„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1-1 V rodném domě

07. Říjen 2011
To, že mi osud určil jako rodiště Braunau an Inn, považuji dnes za předurčení šťastné. Toto městečko leží přece na hranici oněch dvou německých států, jejichž opětné spojeni se alespoň nám mladým jeví jako životní úkol, který musíme uskutečňovat všemi prostředky!
Německé Rakousko se musí opět stát velkou německou vlastí a to ne z důvodu nějakých hospodářských úvah. Ne, ne: I kdyby bylo toto sjednoceni po hospodářské stránce lhostejné, dokonce i kdyby bylo škodlivé, muselo by se přesto uskutečnit. Stejná krev patří do společné říše. Německý národ nebude mít žádné morální právo na koloniálně-politickou činnost, dokud nebude moci své vlastní syny spojit ve společném státě. Teprve tehdy, až se hranice Říše uzavřou i za posledním Němcem, aniž by bylo možné zajistit jeho výživu, vznikne z nouze vlastního národa morální právo na získání cizí půdy. Pluh pak bude mečem a ze slz války vyroste pro potomky chléb vezdejší. Tak se mi jeví toto pohraniční městečko jako symbol velkého úkolu. I z jiného hlediska se tyčí do dnešní doby a varuje. Více než před sto lety mělo toto nenápadné hnízdo tu přednost, ze bylo dějištěm tragického neštěstí celého německého národa a tím je zvěčněno alespoň v análech německých dějin. V době nejhlubšího ponížení naší vlasti tam padl za své milované Německo Norimberčan Johannes Palm, měšťanský knihkupec, zatvrzelý "nacionalista" a nepřítel Francouzů. Tvrdošíjně odmítal udat své spoluviníky, lépe řečeno hlavní viníky. Tedy jako Leo Schlageter. Byl ovšem také, právě jako tento, denunciován Francii jedním zástupcem vlády. Augsburský policejní ředitel si získal tuto smutnou slávu a dal tak vzor novoněmeckým úřadům v říši pana Severinga.
V tomto městečku na Innu, pozlaceném paprsky mučednictvím, bavorském co do krve, rakouském co do státu, bydleli koncem osmdesátých let minulého století moji rodiče; otec svědomitý státní úředník, matka cele zabraná do domácnosti a především oddaná nám dětem a věčně o nás s láskou pečující. Jen málo utkvělo v mých vzpomínkách z této doby, poněvadž už po několika letech musel otec toto hraniční městečko, které si zamiloval, zase opustit a dát se dolů po Innu, aby nastoupil v Pasově do nového místa; tedy v Německu samém.
Avšak osudem rakouského celního úředníka bylo tehdy "putování". Již za krátkou dobu přišel otec do Lince a tam nakonec odešel také do penze. Samozřejmě, že to pro starého pána nemělo znamenat "klid". Jako syn chudého malého domkaře neměl už tenkrát doma stání. Nebylo mu ještě ani třináct let, když si tehdy malý hoch sbalil svůj raneček a utekl z domova do Waldviertlu. Přestože ho zkušení vesničané odrazovali, putoval do Vídně, aby se tam vyučil řemeslu. To bylo v padesátých letech minulého století. Hošík‚ rozhodnutý vydat se na cestu do nejistoty s třemi zlatkami v kapse. Když ale hochovi bylo sedmnáct, složil tovaryšskou zkoušku, ale nespokojil se s tím. Spíše naopak. Dlouhé období tehdejší nouze, věčné bídy a strastí v něm upevnilo rozhodnutí stát se něčím "lepším". Zdál-li se být chudému chlapci na vsi kdysi pan farář pojmem veškeré dosažitelné lidské výše, tak nyní tváří v tvář mocně se rozvíjejícímu velkoměstu to byla hodnost státního úředníka. S veškerou houževnatostí hocha "zestárlého" bídou a žalem se už téměř v dětství zakousl jako sedmnáctiletý do svého nového rozhodnutí a stal se úředníkem. Po téměř třiadvaceti letech, myslím, dosáhl svého cíle. Nyní -jak se zdálo - byl splněn také předpoklad pro přísahu, kterou si kdysi chudý hoch kdysi složil, totiž: nevrátit se do milé rodné vesnice dříve, než se někým