„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Rána na vrata

Kategorie
02. Březen 2008

(1917)

BYLO LÉTO, horký den. Cestou domů šli jsme se sestrou kolem jedněch vrat. Nevím, jestli jen z bujnosti či bezděčně udeřila na vrata, anebo jestli jen zahrozila pěstí a vůbec neudeřila. Sto kroků dál při silnici uhýbající doleva začínala ves. Neznali jsme ji, ale hned za prvním domkem vycházeli lidé a kynuli nám, přátelsky či varovně, sami vylekáni, přikrčeni strachem. Ukazovali ke dvoru, kolem něhož jsme šli, a připomínali nám tu ránu na vrata. Majitelé dvora nás budou žalovat, vyšetřování začne prý hned. Byl jsem velmi klidný a upokojoval jsem i sestru. Patrně na vrata vůbec neudeřila, a i kdyby, nikdo na světě to nedokáže. Snažil jsem se to vysvětlit i lidem okolo, vyslechli mě, ale sami se zdrželi úsudku. Později řekli, že nejen sestra, ale i já jako bratr budu obžalován. S úsměvem jsem přikyvoval. Všichni jsme se dívali zpátky ke dvoru, jako když člověk pozoruje v dálce oblak kouře a čeká na plamen. A opravdu, brzy jsme spatřili, jak do široce otevřených vrat dvora vjíždějí jezdci na koních. Zvedl se prach, zahalil všecko, jen hroty dlouhých kopí se blýskaly. A sotva oddíl zmizel ve dvoře, hned jako by obrátil koně a už byl na cestě k nám. Posílal jsem sestru pryč, že sám všecko urovnám. Nechtěla mě nechat samotného. Řekl jsem, že by se měla aspoň převléci, aby předstoupila před pány v lepších šatech. Konečně poslechla a vydala se na dlouhou cestu domů. A již tu byli jezdci, ještě s koní se ptali po sestře. Není tu v této chvíli, zněla ustrašená odpověď, přijde ale později. Odpověď byla přijata skoro lhostejně; hlavní věc, jak se zdálo, byla, že našli mě. Šlo především o dva pány, jeden byl soudce, mladý, živý člověk, a druhý jeho tichý pomocník, kterého jmenovali Assmann. Byl jsem vyzván, abych vstoupil do selské jizby. Pomalu jsem vykročil pokyvuje hlavou, poškubávaje za šle, sledován ostrými pohledy pánů. Pořád ještě jsem skoro věřil, že by stačilo jediné slovo a já, obyvatel města, budu – a k tomu ještě s poctami – vysvobozen ze zajetí těch venkovanů. Avšak jakmile jsem překročil práh světnice, pravil soudce, který mě předeběhl a již mě tu očekával: “Tohoto člověka je mi líto.” Bylo ovšem mimo všechnu pochybnost, že neměl na mysli můj nynější stav, nýbrž to, co se se mnou stane. Místnost se podobala spíš vězeňské cele než selské jizbě. Veliké kamenné dlaždice, tma, docela holé stěny, kdesi zazděný železný kruh, uprostřed něco mezi pryčnou a operačním stolem.
Dovedl bych ještě chutnat jiný vzduch než vzduch vězení? To je velká otázka, anebo spíš byla by, kdybych vůbec ještě měl nějakou vyhlídku na propuštění.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.6 (5 hlasů)