V noci jsem snil, že jsem motýlem

Představení Hlava medúzy inscenuje v kabaretním provedení původní povídku patafyzika Borise Viana a to o spisovateli, jenž musí trpět, aby mohl tvořit. Svou manželku tedy de facto prodává zástupům milenců. Hra byla nastudována v únoru 2006 a to ve scénáři a režii Milana Lasici s obsazením v čele s hvězdami Ypsilonky Jiřím Lábusem, Jaroslavou Kretschmerovou a Petrem Vackem, potažmo živým swingovým doprovodem Miroslava Kořínka. V roce následujícím bylo představení oceněno cenou Thalie za rok 2006 (jen pro informaci, cena Thalie je ocenění, ve kterém hlasují pouze divadelní umělci), jež jakožto ocenění vyzdvihlo důstojnou reminiscenci na jednoho z největších světových provokatérů a člena společnosti patafyziků (volné umělecké sdružení z půli 40. let, jež ironií a satirou bojovalo proti lidské hlouposti - hnutí bylo inspirováno dílkem Alfreda Jarryho Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika).

A teď střih. Představení po patnácti letech.

Herci jsou nejen o patnáct let starší, ta tam je někdejší jiskra a je znát, že zúčastnění to již mnoho let s Ypsilonkou táhnou jako se starou manželkou, vedle které mají mnoho dalších milenek v podobě dalších divadelních angažmá, televize či jen prostě firemních večírků. Někdejší sázka na improvizaci a interakci s divákem je nahrazena prostým přehráváním a obehranými pózami. Ta tam je rovněž někdejší režijní koncepce tak, že představení, které jsem shlédl 11. listopadu 2009, nemá již zhola nic společného s tím, co bylo v roce 1996 nastudováno. Kdybych neznal původní povídku, asi bych si rovněž nepomyslel nic dobrého o samotném autorovi předlohy, Borisi Vianovi, kterého představení prezentuje jako zcela neoriginální osobnost s naprostou absencí smyslu pro humor.

Snad na obranu Ypsilonky jakožto divadelního fenoménu dodávám, že výkon hlavní hvězdy představení, Jiřího Lábuse, nijak nevybočuje z toho, co běžně podává jinde, a podobný dojem s přehráváním a patosem podal například v představení Play Strindberg uváděném kočovným divadlem Ungelt.