stane. Ted' bylo cíle dosaženo; avšak ve vesnici si už nikdo na někdejšího malého chlapce nepamatoval a jemu samému byla vesnice cizí. Když šel nakonec jako šestapadesátiletý do výslužby, nebyl by přesto snesl ani jediný den jako "zaháleč". Koupil poblíž hornorakouského města Lambach statek, hospodařil na něm a tak se v koloběhu svého dlouhého, prací vyplněného života vrátil k původu svých otců. V této době jsem si vytvářel své první ideály, vlast‚ dovádění v přírodě, dlouhá cesta do školy, styk s velmi robustními chlapci, který naplňoval zvláště matku hořkými starostmi - to vše ze mne udělalo všechno jiné než pecivála. Ačkoliv jsem tehdy téměř nepřemýšlel o svém budoucím povolání, lze říci, že mé sympatie v žádném případě nepatřily životní dráze mého otce. Myslím, že jsem už tehdy cvičil svůj řečnický talent ve Více Či méně důležitých rozhovorech se svými kamarády. Stal jsem se malým náčelníkem, který se tehdy snadno a dobře učil, jinak ale byl poměrně obtížně zvladatelný. Poněvadž jsem se ve volném Čase učil zpěvu v mužském klášteře v Lambachu, opájel jsem se velmi Často slavnostní nádherou mimořádně skvělých církevních slavností. Co bylo přirozenější než to, že se mi nyní zdál, podobně jako kdysi mému otci malý vesnický pan farář, být vrcholným ideálem pan opat. Ale aspoň občas se to stávalo. Když ale pan otec z pochopitelných důvodu neocenil řečnický talent hádavého hocha tak, aby z toho snad vyplynuly příznivé důsledky pro jeho ratolest, nemohl také přirozeně mít pochopení pro podobné mladické myšlenky. Starostlivě asi pozoroval tento rozpor přírody. Skutečně se pak velmi brzy ztrácela také dočasná touha po tomto povolání, aby uvolnila místo nadějím více odpovídajícím mému temperamentu. Při prohrabávání otcovy knihovny jsem našel různé knihy vojenského obsahu, mezi nimi i lidové vydání Německo-Francouzské války 1870-1871. Byly to dva svazky ilustrovaného Časopisu z těchto let, které se nyní staly mojí Četbou. Netrvalo dlouho a velký hrdinský boj se pro mne stal největším vnitřním zážitkem. Od nynějška jsem horoval stále více pro všechno, co nějak souviselo s válkou nebo s vojenstvím.
Ale také v jiném ohledu to mělo pro mne být významné. Poprvé se mi, i když ne zcela jasně, vnucovala otázka, zda a jaký je rozdíl mezi bojujícími Němci a těmi druhými? Pročpak také Rakousko nebojovalo v této válce, proč ne otec a všichni ti ostatní?
Cožpak nejsme totéž, co všichni ostatní Němci? Nepatříme snad všichni k sobě? Tento problém začal poprvé vrtat v mém malém mozku. S vnitřní závistí jsem musel poslouchat odpovědi na opatrné otázky, že ne každý Němec má to štěstí patřit k Bismarkově říši. To jsem nemohl pochopit.
Měl jsem studovat. Z celé mé podstaty a ještě více z mého temperamentu usuzoval otec, že humanistické gymnázium by bylo v protikladu k mým vlohám. Podle něho by lépe vyhovovala reálka. V tomto názoru byl utvrzován zvláště zřejmým nadáním ke kreslení - předmětu podle jeho přesvědčení na rakouských gymnáziích zanedbávaným. Snad to byla ale také jeho vlastní těžká celoživotní práce, která také spoluurčila, že humanistické studium bylo v jeho očích nepraktické a tudíž méněcenné. Zásadě ale bylo projevem jeho vůle, že tak jako on, bude, ba musí být i jeho syn státním úředníkem. Jeho trpké mládí způsobilo, že se zcela přirozeně jevilo to, čeho dosáhl, o to větším, nakolik to bylo přece výlučně výsledkem jeho železné vůle a vlastní činorodosti. Byla to pýcha člověka, jež se vlastni silou vypracoval, která ho přiměla k vůli dostat i svého syna do stejného a snad i vyššího postavení v životě a to o to více, že přece se svojí pílí dokázal svému dítěti tolik ulehčit tuto cestu.
