„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Peter Weiss: Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata

Kategorie
30. Duben 2008

Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade

Německý dramatik, byť svého času s československým občanstvím, Peter Weiss, se stal možná i díky filmové podobě, takřka synonymem svého nejznámějšího dramatu Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade, ve kterém jak již samotný název napovídá, proti sobě postavil zcela protikladné osobnosti Markýze de Sade a Jeana Paula Marata, kdy vzájemné dialogy jsou sice fiktivní, avšak ve svém základu podložené historickými dokumenty i paralelami obou osobností, jež se každá svým vlastním způsobem nesmazatelně zapsala do dějin nejen prostřednictvím Francouzské revoluce.
Sám Markýz de Sade měl nepochybné dramatické ambice, kdy již před svým třináctiletým vězněním v létě roku 1765 uspořádal na svém zámku v La Coste několik amatérských představení se svou milenkou mademoiselle de Beauvoisin, druhořadou baletkou Opery, která však více proslula svými bisexuálními sklony. Diváci z řad sousedů představení velmi oceňovali, avšak jen do chvíle, kdy se z domnělé Sadeho manželky pro příslušnici nejvyšších vrstev s nebývalým dramatickým nadáním, vyklubala jen jeho vydržovaná milenka.
V době uvěznění v Bastille napsal krom svých nejlepší beletrijních děl i sedmnáct dramat, ke kterým později přidal asi tucet tragédiií, komediií, oper, pantomim a rýmovaných jednoaktovek, ale během jeho pobytu na svobodě v letech 1790 až 1801 byla oficiálně hrána jediná jeho hra Oxtiern ou les malheurs du libertinage, která byla okamžitě pro vypuknutí skandálu stažena z repertoáru.
Novou příležitost Sade dostal během svého nedobrovolného pobytu v blázinci v Charentonu, který však víc než ústavem pro choromyslné byl místem, kam se odkládali nepohodlní, "kteří spáchali nepravosti, jež nebylo vhodné odhalit ve veřejném soudním řízení, jakož [i] jiní, kteří byli zatčeni kvůli hrubým politickým přečinům, nebo takoví, kteří sloužili vysokým pletichám jako špatné nástroje"[1]. Sade zde zinscenoval i si zahrál v několika divadelních představeních, které byly ve vyšších pařížských kruzích velmi vyhledávané, ale zdaleka nedosahují kvality jeho literárního díla.
Spor s Maratem, který je Weiseem prostřednictvím Sadeho v Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata rozvíjen, je zcela fiktivní a zakládá se jedině na smutečním projevu, který přednesl na tryzně za Marata, kterým se však snažil jen obhájit, protože i jeho jméno figurovalo na seznamu obětí pro gilotinu.
Sade i Marat i uvědomovali nutnost revoluce, ale každý z vlastního úhlu pohledu. Sade byl silně ovlivněn dlouhým vězením a nedůvěřoval a stranil se lidí. Nemohl ze sebe rovněž dělat hrdinu či mučedníka, protože byl uvězněn z mravnostních důvodů a nikoliv politických. Přijímal Revoluci, ale nikoliv vraždící praktiky nového režimu. Po svém propuštění v roce 1790 se v Národním konventu stává sekretářem v sekci pík, kde působí jako správce nemocnic a soudce, ale jeho minulost jej opět stahuje ke dnu.
Sade ani nemohl přijmout Maratovy požadavky na spravedlivé rozdělení majetku a svého zámku v La Coste se byl nucen vzdát až po jeho vydrancování a vypálení.
Sám sebe v dopise své ženě z roku 1783 charakterizuje nikoliv jako rebela či revoltu, ale individualitu, který překročil horizont své doby:
"Říkáte, že můj způsob myšlení nelze schvalovat. A co z toho? Je pěkný blázen, kdo jiným předepisuje způsob myšlení. Můj způsob myšlení je ploden mých úvah, patří k mému životu, k mé povaze. Není v mé moci jej změnit, a i kdyby to bylo v mé moci, neučinil bych tak. Tento způsob myšlení, který káráte, je jedinou útěchou v mém životě, usnadňuje všechno moje utrpení ve vězení, je zdrojem všech mých radostí na světě a záleží mi více na něm nežli na vlastním životě. Příčinou mého neštěstí není můj způsob myšlení, nýbrž způsob myšlení ostatních lidí."[2]
S rostoucím věkem se ještě zvětšuje Sadeho samotářskost a divadelní hry pro něj byly jedním z mála způsobu komunikace. Jeden z lékařů Charenton jej popisuje takto:
"Zhusta jsem ho potkával, když sám, těžkými, plouživými kroky, velmi ledabyla oblečen, chodíval chodbami vedle svého bytu. Nikdy jsem jej neviděl, že by byl s někým promluvil. Když jsem ho míjel, pozdravil jsem, a on opětoval můj pozdrav s onou chladnou zdvořilostí, která odmršťuje jakoukoli myšlenku na navázání rozhovoru."[3]
Sadeho fiktivní slovní souboj s Maratem v jeho poslední hodině života, kdy jej 14. července 1793 Charlotta Cordayová, když byla na třetí pokus konečně k němu vpuštěna, ubodala ve vaně, ve které celé hodiny pracoval, protože voda zmírňovala svědivost jeho kůže, kterou trpěl následkem svého strádání při ukrývání v podzemních sklepeních. Sade používá a často doslovně cituje Maratovy výroky zachované v jeho spisech, ale i zmiňuje jeho skutečné životní osudy - v šestnácti letech opustil dům svých rodičů, několik let žil v Anglii, kde proslul jako lékař, byl zneuznán jako vědec, dosáhl výborného společenského postavení, ale tvrdě kritizoval vládnoucí společnost a dal se do služeb Revoluce, která z něj pro jeho nesmiřitelost vytvořila obětního beránka.
V hře se prolíná samotné dění v blázinci, herci jsou stráženi dozorci s obušky v kapsách, sestrami s mužskými rysy, skupinkou pacientů, která je schopna je neartikulovaných zvuků a nekontrolovatelných pohybů, které doprovázejí celou hru. Samotný smysl není ani v rekonstrukci skutečných událostí ani v ironii ústavu, i když jsou obě důležitými prvky, ale v podtextu celé Sadeho hry je skryta nesmyslnost Maratovy sociální revoluce.

