V noci jsem snil, že jsem motýlem

Národní divadlo, respektive její činoherní nová scéna, se dle vlastní koncepce snaží o uvádění moderního dramatu - a příspěvkem k této snaze je i uvedení 55 let staré hry Nosorožec od francouzsky píšícího dramatika rumunského původu Eugène Ionesco. Současnost a určitou světovost mělo představení dodat i mezinárodní složení uměleckého týmu v čele s rumunským režisérem inscenace Gáborem Tompa, návrh scéna pochází od německého scénografa rumunského původu Helmutha Stürmera, kostýmy navrhla rumunská kostymérka Carmencita Brojboiu, masky vytvořila maďarská návrhářka Ilona Varga Járó a autor hudby je rumunský skladatel Vasile Sirli. Světovost však ale narušuje herecké obsazení, ve kterém se vsadilo na osvědčené tváře a členy činoherního souboru Národního divadla v čele s Davidem Prachařem, Václavem Postráneckým a Ondřejem Pavelkou.

Inscenace Kolonie, kterou v režii Lucie Ferenzové uvedlo Divadlo Na zábradlí, má podobu divadelní revue s kombinací činohry, hudby a zpěvu. Volně inspirována je dílem Grahama Greenea, ale leitmotivem hry je aktivistická snaha o záchranu Buďánky, někdejší dělnické kolonie v Praze - Košířích, která již půl století chátrá, ačkoliv je prohlášena za památkovou zónu. - V průběhu 60. a 70. let byla kolonie nejprve násilně vystěhována, aby byla zbořena a byly zde postaveny paneláky. V období po roce 1989 jsou zde zase silné tlaky stavebních developerů a jím spřízněných politiků z nechvalně proslulé Prahy 5, jež by zde rádi Buďánku srovnali se zemí a postavili zde domy dle vlastního vkusu.

Inscenaci Egona Tobiáše Denně - Poníci slabosti, kterou v režii Jana Nebeského uvedlo Divadlo Na zábradlí lze ve stručnosti uvodit jako dadaistickou divadelní koláž, kabaret ale i satirickou parafrázi oblíbeného žánru televizních seriálových detektivek. Celý děj této jednoaktové hry se odehrává v průběhu jednoho mírně nudného a ospalého dne v kanceláři kriminálky Aneňák (na Anenském náměstí divadlo Na zábradlí sídlí, název však též odkazuje na televizní seriál Kriminálka Anděl), kdy její osazenstvo - v čele s vrchním komisařem Milošem Brázdou (Petr Čtvrtníček), komisaři Jürgenem Pavičem (Igor Chmela), Vlaďkou Vedralovou (Natália Drabiščáková), Hildou Jirovskou (Magdaléna Sidonová) a sekretářkou Renátou Hladkou (Lucie Trmíková) již žije přípravami na večerní oslavu odchodu do důchodu policejního matadora, vrchního komisaře Eduarda Svrchníka (Miloslav Mejzlík).

Pražské komorní divadlo, jež tuto sezónu za známých okolností (odbor kultury pražského magistrátu souboru nepřidělil dostatečný grand na to, aby divadlo mohlo pokračovat v nezměněné umělecké kvalitě) končí svou veleúspěšnou éru v prostorách divadla Komedie a jako svou předposlední premiéru na této scéně uvedlo inscenaci německé autorky a režisérky Kathariny Schmitt SAM. Výchozí inspirací pro vznik hry byl pro Katharine Schmitt taiwanský umělec Tehching Sam Hsieh, který se v roce 1978 nechal na jeden rok zavřít do dřevěné klece o velikosti 3,5×3,5 metru s tím, že ve svém dobrovoleném vězení nesmí číst, psát, ale ani mluvit a jeho jedinou spojnicí se světem byl jeho přítel, jenž mu jedenkrát denně přinesl nezáživné a stále se opakující jídlo, odnesl mu odpadky a vyfotografoval jej. Katharine Schmitt pak tuto performaci konceptuálního malíře převedla do divadelního jazyka s tím, že původní rok Hsiehova dobrovolného vězení zkrátila do jedné hodiny a původní konceptuálně-výtvarně-meditativní Hsiehův počin převedla do roviny vztahu mezi hercem a divákem. Režie se ujala Kamila Polívková, jež je též autorkou kostýmů a minimalistické scény, která se skládá z role papíru tvořící stěnu a podlahu klece a z několika nezbytných předmětů denní potřeby. Role Sama se pak chopil Karel Roden.