Myšlenka odmítnutí toho, co bylo kdysi celým jeho životem, se mu jevila nepochopitelnou. A tak bylo rozhodnutí otce jednoduché, určité a jasné a z jeho pohledu samozřejmé. Nakonec by se zdálo jeho panovačné povaze, která se utvářela v trpkém existenčním boji, zcela nesnesitelné ponechat konečné rozhodnutí chlapci samotnému, v jeho očích nezkušenému a tím ještě nezodpovědnému. Také by se to nehodilo k jeho chápání povinnosti, byla by to špatná a zavrženíhodná slabost náležité otcovské autority pro další život dítěte.
Ale přece tomu mělo být jinak. Poprvé v mém životě jsem byl jako sotva jedenáctiletý zahnán do opozice. Jak tvrdý a rozhodný chtěl otec být v prosazování svých plánů a úmyslů tak zarytě a vzpurně odmítal jeho syn myšlenku, která mu vůbec nebo jen málo vyhovovala. Nechtěl jsem byt úředníkem. Ani domluvy, ani "vážné" námitky nemohly na tomto odporu něco změnit. Nechtěl jsem být úředníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líčením z vlastního otcova života lásku nebo chuť k tomuto povolání se obrátily v opak. Bylo mi zle a zíval jsem již při myšlence, že budu muset jednou sedět v kanceláři jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého Času, nýbrž muset stěsnat obsah celého svého života do vyplňovaných formulářů. Jak‚ myšlenky to mohlo vyvol vat u hocha, který byl opravdu všechno jiný než "hodný" v běžném smyslu slova! Straţně snadné učení ve škole mi poskytovalo tolik volného Času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj. Jestliže mi političtí protivníci prozkoumávají s laskavou pozornosti můj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevou konstatovat, jak‚ nesnesitelné kousky vyváděl tento "Hitler" už v mládí, tak děkuji nebesům, že mi ještě i teď' něco poskytují ze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterém se řešily vždy přítomné "rozpory'. Na tom nemohla nyní nic změnit ani reálka. Ovšem nyní musel byt vybojován jiný protiklad.
Pokud otcův Úmysl udělat ze mne státního úředníka stál pouze proti mému zásadnímu odporu k úřednickému povolání, byl konflikt únosný. Mohl jsem se se svými vnitřními názory držet trochu zpátky, nemusel jsem přece hned odmlouvat. Abych se vnitřně uklidnil, stačilo mi vlastní pevné odhodlání nestát se později úředníkem. Toto odhodlání bylo ale nezměnitelné. Těžší byla otázka, kdy proti plánu otce nastoupí můj vlastní plán. Stalo se to už ve dvanácti letech. Jak se to stalo, dnes už sám nevím, ale jednoho dne mi bylo jasné, že bych se chtěl stát malířem, akademickým malířem. Můj talent na malování byl nesporný, byl přece důvodem toho, že mne otec dal na reálku, ovšem nikdy by byl nepomyslel na to, dát mne v tomto povol ni vyškolit. Naopak. Když jsem poprvé dostal otázku - už po odmítnuti otcovy oblíbené myšlenky - Čím se tedy sám vlastně chci stát - a vyrukoval dosti bezprostředně se svým pevným rozhodnutím, otec nejprve oněměl. "Malíř? Akademický malíř?" Pochyboval o mém rozumu, myslel snad také, že špatně slyšel nebo špatně rozuměl. Ovšem když si to vyjasnil a vycítil vážnost mého úmyslu, vzepřel se tomu s plnou rozhodností své bytosti. Jeho rozhodnutí tu bylo velmi jednoduché, přičemž nějak‚ zvažováni mých snad opravdu existujících schopností nepřicházelo v úvahu. "Akademický malíř, ne, dokud žiji, nikdy." Poněvadž ale jeho syn nejspíš zdědil některé jiné jeho vlastnosti, zdědil asi i tvrdohlavost. Jenom přirozeně v opačném smyslu. Obě strany trvaly na svém. Otec neopustil své "Nikdy' a já jsem posílil své "Přesto."