Ponesou tě hodinu ponesou tě den
pak tě nechají padnout
Marate
Dneska tě potřebují neboť máš za ně trpět
a urnu s tvým popelem postaví do Pantheonu
Zítra přijdou a roztříští tu urnu na střepy
a budou se ptát
Marat kdo to byl Marat
Marate
teď ti povím
co si otéhle revoluci myslím já
jenž jsem k jejímu vyvolání sám přispěl
V pozadí nastalo ticho
Tehdá když jsem seděl v Bastille
byly moje téze už napsány
Vydřel jsem je ze sebe
pod údery svého biče
z nenávisti vůči sobě
a vůči omezenosti svého myšlení
Za mřížemi se mi zjevovali
monstrózní zástupci zanikající třídy
která reprezentovala svou moc
až jen divadlem tělesných výstředností
Až do nejmenších detailů jsem rekonstruoval
mechanismus jejich násilností
a při tom jsem dal výraz
veškeré zlovůli a brutalitě
Nebyl to ani tak útok na tyto tonoucí
kteří s sebou strhovali vše naž ještě mohli dosáhnout
jako spíš útok na sebe sama
Ve společnosti zločinců
vykutal jsem zločinnost sám ze sebe
abych ji prozkoumal i tím prozkoumal i dobu
v které jsem žil
Zhanobení a trýznění
která jsem svěřoval svým vymyšleným gigantům
prováděl jsem nyní sám
a tak jsem se i sám nechal přivázat a spráskat
a už bych si rád vypůjčil
tamhletu krásku
Ukáže na Cordayovou, kterou vedou dopředu
která tu stojí tak nedočkavě
a vložil jí do ruky důtky
aby mě bičovala
zatímco k tobě budu promlouvat o revoluci
Sestry postaví Cordayovou do hracího prostoru. Sade jí podá důtky. Strhne si košili a nastaví jí záda. Stojí obrácen kupředu. Cordayová za ním. Pacienti v pozadí jdou zvolna kupředu. Dámy na Coulmierově tribuně plny očekávání povstávají.
Zprvu jsem v revoluci viděl možnost
k nesmírnému vybujení pomsty
k orgiím o nichž se dříve nikomu ani nesnilo
Cordayová se zvolna rozpřáhne k úderu a šlehne. Sade se přikrčí.
pak jsem však viděl
když jsem sám seděl u soudu
Šlehnutí.
Sade funí
ne jako jindy v roli obžalovaného
nýbrž jako soudce
že se nemohu odhodlat k tomu
abych vězně vydal katovi
Šlehnutí
Všemožně jsem se snažil je osvobodit nebo jim umožnit útěk
Viděl jsem že nejsem schopen vraždy
Šlehnutí.
Sade astmaticky sténá
ačkoli to přece byl poslední čin
jímž jsem mohl přinést důkaz o svém bytí
a nyní
Šlehnutí.
Sade zaúpí
před touto možností
mě rdousila nevolnost
Cordyová přestane a sama těžce oddychuje
V září
při čistkách v Karmelitánském klášteře
musil jsem se na dvoře rychle skrčit
a vyzvracet
klesne na kolena
když jsem viděl že moje předpovědi se splnily
Cordyová stojí rozkročena za ním
a když přiběhly ženské
v krvavých rukou
uřezená pohlavní ústrojí mužů
Šlehnutí.
Sade padne dopředu
A pak v následujících měsících
Astmaticky chroptí
když káry se svým nákladem pravidelně přijížděli k popravišti
a sekyra padala a byla vytažena a znovu padala
Šlehnutí
to už byla odplata bez jakéhokoliv smyslu
mechanická odplata
Šlehnutí. Sade se schoulí. Cordyová stojí mohutně vzpřímena
prováděná s tupou nelidskostí
a podivnou technokracií
Šlehnutí
a teď Marate
Šlehnutí.
Sade těžce oddychuje
teď vidím
kam vede
tahleta revoluce
Cordyaová stojí bez dechu s důtkami nad Sadem. Obě sestry předstoupí a stáhnou ji zpět. Nechá se odvést, karabáč táhne za sebou. Sade, ležící na kolenou, mluví dál
k umoření jednotlivce
k pozvolnému rozplynutí jednotvárnosti
k odumření soudnosti
k popření sebe sama
k smrtelné slabosti
pod státem jehož forma
je nekonečně vzdálena každému jedinci
a na niž nelze už sáhnout
Odvracím se proto
nepatřím už nikomu
Jsem-li odsouzen k zániku
tak mu chci urvat
co vlastní silou urvat mohu
Vystupuji
ze své sekce
Už pouze přihlížím
aniž zasahuji
pozoruji
pozorované si pamatuji
a obklopuje mě
ticho
Těžce oddychuje, zarazí se
A zmizím-li
chtěl bych všechny stopy
za sebou zahladit[4]

Použitá literatura:

  1. Peter Weiss, Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade, Větrné mlýny: Brno, 2000.
[1] J. L. Caspar, Charakteristik der französischen Medizin, Lipsko 1822.
[2] Sade, Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata, s. 117.
[3] Tamtéž, s. 118.
[4] Tamtéž, s. 56 - 60.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )