„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Umělec v hladovění

Kategorie
03. Březen 2008
V posledních desetiletích značně ochabl zájem o umělce v hladovění. Kdežto dříve se vyplatilo pořádat velká představení toho druhu ve vlastní režii, dnes je to naprosto nemožné. Bývaly to jiné časy. Tenkrát se umělcem v hladovění zaobíralo celé město; účast rostla každým okamžikem hladovění; kdekdo chtěl umělce v hladovění vidět aspoň jednou za den; v pozdějších dnech byli abonenti, kteří před malou zamřížovanou klíckou proseděli celé dny; i v noci se konaly exkurze, pro zvýšení účinku se zapalovaly pochodně; za pěkných dnů se klec vynesla pod širé nebe a tu pak předváděli umělce v hladovění zejména dětem; pro dospělé to často bývalo jen vyražení, jehož se účastnili kvůli módě, zato děti s ústy dokořán, držíce se pro jistotu za ruce, hleděly užasle, jak sedí na nastlané slámě celý bledý, v černém trikotu, s mocně vystupujícími žebry, odmítaje dokonce i židli, sem tam zdvořile pokývne, s namáhavým úsměvem odpoví na otázky, i ruku mřížemi prostrčí, aby si sáhli, jak je hubený, potom se však zas docela pohrouží do sebe, nikoho si nevšímá, ani toho, že hodiny, ostatně jediné zařízení v kleci, odbíjejí pro něj tak významný čas, jen hledí před sebe očima téměř zavřenýma a sem tam usrkne vody z maličké sklínky, aby si navlhčil rty.
Kromě střídajících se diváků tu byli i stálí, obecenstvem zvolení hlídači, kupodivu obvykle řezníci, kteří byli vždy najednou tři a měli za úkol ve dne v noci pozorovat umělce v hladovění, aby přece jen snad potají nepojedl nějaké potravy. Byla to však toliko formalita zavedená pro uspokojení mas, neboť zasvěcenci dobře věděli, že umělec v hladovění by během hladovění nikdy, za žádných okolností, ani z donucení nesnědl ani to nejmenší; jeho umělecká čest to nedovolovala. Ne každý hlídač to ovšem dokázal pochopit, stávalo se, že některé noční dozorčí skupiny prováděly dozor velmi ledabyle, schválně se sesedly někde ve vzdáleném koutě a tam se zabraly do karet se zjevným úmyslem dopřát umělci v hladovění menší osvěžení, jež si podle jejich mínění mohl vyndat z nějakých tajných zásob. Nic netrýznilo umělce v hladovění víc než takoví hlídači; byl z nich sklíčen; strašně mu ztěžovali hladovění; někdy přemohl slabost a po celou dobu takové hlídky zpíval, dokud to jen vydržel, aby těm lidem dokázal, jak nespravedlivě ho podezřívali. Ale málo to pomáhalo; jenom pak obdivovali jeho šikovnost, že dovede jíst, i když zpívá. Daleko milejší mu byli hlídači, kteří si sedli až těsně k mříži, nespokojili se s mdlým nočním osvětlením v sále, ale svítili si na něj baterkami, které jim poskytl impresário. Oslnivé světlo ho nijak nerušilo, vždyť spát stejně vůbec nemohl a podřimovat mohl kdykoli, za každého osvětlení a v kteroukoli hodinu, i v přeplněném, hlučném sále. S takovými hlídači rád strávil noc docela bez spaní; byl ochoten s nimi žertovat, vyprávět jim historky ze svého tuláckého života, potom zas vyslechnout jejich vyprávění, všechno jen proto, aby je udržel svěží, aby jim mohl znovu a znovu dokazovat, že v kleci nemá nic k jídlu, a že hladoví tak, jak by to žádný z nich nedokázal. Nejšťastnější však byl, když jim pak ráno na jeho účet přinesli velice bohatou snídani, na niž se po namáhavé probdělé noci vrhli s lačností zdravých mužů. Byli sice i takoví, kdo v této snídani viděli nemístně ovlivňování hlídačů, ale to přece jen zaházelo příliš daleko, a když se jich někdo zeptal, jestli by snad oni byli ochotni převzít noční hlídku v zájmu věci, bez snídaně, ztratili se, ale podezřívat přece jen nepřestali.