Toto vše mělo málo potěšitelné následky. Starý pán zahořkl a já ač jsem ho velmi miloval - také. Otec mi zakázal jakoukoli naději, že bych se učil malířem. já jsem šel o krok dál a prohlásil jsem, že se tedy už vůbec nechci uČit. Poněvadž jsem ale s podobnými prohlášeními přece jen neuspěl, starý pán se chystal prosazovat bezohledně svoji autoritu. Napříště jsem mlčel, ale svoji hrozbu jsem uskutečnil. Myslel jsem, že až otec uvidí nedostatečný pokrok v reálce, bude mě muset chtě nechtě pustit k mému vysněn‚mu štěstí.
Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jen můj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, především všechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě jinak nepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Má vysvědčení z této doby představovala vždy extrémy - podle předmětu a jeho ocenění. Vedle "chvalitebný" a "výborný" také "dostatečný" a "nedostatečný". Daleko nejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách. Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl. Když se nyní zkoumavě dívám po tolika letech na výsledek té doby, považuji dvě skutečnosti za zvláště významné:
Za prvé: stal jsem se Nacionalistou. Za druhé: naučil jsem se chápat dějiny podle jejich smyslu.
Staré Rakousko bylo "národnostním státem". Příslušník Německé Říše nemohl celkem vzato - alespoň tehdy - vůbec pochopit význam této skutečnosti pro každodenní život jednotlivce v takovém státě. Po nádherném vítězném taženi hrdinných armád v Německo-Francouzské válce se lidé pozvolna stále více odcizovali němectví, v zahraničí Částečně nebyli schopni ho ocenit a částečně také už asi ho ocenit nemohli. Zchátralá monarchie se zaměřovala zvláště ve vztahu k rakouským Němcům na v jádru zdravý národ.
Lidé nechápali, že nemít Němci v Rakousku skutečně nejlepší krev, nikdy by nebyli mohli mít sílu, vtisknout svou pečeť 52 miliónovému státu natolik, že právě v Německu vzniklo mylné mínění, že Rakousko je stát německý. Nesmysl s nejtěžšími důsledky, ale přece jen skvělé vysvědčení pro deset milionů Němců ve Východní Marce. O věčném a neúprosném boji o německý jazyk, o německou školu a o německou podstatu mělo potuchu jen zcela málo Němců z Říše. Teprve dnes, kdy tato smutná bída je vnucována milionům našeho národa v říši, která pod cizím panstvím sní o společné vlasti a touží po ní, pokoušejí se udržet svaté právo na mateřský jazyk, teprve dnes je chápáno v širším smyslu, co znamená nutnost bojovat za svoji národní podstatu. Nyní snad dokáže někdo změřit velikost Němectví ze staré Východní Marky, která, odkázána sama na sebe, po staletí bránila říši nejprve na východě, aby konečně udržela německou jazykovou hranici v rozdrobené malé válce v době, kdy se Říše snad zajímala o kolonie, ale ne o vlastní maso a krev před svými dveřmi. Jako vždy a všude v každém boji byly také v jazykovém boji týž vrstvy: bojovníci, vlažní a zrádci.
Už ve škole začalo toto prosívání. Neboť, a to je to nejpozoruhodnější v jazykovém boji snad vůbec, že jeho vlny snad nejtíže omývají právě školu jako místo výchovy příští generace. Tento boj je veden o dítě a k dítěti směřuje první výzva tohoto boje: "Německý hochu, nezapomeň, že jsi Němec, dívko pamatuj, že se máš stát Německou matkou"!
