Kategorie
03. Březen 2008
Zdá se, že v obraně naší vlasti se mnohé
zanedbalo. Doposud jsme se o to nestarali a šli jsme za svou prací; události
poslední doby nám však dělají starosti.
Mám ševcovskou dílnu na náměstí před císařským
palácem. Sotvaže za svítání otevřu krám, vidím, že ústí všech ulic sbíhajících
se na náměstí jsou již obsazena ozbrojenci. Nejsou to však naši vojáci, nýbrž
zřejmě nomádi ze severu. Nějakým způsobem, mně nepochopitelným, pronikli až do
hlavního města, kde je přece velmi daleko od hranic. Buď jak buď, jsou tedy
zde; zdá se, že jich každého rána přibývá.
Po svém způsobu táboří pod širým nebem, neboť
obytnými domy opovrhují. Zabývají se ostřením mečů, špičatěním šípů, cvičením
na koni. Z tohoto tichého, vždy v úzkostlivé čistotě udržovaného náměstí
udělali učiněný chlév. Občas se sice pokusíme vyběhnout ze svých obchodů a
uklidit aspoň ten nejhorší neřád, ale stává se to čím dál řidčeji, neboť je to
zbytečná námaha, a kromě toho se vystavujeme nebezpečí, že se dostaneme pod
kopyta divokých koní nebo budeme zraněni bičem.
Mluvit s nomády nelze. Naši řeč neznají, ba
kdo ví, jestli mají nějakou vlastní. Mezi sebou se dorozumívají podobně jako
kavky. Ustavičně je slyšet ten kavčí křik. Náš způsob života, naše zřízení jsou
jim stejně nepochopitelné jako lhostejné. Proto též odmítají jakoukoli posunkovou
řeč. Můžeš si čelisti vykloubit a ruce z kloubů vymknout, stejně ti
neporozumějí a nikdy nebudou rozumět. Často dělají grimasy; to potom kroutí
bělmem očí a od úst jim jde pěna, avšak nechtějí tím ani nic říci, ani
postrašit; dělají to, poněvadž takové jsou jejich způsoby. Co potřebují, to si
vezmou. Nelze říci; že používají násilí. Sáhnou-li po něčem, ustoupíme stranou
a vše jim necháme.
I z mých zásob si vzali nejeden pěkný kus. Ale
nemohu si naříkat, vidím-li příkladně, jak se vede řezníkovi naproti. Sotva
přinese zboží, hned se mu vyrve z rukou a nomádi je zhltnou. I jejich koně
žerou maso; často leží vedle sebe jezdec i kůň a oba se krmí z téhož kusu masa,
každý na jednom konci. Řezník má strach a netroufá si dodávky přerušit. Máme
pro to pochopení, skládáme peníze a podporujeme ho. Kdyby nomádi nedostali
maso, kdo ví, co by je napadlo udělat; ostatně kdo ví, co je napadne, i když
denně maso dostávají.
Onehdy si řezník myslil, že si může ušetřit
aspoň námahu s porážením, a přivedl ráno živého vola. Víckrát už to nesmí
opakovat. Snad hodinu jsem ležel až docela vzadu v dílně natažen na podlaze a
všechny šaty, přikrývky a polštáře jsem navršil na sebe, jen abych neslyšel řev
toho vola, na něhož se ze všech stran vrhali nomádi a zuby z něho rvali kusy teplého
masa,. Dávno už byl klid, když jsem se odvážil vyjít ven; jako pijáci kolem
sudu od vína leželi unaveni kolem zbytků vola.
Zrovna tehdy se mi zdálo, že jsem v okně
paláce zahlédl samého císaře; jinak nikdy nepřijde do těchto vnějších komnat,
stále žije jen v nejvnitřnější zahradě; tentokrát však - alespoň jsem měl ten
dojem - stál u jednoho z oken a se svěšenou hlavou hleděl na to řádění před
zámkem.
"Co bude dál?" ptáme se všichni. "Jak
dlouho budeme snášet tohle břímě a tato muka? Císařský palác nomády přilákal,
avšak zahnat je nedokáže. Brána zůstává zavřena; stráž, která dříve vždy
slavnostně pochodovala dovnitř a ven, se drží za zamřížovanými okny. Záchrana
vlasti je svěřena nám, řemeslníkům a obchodníkům; my jsme však nedorostli
takového úkolu; také jsme se nikdy nechlubili, že bychom toho byli schopni. Je
to nedorozumění; a my na ně zajdeme."