To už ovšem patřilo k podezíravosti, jež je s hladověním neodlučitelně spojená. Vždyť nikdo nedokázal sám nepřetržitě střežit umělce v hladovění po všechny ty dny a noci, nikdo tedy nemohl z vlastní zkušenosti vědět, jestli se hladovělo nepřetržitě a bez závady; to mohl vědět jen umělec v hladovění sám, jenom on tedy mohl být zároveň divákem naprosto uspokojeným vlastním hladověním. On však zase nebyl nikdy uspokojen z jiného důvodu. Snad to ani nebylo z hladu; že byl tak vyhublý, až se někteří ke své lítosti vůbec nemohli účastnit představení, neboť se na něho nesnesli dívat, jako spíš z nespokojenosti se sebou samým. Jedině on totiž věděl – jinak ani ze zasvěcených nikdo –, jak lehké je hladovět. Byla to nejlehčí věc na světě. Také se s tím netajil, jenže nikdo mu nevěřil, považovali ho přinejmenším za skromného, ještě spíš však za člověka chtivého reklamy, ne-li dokonce za podvodníka, jemuž se ovšem lehko hladoví, poněvadž si to dovede ulehčit a ještě je tak nestoudný, že se k tomu napolo přizná. To všechno si musel dát líbit, během let si na to i zvykl, ale uvnitř ho ta neuspokojenost ustavičně hryzla a ještě nikdy, po žádné hladovce – to je mu třeba přiznat – neopustil klec dobrovolně. Jako maximální dobu hladovění stanovil impresário čtyřicet dní, nikdy nedovolil hladovět déle, ani ve světových metropolích ne, a to z dobrého důvodu. Podle zkušeností se dal zájem města rozněcovat pozvolna se stupňující reklamou asi tak čtyřicet dní, potom však obecenstvo polevilo, nastal podstatný pokles návštěvnosti; byly tu sice v tomto ohledu jisté rozdíly mezi městy a zeměmi, zpravidla však platilo, že čtyřicet dní je nejdelší doba. Pak se tedy čtyřicátého dne otevřely dveře klece ověnčené květinami, nadšení diváci naplnili amfiteátr, vyhrávala vojenská kapela, do klece vstoupili dva lékaři, aby na umělci v hladovění provedli potřebná měření, výsledky se hlásily megafonem do sálu a posléze vešly dvě mladé dámy, šťastné, že právě na ně padl los, a chystaly se umělce v hladovění odvést z klece po několika schůdcích ke stolečku, na němž byly prostřeny pečlivě vybrané pokrmy pro nemocné. A v tomto okamžiku se umělec v hladovění vždy vzpíral. Vložil sice ještě své na kost vyzáblé paže dobrovolně do vztažených ochotných rukou dam, jež se k němu skláněly, avšak vstát nechtěl. Proč má přestat právě teď, po čtyřiceti dnech? Byl by ještě dlouho vydržel, neomezeně dlouho; proč přestávat právě teď, když je v nejlepším, ba ještě ani ne v nejlepším hladovění? Proč ho chtějí připravit o slávu dalšího hladovění, o slávu stát se nejen největším umělcem v hladovění všech dob, jímž pravděpodobně už je, ale přímo nepochopitelně překonat i sám sebe, neboť cítil, že jeho schopnost hladovět je bezmezná. Proč ten dav, který ho naoko tolik obdivuje, má s ním tolik trpělivosti; když on by vydržel ještě dále hladovět, proč to nechce vydržet dav? Také byl unaven, na slámě se mu sedělo dobře a teď aby se narovnal a vstal a šel jíst, ačkoli už z pouhého pomyšlení na to pociťoval nevolnost, jejíž projevy jen stěží potlačoval z ohledu na dámy. A pohlédl vzhůru do očí těch zdánlivě laskavých, ve skutečnosti však krutých dam a zavrtěl přetěžkou hlavou na slabém krku. Ale potom se stalo to, co se vždycky stávalo. Přišel impresário, beze slova – mluvit se při té hudbě nedalo – zdvihl nad umělcem v hladovění obě paže, jako by vzýval nebesa, aby shlédla na své dílo zde na slámě, na tohoto politováníhodného mučedníka, jímž umělec v hladovění ovšem byl, i když ve zcela jiném smyslu; uchopil umělce v hladovění kolem tenkého pasu, dávaje mu přehnanou opatrností najevo, s jak křehkou bytostí tu má co činit; a odevzdal ho smrtelně bledým dámám, přičemž neopomněl potají s ním trochu zatřást, až se umělci v hladovění bezvládně rozklátily nohy i trup. Teď už umělec v hladovění strpěl vše; hlava spočívala na prsou, vypadalo to, jako by se tam byla přikutálela a z nepochopitelných důvodů se tam držela; tělo měl vychrtlé; nohy se v pudu sebezáchovy pevně tiskly koleny k sobě, ale přece ještě hrabaly do země, jako by to nebyla skutečná zem, tu skutečnou teprve hledají; a veškerá, arci nepatrná váha jeho těla spočívala na jedné z dam, která bezradně, popadajíc dech – takto si ten čestný úřad nepředstavovala – nejprve natahovala krk, jak mohla, aby se aspoň obličejem nedotýkala umělce v hladovění, potom však, když se jí to nedařilo a její šťastnější družka jí nepřicházela na pomoc, nýbrž spokojila se s tím, že před sebou rozechvěle nesla ruku umělce v hladovění, malý raneček kostí, – propukla za nadšeného smíchu celého sálu v pláč a musela být vystřídána sluhou, který tu byl už dávno připraven. Pak došlo na jídlo, z něhož impresário do mdlobně dřímajícího umělce v hladovění trochu vpravil, tlachaje přitom vesele, aby odvedl pozornost od umělcova stavu; poté byl ještě pronesen přípitek obecenstvu, jejž umělec v hladovění impresáriovi údajně pošeptal; orchestr vše podtrhl mocným tušem, lidé se rozcházeli a nikdo neměl právo být nespokojený s tím, co viděl, jen umělec v hladovění, vždy jen on.
