V noci jsem snil, že jsem motýlem

Šířeji představovat Tennessee Williamse, krom jiného autora tak divácky úspěšných her jako Tramvaj do stanice Touha či Skleněný zvěřinec asi vášnivému diváku netřeba. A jako zcela irelevantní obava se mi jeví strach režiséra Janusze Klimszy, že by Tennessee Williams ztratil s uběhlými více jak šedesáti léty od vzniku Skleněného zvěřince (1944) cokoliv na své aktuálnosti. Právě naopak nelze než kvitovat Klimszův závěr po roce a půl zkoušek původně s žáky ostravské konzervatoře, že Zvěřince je „hra napsaná o době, kterou žijeme teď“.

A právě Klimszova režie je v tomto nastudování jednou z dominantních podnětů, pro které byla hra doslova odsouzena stát se jedním z nejkultovnějších představení ostravského Divadla Petra Bezruče, ne-li českou divadelní legendou. Ovšem Klimszovo uchopení tématu hry se dotklo krom samotné koncepce, společně s Martou Roszkopfovou, i návrhu scény, která krom dnes asi zcela nepostradatelného minimalismu doslova zhmatatelní atmosféru balancující mezi chudinských bytem - otlučený nábytek a skladem - stohy papírových krabic.

Nicméně co by autor hry, dramaturg či režisér zmohli nebýt kvalitního hereckého obsazení, ze kterého v případě Skleněného zvěřince mrazí. Přiznám se, že nejsem, respektive doposud jsem nebyl, příliš velkým fanouškem současného hereckého fenoménu Richarda Krajča, nicméně jeho výkon v roli nespokojeného až rozzuřeného Toma patří společně s Annou Cónovou v roli jeho afektované matky ke skutečným hereckým exhibicím, byť oba své role pojali ve velmi volném stylu, což však dává představení maximální svobodu a potažmo i hodnověrnost. Ba, herectví Richarda Krajča bylo více než divadlem, kdy dlouhá scéna Tomovy sestry Laury, v podání Lucie Žáčkové, jež ve své roli tvoří přesný protiklad jak ke své matce tak bratrovi, a jí dohazovaného nápadníka Jima - Pavla Gajdoše, se bez jeho přítomnosti zdála být nekonečnou, kdy zvláště na Gajdošovi bylo znát, že jeho role mu zcela nesedne na tělo.