V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dílo Tennesseeho Williamse čítá několik desítek divadelních dramat, povídek i jednoaktovek. Z jeho rozsáhlého díla je ale nejznámější trojice dramat z jeho vrcholného období na přelomu 50. a 60. let a to Skleněný zvěřinec (1944), Tramvaj do stanice Touha (1947) a Kočka na rozpálené plechové střeše (1955), jež jsou s velkou mírou uváděny dodnes. - Konkrétně hra Tramvaj do stanice Touha je v současnosti na repertoáru hned dvou velkých pražských divadel a to v Divadle pod Palmovkou v režii slovenského herce Emila Horvátha a v Činoherním klubu v režii nestora a zakladatele tohoto divadla, Ladislava Smočka, kdy shodou okolností měly obě hry premiéru v rámci jedné divadelní sezóny s časovým odstupem několika měsíců.

V představení Divadla pod Palmovkou vsadil příležitostný režisér Emil Horváth na silné úpravy původního Williamsova textu tak, že sice jen lehce pozměnil celkové vyznění hry, ale hrubě zasáhl do charakterů jednotlivých postav tak, že hra, která byla napsána a stala se celosvětově úspěšnou nikoliv pro svůj příběh, ale pro dokonalou psychologickou zápletku spočívající v interakci vzájemně zcela protichůdných postav, ztratila již apriori svůj náboj. Štastné pak nebyly ani další zásahy, kdy Horváth zjemnil, ba spíše okleštil, charaktery hlavní trojice tak, aby tato původně velmi temná hra byla přijatelnější pro spíše komediálně naladěné publikum tohoto divadla. - Mitche tak udělat méně obhroublého a násilnického, jeho manželku Stellu méně submisivní a méně závislou na Mitchovi, a konečně celou hru postavil výhradně na postavě Stelliny starší sestry Blanche, jež tak má v Hotváthově verzi až příliš velký prostor, kdy sice ano, původní ústřední linie sice pojednává o Blanche, avšak nikoliv tak klopýtavě a polopaticky, jak hru pochopil Hotváth.

Ve hře je též důležité místo děje New Orleans, kdy Williams svou hru psal s tím, že na pozadí hry bude hrát jazzový doprovod, jenž bude evokovat bezstarostný a šťastný život tam venku a bude tak kontrastovat se stále houstnoucí psychologickou atmosférou na jevišti. - V inscenaci to však Horváth pochopil po svém a blízké či vzdálené zvuky černošské hudby nahradil žebrákem hrajícím na saxofon.

Do role Blanche byla obsazena Zuzana Slavíková, Stellu hrála Klára Issová a konečně jejího nerudného manžela Stanleyho si zahrál Martin Stránský. - Toto rozdělení rolí sice vypadá velmi slibně, kdy Issová umí velmi dobře hrát typ submisivní, utlačované a ponižované manželky, a Stránský zas role obhroublých a necitlivých macho, ale vzhledem k celkovému posunu hry, kdy Stella nebyla onou týranou a přesto zaslepeně milující a Stanley nebyl zas tak dominantní vládce rodinného krbu, jak je tomu v původním libretu Williamsovy hry, se hlavní důraz přesunul na postavu Blanche, kterou Zuzana Slavíková sice nejspíš uchopila v souladu s režijní koncepcí, současně však přehrávala, herectví zaměňovala s hysterií a svou postavu tak učinila zcela neuchopitelnou a nepochopitelnou.

Jak Divadle pod Palmovkou tak Činoherní klub již mají svá nejlepší tvůrčí léta dávno za sebou a obě divadla více než na původní repertoár staví na většinový vkus většinového diváka, což často vede k tendenci, aby i dramatické texty byly koncipovány s komediálním přesahem. Avšak když už bych měl stát před Sophiinou volbou, jednoznačně bych doporučil Tramvaj do stanice Touha navštívit v Činoherním klubu.