Tak žil dlouhá léta s malými pravidelnými přestávkami k oddychu, v zdánlivém lesku, uctíván světem, přitom však většinou v zasmušilé náladě, která byla čím dál zasmušilejší, neboť nikdo ji nebyl s to brát vážně. Čím ho také utěšit? Co si mohl ještě přát? A když se někdy našel dobrák, který ho politoval a pokoušel se mu vysvětlit, že ten smutek pochází patrně z hladu, mohlo se zvlášť v pokročilé době hladovky stát, že umělec v hladovění odpověděl výbuchem zuřivosti a k všeobecnému zděšení začal jak zvíře lomcovat mřížemi. Avšak v takových situacích impresário používal svého oblíbeného trestu. Omluvil umělce v hladovění před shromážděným obecenstvem, přiznal, že jeho chování lze omluvit jen podrážděností, kterou vzbuzuje hladovění a již sytí lidé nemohou jen tak pochopit; v souvislosti s tím se zmínil též o stejně vysvětlitelném tvrzení umělce v hladovění, že by mohl hladovět ještě mnohem déle, než hladověl; chválil vznešené úsilí, dobrou vůli, veliké sebezapření, které jsou v tom tvrzení nepochybně obsaženy; potom se ale snažil vyvrátit toto tvrzení docela prostě tím, že předložil a zároveň prodával fotografie zobrazující umělce v hladovění v čtyřicátý den hladovky, v posteli, vysílením skoro bez sebe. Toto překrucováni pravdy, jež umělec v hladovění sice dobře znal, ale jež ho vždy znovu přímo ochromovalo, bylo pro něho přespříliš. Co vlastně bylo následkem předčasného ukončení hladovky, uvádělo se tu jako příčina! S touto pošetilostí, s tímto světem plným pošetilostí nebylo možno bojovat. Pokaždé ještě s důvěrou a dychtivě naslouchal u mříží impresáriovi, ale když přišly na řadu fotografie, pustil se vždycky mříží, s povzdechem se svalil na slámu a uspokojené obecenstvo mohlo opět přistoupit blíž a prohlédnout si ho.
Když svědkové těchto scén si po létech na to vzpomínali, často už sami sebe nechápali. Mezitím došlo totiž k onomu zmíněnému obratu; stalo se to skoro rázem; snad to mělo hlubší důvody, ale kdo by po nich pátral; buď jak buď, jednoho dne shledal zhýčkaný umělec v hladovění, že dav chtivý zábavy ho opustil a raději se hrne za jinou podívanou. Ještě jednou s ním impresário proletěl půl Evropy, aby zjistil, neobjeví-li se ještě tu a tam bývalý zájem; všechno nadarmo; jako by se potají domluvili, všude se vyvinul takřka odpor k exhibicím v hladovění. Samozřejmě že ve skutečnosti k tomu nemohlo dojít najednou a teprve teď dodatečně si člověk vzpomínal na některé příznaky, jimž v dobách opojných úspěchů nevěnoval dost pozornosti a dost je nepotlačoval, ale teď bylo příliš pozdě něco proti nim podnikat. Bylo sice jisto, že jednou opět přijde doba i na hladovění, ale to nebyla pro žijící žádná útěcha. Co měl teď umělec v hladovění dělat? Člověk, jenž býval obklopen jásotem tisíců, nemohl se ukazovat v kočovných cirkusech po jarmarcích, a na to, aby se chopil jiného povolání, byl umělec v hladovění nejen příliš stár, ale především příliš fanaticky oddán hladovění. I rozloučil se s impresáriem, druhem svého života, jemuž nebylo rovno, a dal se angažovat jedním velikým cirkusem; na smluvní podmínky se ani nepodíval, aby šetřil svůj jemnocit.
