V noci jsem snil, že jsem motýlem

JE NÁS PĚT PŘÁTEL, vyšli jsme kdysi jeden po druhém z jednoho domu, nejdřív vyšel jeden a stoupl si vedle vchodu, pak vyšel ze dveří nebo spíše vyklouzl, jako kloužou rtuťové kuličky, druhý a stoupl si nedaleko od prvního, potom třetí, potom čtvrtý, potom pátý. Konečně jsme stáli všichni v jedné řadě. Lidé si nás povšimli, ukazovali na nás a říkali: Těch pět vyšlo teď z tohoto domu. Od té doby žijeme spolu, byl by to klidný život nebýt toho, že se mezi nás ustavičně plete šestý. Nic nám nedělá, ale je nám na obtíž, to je až dost; proč se dere tam, kde ho nikdo nechce. Neznáme ho a nechceme ho mezi sebe přijmout. Nás pět se sice dříve také navzájem neznalo, a chcete-li, ani teď se neznáme, jenže co je možné a co se trpí mezi námi pěti, to není možné a netrpí se šestému. Krom toho je nás pět a nechce nás být šest. A jakýpak má vůbec smysl to ustavičné pobývání pohromadě, ani pro nás pět to nemá smysl, ale my už jednou pohromadě jsme a taky zůstaneme, ale nějaké nové družení nechceme, právě vzhledem k svým zkušenostem. Ale jak tohle všechno dát na srozuměnou tomu šestému, dlouhé výklady by skoro už znamenaly přijetí do našeho kroužku, raději nic nevykládáme a nepřijímáme ho. Ať si jak chce špulí rty, odstrčíme ho loktem, jenže ať ho odstrčíme sebevíc, přijde znovu.