodní se
na jiné straně. Ani toho nelze ovšem dosáhnout vyjednáváním, nýbrž pouze
vlastním rozumem toho zvířete, anebo nějakým tlakem, který bych vyvinul já ze
své strany. V obou případech bude rozhodující, zda a co o mně zvíře ví. Čím víc
o tom přemýšlím, tím nepravděpodobnější se mi zdá, že mě zvíře vůbec uslyšelo,
je možné, třebaže pro mne nepředstavitelné, že má o mně jinak nějaké zprávy,
ale slyšet mě snad nemohlo. Dokud jsem o něm nevěděl, nemohlo mě vůbec slyšet,
neboť to jsem se choval tiše, není nic tiššího než má shledání s doupětem,
potom, když jsem konal pokusné výkopy, mohlo mě snad slyšet, ačkoli můj způsob
hrabání působí velmi málo hluku;, kdyby mě však bylo uslyšelo, pak bych to
přece i já musel nějak zpozorovat, bylo by přece aspoň občas ustalo v práci a
naslouchalo. – Ale všechno zůstávalo beze změny.