Takový veliký cirkus s nesčíslným množstvím lidí stále se vzájemně vyrovnávajících a doplňujících, zvířat a aparátů, může upotřebit kdykoli každého, i umělce v hladovění, má-li ovšem přiměřeně skromné nároky, a kromě toho byl v tomto zvláštním případě angažován nejen umělec v hladovění sám, ale i jeho dávno proslulé jméno, ba při svéráznosti tohoto umění, jehož neubývá s přibývajícím věkem, se ani nedalo říci, že se vysloužilý umělec, který už nestojí na vrcholu své dráhy, hodlá uchýlit do poklidného místa v cirkuse, naopak, umělec v hladovění ujišťoval, a nebylo proč tomu nevěřit, že hladoví stejně dobře jako dříve, ba tvrdil dokonce, že nechají-li to na něm, jak mu ochotně slíbili, teprve teď vlastně uvede svět v oprávněný úžas, jenže toto tvrzení vzhledem k dobové náladě, na niž umělec v hladovění v svém zápalu snadno zapomněl, vyvolalo u odborníků pouze úsměv.
Vlastně však ani umělec v hladovění nezavíral oči před skutečnými poměry a bral jako samozřejmost, že ho s jeho klecí nepostavili doprostřed manéže jako parádní číslo, nýbrž že ho usadili ven na celkem velmi dobře přístupné místo poblíž stájí. Kolem klece byly veliké, pestře malované nápisy, které oznamovaly, co je tu k vidění. Když se o přestávkách mezi programem obecenstvo tlačilo ke stájím podívat se na zvířata, téměř nevyhnutelně procházelo kolem umělce v hladovění a na chvilku se tam zastavilo, možná že by u něho byli setrvali déle, kdyby lidé, kteří se tlačili úzkou chodbou za nimi a nechápali to zdržování na cestě k vytouženým stájím, nebyli znemožnili delší klidné prohlížení. To byl také důvod, proč se umělec v hladovění celý třásl před touto návštěvní dobou, ačkoli ona byla smyslem jeho života a přirozeně po ní toužil. První dobu se nemohl přestávek ani dočkat; u vytržení hleděl vstříc valícímu se davu, jenže až příliš brzy se přesvědčil – ani nejtvrdošíjnější, skoro uvědomělý sebeklam neodolal zkušenosti –, že se ti lidé, zpravidla záměrně, přicházejí vždy, bez výjimky a výhradně podívat na zvěřinec. Ale pohled zdálky býval pořád ještě to nejkrásnější. Neboť jakmile dorazili až k němu, ihned se kolem něho rozzuřil povyk a nadávky znovu a znovu se vytvářejících stran, té, která si ho chtěla pohodlně prohlížet, ne snad z pochopení, ale z rozmaru a vzdoru – a tahle právě byla brzy umělci nejprotivnější –, a oné druhé, která toužila jedině po stájích. Když přešel velký houf, objevili se opozdilci a ti ovšem, ačkoli jim nic nebránilo, aby postáli, jak dlouho budou chtít, chvátali kolem dlouhými kroky, téměř se neohlížejíce napravo nalevo, jen aby byli včas u zvířat. Ani se zvlášť často nepoštěstilo, aby přišel otec rodiny s dítky, prstem ukázal na umělce v hladovění, obšírně vysvětlil, oč tu běží, o někdejších dobách vykládal, kdy navštěvoval podobná, jenže nesrovnatelně velkolepější představení, a dítka, nepřipravená dostatečně školou ani životem, pak sice stále ještě nic nechápala – co pro ně znamenalo hladovění? –, ale přece jen lesk jejich zvídavých očí prozrazoval cosi z nyvých, příštích, milosrdnějších časů. Snad, říkával si někdy umělec v hladovění, by se přece jen všechno trochu zlepšilo, kdyby neměl stanoviště tak blízko stájím. Lidem se tím pak příliš usnadňovala volba, nemluvě o tom, že ho velmi urážely a trvale trápily výpary stájí, neklid zvířat v noci, roznášení syrového masa šelmám, řev při krmení. Ale netroufal si stěžovat na ředitelství; koneckonců měl zvířatům co děkovat za ty zástupy návštěvníků, mezi nimiž se tu a tam mohl najít i jeden určený jemu, a kdoví kam by ho strčili, kdyby je upozornil na svou existenci a tím i na to, že je, přesně vzato, jen překážkou na cestě ke stájím.