Kdo zná duši mládeže, ten dokáže pochopit, že právě ona poslouchá takovýto bojový pokřik nejradostněji. V rozličných formách pak vede tento boj svým způsobem a svými zbraněmi. Odmítá zpívat neněmecké písně, horuje o to více pro německou hrdinnou velikost, čím více se pokoušejí ji této velikosti odcizit; sbírá haléře odtržené od úst pro bojový poklad velkých. Neuvěřitelně dobře slyší neněmeckého učitele a je zároveň neústupná; nosí zakázané znaky vlastní národní podstaty a je šťastná, když je za to potrestána nebo dokonce bita. Je tedy v malém věrným odrazem velkých, jen je často lepšího a upřímnějšího smýšlení.
Také já jsem měl kdysi možnost už v poměrně ranném mládí účastnit se národnostního boje starého Rakouska. Sbíralo se na Jižní Marku a školský spolek, smyšlení se zdůrazňovalo chrpami a černo-červeno-žlutými barvami, zdravilo se "Heil" a místo císařské hymny se zpívalo raději "Deutschland iber alles", přes varování a tresty. Hoch byl přitom politicky školen v době, kdy příslušník tak zvaného národnostního státu většinou věděl už jen málo o své národnosti a znal jen řeč. Že jsem už tehdy nepatřil k vlažným, se rozumí samo sebou. V krátké době jsem se stal fanatickým "německým nacionálem" přičemž toto ovšem není identické s naším dnešním stranickým pojmem.
Tento vývoj postupoval u mne velmi rychle, takže jsem dospěl už v patnácti k chápáni rozdílu mezi dynastickým "patriotismem" a lidovým "nacionalismem" a znal jsem tehdy už jen to druhé.
Pro toho, kdo se nikdy nenamáhal se studiem vnitřních vztahů habsburské monarchie, nemusí už být takový postup zcela jasný. Jen vyučování světových dějin ve škole v tomto státě muselo položit základ tohoto vývoje, neboť specifické rakouské dějiny existují přece jenom v nepatrné míře. Osud tohoto státu je tak spojen se životem a růstem celého Němectví, že odlučování dějin německých od dějin rakouských se zdá zcela nemyslitelné. Ano, když se Německo nakonec začalo dělit na dvě mocenské sféry, stalo se právě toto rozdělení německými dějinami.
Zdá se, že císařské insignie někdejší říšské nádhery, uchovávané ve Vídni, působí nadále jako podivuhodné kouzlo, jako záruka věčného společenství.
Živelný výkřik německorakouského lidu ve dnech zhroucení habsburského státu po sjednocení s německou mateřskou zemi byl jen výsledkem touhy po tomto návratu do nikdy nezapomenutého otcova domu, která dřímala hluboko v srdcích veškerého lidu. Toto by nebylo nikdy vysvětlitelné, kdyby dějinná výchova každého jednotlivého rakouského Němce nebyla bývala příčinou takové všeobecné touhy. V ní je pramen, který nikdy nevysychá; který zvláště v časech zapomnění bude šeptat stále znovu tichou vzpomínku na minulost a tím i připomínku nové budoucnosti a to nehledě na momentální blahobyt.
Vyučování světových dějin na takzvaných středních školách spočívá ovšem také dnes ještě ve zlé vůli. Málo učitelů chápe, že cíl právě vyučování dějepisu nemůže nikdy spočívat v memorování a polykání dějinných dat a událostí, že nezáleží na tom, zda hoch přesně ví, kdy se ta či ona bitva odehrála, kdy se nějaký vojevůdce narodil, nebo dokonce kdy nějakému většinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu korunu jeho předků. Ne, dobrý Bože, na tom pramálo záleží.
Učit se dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události.
Uměni Číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.
Bylo snad určující pro celý můj další život, že mi kdysi štěstí dopřálo takového učitele dějepisu, který jako jeden z mála dokázal uplatnit toto hledisko jako rozhodující při vyučování i zkouškách. V mém tehdejším profesorovi dr. Leopoldu Petschovi na reálce v Linci byl tento požadavek ztělesněn skutečně ideálním způsobem. Starý pán dobromyslného, ale také sebejistého vystupování, nás dokázal nejen upoutat oslňující výřečností, ale i opravdu strhnout. Ještě dnes si vzpomínám v tichem pohnutí na šedovlasého muže, který nám někdy v ohni svého líčení dával zapomenout na přítomnost a přičaroval nám minulé doby. Suchou dějinnou vzpomínku z mlžného z voje tisíciletí přetvářel v živou skutečnost. Seděli jsme pak Často planouce nadšením, někdy dokonce dojati k slzám.
