V noci jsem snil, že jsem motýlem

MŮJ OBCHOD spočívá zcela na mých bedrech. Dvě slečny s psacími stroji a obchodními knihami v předpokoji, má místnost s psacím stolem, pokladnou, konferenčním stolkem, klubovkou a telefon, to je celý můj pracovní aparát. Snadno se přehlédne, lehce se řídí. Jsem dost mladý a obchody jdou jako na drátkách. Nenaříkám si, nenaříkám.

Malý volný byt v sousedství, s jehož nájmem jsem nešikovně dlouho váhal, si od Nového roku hbitě najal jakýsi mladý muž. Je to rovněž jedna místnost s předpokojem, kromě toho však ještě kuchyň. Místnost s předpokojem bych byl věru potřeboval obě mé slečny se již často cítí přetíženy –, ale k čemu by byla dobrá kuchyň? Toto malicherné rozpakování zavinilo, že jsem si nechal byt vzít. Teď tam sedí ten mladý muž. Harras se jmenuje. Co tam vlastně dělá, nevím. Na dveřích stojí: “Harras, kancelář.” Opatřil jsem si informace, sdělili mi, že jde o obchod podobný mému. Před poskytnutím úvěru nelze přímo varovat, jedná se přece o mladého, snaživého člověka, jehož věc má možná budoucnost, nicméně nelze k úvěru ani radit, neboť v současné době tu podle všeho není žádný majetek. Běžná informace, jaká se dává, když se nic neví.

Občas potkávám Harrase na schodech, musí mít pokaždé mimořádně naspěch, zrovna se kolem mne mihne. Pořádně jsem ho neviděl ještě vůbec, klíč od kanceláře mívá už vždycky připravený v ruce. V mžiku odemkne dveře. Jako krysí ocas vklouzne dovnitř a já zase stojím před tabulkou “Harras, kancelář,” již jsem přečetl již mnohem. víckrát, než si zaslouží.

Ty uboze tenké stěny, jež počestně přičinlivého člověka prozradí, nepoctivce však kryjí. Můj telefon je umístěn na té stěně, která mě dělí od mého souseda. Zdůrazňuji to ovšem pouze jako obzvlášť ironickou skutečnost. I kdyby visel na protější stěně, bylo by vedle všechno slyšet. Odvykl jsem si vyslovovat do telefonu jména zákazníků. Ale není ovšem potřeba zvláštní chytrostí k tomu, aby se podle charakteristických, avšak nevyhnutelných obratů v rozhovoru jména uhodla. Někdy se sluchátkem u ucha, bičován neklidem, přímo tancuji na špičkách kolem aparátu, a přece nemohu zabránit tomu, aby tajemství vycházela najevo.

Samozřejmě to má za následek nejistotu v mém obchodním rozhodování, hlas se mi zachvívá. Co dělá Harras, když já telefonuji? Kdybych chtěl hodně přehánět – ale to je často nutné, má-li se zjednat jasno –, mohl bych říci: Harras nepotřebuje žádný telefon, používá mého, přitáhl si kanapé ke stěně a naslouchá, kdežto já, když se ozve zazvonění, musím běžet k telefonu, vyslechnout přání zákazníka, učinit závažná rozhodnutí, pouštět se do rozsáhlého přemlouvání – především však během toho všeho chtě nechtě skrze stěnu informovat Harrase.

Možná že ani nevyčká konce rozhovoru, ale zvedne se, jakmile vyslechl to místo hovoru, jež mu případ dostatečně vyjasnilo, mihne se podle svého zvyku městem, a než já zavěsím sluchátko, pracuje už možná proti mně.