Malou překážkou ovšem, čím dál menší a menší překážkou. Lidé si už zvykli na tu podivnou věc, že se v dnešní době chce někdo dožadovat pozornosti pro umělce v hladovění, a tím, že si zvykli, byl nad ním vysloven ortel. Mohl si hladovět, jak uměl, a on to dělal; ale nic už ho nemohlo zachránit, nevšímali si ho. Pokoušejte se někomu vyložit umění hladovět! Kdo to necítí, tomu to nelze vykládat. Krásné nápisy zašly špínou a byly nečitelné, strhli je, nikomu ani nenapadlo, aby je nahradil; tabulka s počtem prohladovělých dnů, již zpočátku den co den pečlivě upravovali, se už dávno nezměnila, neboť po prvních týdnech omrzela personál i tato nepatrná práce; a tak hladověl sice umělec v hladovění dál, jak o tom kdysi míval, dařilo se mu to bez námahy, jak to tenkrát předvídal, ale nikdo nepočítal dny, nikdo, ani umělec v hladovění sám nevěděl, jaký podává výkon, a kolem srdce mu začalo být těžko. A když se tu jednou za čas zastavil nějaký darmošlap, posmíval se starému číslu a vedl řeči o podvodu, pak to byla v tomto ohledu ta nejhloupější lež, jakou si mohla vymyslet lhostejnost a vrozená zlomyslnost, protože nepodváděl umělec, ten pracoval poctivě, ale svět ho šidil o jeho mzdu.
Avšak opět minulo mnoho dnů a i to skončilo. Jednou si jeden z dozorců všiml té klece a zeptal se sluhy, proč zde takovou dobře použitelnou klec se shnilou slámou nechávají zbytečně stát; nikdo nevěděl, až si pak jeden díky tabulce s číslem vzpomněl na umělce v hladovění. Tyčemi rozhrnuli slámu a vespod nalezli umělce v hladovění. “Ty pořád ještě hladovíš?” zeptal se dozorce, “kdy už konečně přestaneš?” “Odpusťte mi všichni,” zašeptal umělec v hladovění; jen dozorce, který držel ucho u mříže, mu rozuměl. “Samozřejmě,” řekl dozorce a dotkl se prstem čela, aby personálu naznačil umělcův stav, “odpouštíme ti.” “Pořád jsem jen chtěl, abyste obdivovali mě hladovění,” řekl umělec v hladovění. “Také je obdivujeme,” řekl dozorce vlídně. “Ale neměli byste je obdivovat,” řekl umělec v hladovění. “Nu, tak je tedy neobdivujeme,” řekl dozorce, “pročpak je nemáme obdivovat?” “Protože já hladovět musím, nemohu jinak,” řekl umělec v hladovění. “To se podívejme,” řekl dozorce, “pročpak nemůžeš jinak?” “Protože,” řekl umělec v hladovění, zvedl trochu hlavičku a s ústy našpulenými jako k polibku mluvil dozorci rovnou do ucha, aby mu nic neuniklo, “protože jsem nemohl najít pokrm, který by mi chutnal. Kdybych jej byl našel, věř mi, že bych nebyl dělal rozruch a najedl bych se dosyta jako ty a všichni ostatní.” To byla poslední slova, ale v jeho zlomeném pohledu bylo ještě pevné, i když ne už pyšné přesvědčení, že hladoví dál.
“Teď to tu dejte do pořádku!” řekl dozorce a umělce v hladovění pochovali i se slámou. Do klece však dali mladého pardála. I ten nejtupější duch se citelně osvěžil pohledem na toto divoké zvíře převalující se v té dávno zpustlé kleci. Jemu nechybělo nic. Hlídači mu bez dlouhého rozmýšlení nosili potravu, která mu chutnala; ani svobodu podle všeho nepostrádal; toto ušlechtilé, vším potřebným až k prasknutí oplývající tělo jako by i svobodu nosilo s sebou; jako by mu vězela kdesi v chrupu; a radost ze života mu sálala z tlamy tak mocně, že jí diváci stěží odolávali. Avšak přemohli se, tísnili se kolem klece a nechtěli se hnout z místa.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (6 hlasů)