Štěstí bylo o to větší, když tento učitel dokázal z přítomnosti osvětlit minulé‚ děje, z minulosti ale zase vyvodit důsledky pro přítomnost. Více než kdo jiný měl také pochopení pro všechny každodenní problémy, které námi tehdy hýbaly. Náš malý nacionální fanatismus se stal prostředkem naší výchovy. Nejednou apeloval na náš pocit národní hrdosti a už jen tím si zjednal u nás výrostků pořádek. A toho nebylo možno ¨dosáhnout jinými prostředky. Tento učitel udělal z dějepisu můj oblíbený předmět. Ovšemže jsem se stal už tehdy mladým revolucionářem, čehož on snad dosáhnout nechtěl. Kdopak by také mohl pod vedením takového učitele studovat německé dějiny a nestát se nepřítelem státu, jehož panovnický dům tak neblahým způsobem ovlivňoval osudy národa? Kdo nakonec mohl ještě zachovávat věrnost císaři a dynastii, která v minulosti i přítomnosti neustale zrazovala věc německého národa kvůli svému prospěchu? Nevěděli jsme snad už jako chlapci, že tento rakouský stát nechoval lásku k nám Němcům a chovat ani nemohl?
Dějinné poznání o činnosti Habsburského domu bylo ještě podepřeno každodenními zkušenostmi. Na severu a na jihu rozežíral cizí národnostní jed tělo našeho národa a Vídeň sama se stávala stále více neněmeckým městem. "Arcidům" se čechizoval, kde to jen bylo možné a byla to pěst bohyně věčného práva a neúprosné odplaty, která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda, největšího nepřítele rakouského němectví, padnout kulkou, kterou on sám ulil. On byl přece hlavním patronem slavizace Rakouska, potvrzené shora dolů!
Obrovské byly zátěže, které dopadaly na německý lid, neslýchané byly jeho oběti na daních a krvi a přesto musel každý, kdo nebyl úplně slepý, poznat, že to všechno by bylo zbytečné. Obzvláště bolestivá byla přitom pro nás skutečnost, že celý tento systém byl morálně kryt svazkem s Německem, Čímž bylo pomalé vyhubení němectví do jisté míry sankcionováno Německem samým. Habsburské pokrytectví, které dokázalo navenek vzbudit zdání, jako by Rakousko bylo stále ještě německým státem, prohlubovalo nenávist vůči tomuto domu až k rozhořčení a zároveň opovrženi. Jenom "povolaní" v říši samé nic z toho neviděli. Jako ranění slepotou kráčeli po boku mrtvoly a domnívali se, že v příznacích tlení objevili dokonce ještě příznaky "nového" života. V neblahém spojení mladé Říše s rakouským rádoby státem spočíval zárodek pozdější světové války a také zhroucení. Budu se muset v průběhu této knihy zabývat tímto problémem ještě důkladněji. Zde postačí konstatování, že jsem v podstatě už v nejranějším mládí došel k názoru, který mne už nikdy neopustil, nýbrž se ještě prohloubil. Že totiž zabezpečení němectví předpokládalo zničení Rakouska a že nadále národní cit není ničen identicky s dynastickým patriotismem. Že především habsburský arcidům byl určen k neštěstí německého národa. Už tehdy jsem vyvodil důsledky z tohoto poznatku: vřelou lásku k mé Německo-rakouské vlasti, hlubokou nenávist vůči rakouskému státu.
Způsob historického myšlení, kterému mě naučili ve škole, už mě v dalších letech neopustil. Světové dějiny se mi stále více stávaly nevyčerpatelným pramenem pro pochopení historického konání v přítomnosti, tedy pro politiku. Přitom ji nechci "poučovat", nýbrž ona musí učit mne. Jestli jsem se stal tak brzy "revolucionářem" politickým, měl jsem se jim stejně brzy stát i v oblasti uměni.
