Kategorie
02. Březen 2008
(1917)
BYLO LÉTO, horký den. Cestou domů šli jsme se
sestrou kolem jedněch vrat. Nevím, jestli jen z bujnosti či bezděčně udeřila na
vrata, anebo jestli jen zahrozila pěstí a vůbec neudeřila. Sto kroků dál při
silnici uhýbající doleva začínala ves. Neznali jsme ji, ale hned za prvním
domkem vycházeli lidé a kynuli nám, přátelsky či varovně, sami vylekáni,
přikrčeni strachem. Ukazovali ke dvoru, kolem něhož jsme šli, a připomínali nám
tu ránu na vrata. Majitelé dvora nás budou žalovat, vyšetřování začne prý hned.
Byl jsem velmi klidný a upokojoval jsem i sestru. Patrně na vrata vůbec
neudeřila, a i kdyby, nikdo na světě to nedokáže. Snažil jsem se to vysvětlit i
lidem okolo, vyslechli mě, ale sami se zdrželi úsudku. Později řekli, že nejen
sestra, ale i já jako bratr budu obžalován. S úsměvem jsem přikyvoval. Všichni
jsme se dívali zpátky ke dvoru, jako když člověk pozoruje v dálce oblak kouře a
čeká na plamen. A opravdu, brzy jsme spatřili, jak do široce otevřených vrat
dvora vjíždějí jezdci na koních. Zvedl se prach, zahalil všecko, jen hroty dlouhých
kopí se blýskaly. A sotva oddíl zmizel ve dvoře, hned jako by obrátil koně a už
byl na cestě k nám. Posílal jsem sestru pryč, že sám všecko urovnám. Nechtěla
mě nechat samotného. Řekl jsem, že by se měla aspoň převléci, aby předstoupila
před pány v lepších šatech. Konečně poslechla a vydala se na dlouhou cestu
domů. A již tu byli jezdci, ještě s koní se ptali po sestře. Není tu v této
chvíli, zněla ustrašená odpověď, přijde ale později. Odpověď byla přijata skoro
lhostejně; hlavní věc, jak se zdálo, byla, že našli mě. Šlo především o dva
pány, jeden byl soudce, mladý, živý člověk, a druhý jeho tichý pomocník,
kterého jmenovali Assmann. Byl jsem vyzván, abych vstoupil do selské jizby.
Pomalu jsem vykročil pokyvuje hlavou, poškubávaje za šle, sledován ostrými
pohledy pánů. Pořád ještě jsem skoro věřil, že by stačilo jediné slovo a já,
obyvatel města, budu – a k tomu ještě s poctami – vysvobozen ze zajetí těch
venkovanů. Avšak jakmile jsem překročil práh světnice, pravil soudce, který mě
předeběhl a již mě tu očekával: “Tohoto člověka je mi líto.” Bylo ovšem mimo
všechnu pochybnost, že neměl na mysli můj nynější stav, nýbrž to, co se se mnou
stane. Místnost se podobala spíš vězeňské cele než selské jizbě. Veliké kamenné
dlaždice, tma, docela holé stěny, kdesi zazděný železný kruh, uprostřed něco
mezi pryčnou a operačním stolem.
Dovedl bych ještě chutnat jiný vzduch než vzduch vězení?
To je velká otázka, anebo spíš byla by, kdybych vůbec ještě měl nějakou
vyhlídku na propuštění.