Hornorakouské zemské hlavní město nemělo tehdy špatné divadlo. Hrávalo se celkem všechno. Ve dvanácti letech jsem viděl poprvé "Viléma Tella", o několik měsíců později první operu v mém životě, "Lohengrina". Rázem mě upoutala. Mladistvé nadšení pro bayreuthského mistra neznalo hranic. Stále znovu mne to přitahovalo k jeho dílům a dnes považuji za zvláštní štěstí, že mi skromnost provinční inscenace dala možnost pozdější gradace.
To vše upevnilo zvláště po překonání klackovských let (což u mne probíhalo velmi bolestně) můj nejniternější odpor k povolání, které pro mne zvolil otec. Stále více jsem nabýval přesvědčeni, že bych jako úředník nikdy nebyl šťastný. Od té doby, co už uznávali moje malířské nadání i v reálce, bylo mé rozhodnutí tím pevnější. Na tom už nemohly nic změnit prosby ani hrozby. Chtěl jsem se stát malířem a za žádnou cenu ne úředníkem. Zvláštní bylo jen to, že s přibývajícími lety se dostavil rostoucí zájem o architekturu. Považoval jsem to tehdy za samozřejmé doplnění mých malířských schopnosti a měl jsem nejen vnitřní radost z tohoto rozšíření mého uměleckého rámce. Že by tomu mohlo být někdy jinak, jsem netušil. Otázka mého budoucího povolání měla být nyní přece jen rychleji rozhodnuta než jsem předtím očekával.
Ve třinácti letech jsem ztratil náhle otce. Mrtvíce postihla jinak ještě statného pána a ukončila naprosto bezbolestným způsobem jeho zemskou pouť a nás všechny uvrhla do nejhlubší bolesti. To, po Čem nejvíce toužil - pomoci svému dítěti vybudovat existenci, aby mu ulehčil svoji vlastní hořkou cestu k povolání - se mu tehdy asi nepovedlo. Jen on sám, i když zcela nevědomě, dal z klad jeho budoucnosti, kterou jsme ani jeden nechápali. Nejprve se při pohledu zvenku nic nezměnilo. Matka se cítila zavázána řídit mojí výchovu dále, jak si otec přál, tj. nechat mě vystudovat pro úřednickou dráhu. Já sám jsem byl víc než kdykoli předtím rozhodnut nestát se úředníkem za žádnou cenu. Jak se vzdalovala střední škola co do látky a vzdělání mému ideálu, stával jsem se vnitřně lhostejnějším. Tu mi náhle přišla na pomoc nemoc a za několik měsíc… rozhodla o mojí budoucnosti a o sporné otázce otcovského domu. Moje těžká plicní choroba přiměla lékaře poradit mé matce co nejdůrazněji, aby mne za žádných okolností nedávala do kanceláře. Rovněž návštěva reálky musela být na rok přerušena. Po čem jsem v tichosti tak dlouho toužil, za ca jsem vždy bojoval, stalo se - teď po této události naráz - téměř samo sebou skutečností. Pod dojmem mé nemoci matka konečně svolila, že mne vezme později z reálky a nechá mě navštěvovat akademii. Byly to nejšťastnější dny mého života, které mi připadaly skoro jako sen a pouhým snem mělo také všechno zůstat. O dva roky později náhlá smrt matky všechny ty krásné plány zhatila. Byl to závěr dlouhé, bolestivé nemoci, kdy od počátku nebyla velká naděje na vyléčení. Přesto mě ta rána strašlivě postihla. Otce jsem ctil, matku jsem však miloval.
Nouze a tvrdá skutečnost mě nyní nutily k rychlému rozhodnutí. Skromné prostředky po otci byly z velké části vyčerpány těžkou nemocí matky; sirotčí penze, která mi příslušela, nestačila ani na živobytí, takže jsem byl nyní nucen sám si nějakým způsobem vydělávat na chléb.
S kufrem prádla a šatů v ruce, s neotřesitelnou vůlí v srdci jsem jel do Vídně. Doufal jsem, že si na osudu vymohu to, co se podařilo otci před padesáti lety. Také já jsem se chtěl "někým" stát, ovšem v žádném případě úředníkem.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )