V noci jsem snil, že jsem motýlem

Slavné, ba snad nejslavnější drama Augusta Strindberga Tanec smrti z roku 1901, jež do značné míry ovlivnilo celé divadlo 20. století, dnes zrovna nepatří, snad pro velké nároky jak na herce tak diváky, k těm nejhranějším. Poměrně velké obliby však u nás nalezla její „lidovější“ variace z pera Friedricha Dürrenmatta z roku 1968, Play Strindberg. A zatímco sám Dürrenmatt zjednodušil psychologické dusno původní Strindberovy na hry na roveň frašky, dílo zkázy zcela dokonalo nastudování Divadla Ungelt s hereckým obsazením Chantal Poullain, Jiřím Lábusem a Miroslavem Etzlerem a režií Hany Burešové tak, že Play Strindberg s komikou založenou na kombinaci civilních výstupů, osobních antipatiích postav hraných Chantal Poullain a Jiřím Lábusem, potažmo snad divácky nejvděčnější chybné výslovnosti Poullain, lze v lepším případě nazvat jako produkt bohapusté nudy.

Jistě, chápu, že dramatický záměr Divadla Ungelt je oslovit, řekněme, nenáročného, ne-li televizního, diváka, nicméně čeho je moc, toho je příliš, a byť Chantal Poullain dlouhodobě koketuje s těmi nejspodnějších divadelními příčkami, kde ostatně své nynější herecké kreace předvádí její někdejší životní partner, Bolek Polívka, přeci jen jsem od osobnosti jakou Jiří Lábus bezpochyby je, čekal něco více než představení, které bylo bez obalu nastudováno pro objíždění vesnických kulturáků. (Představení bylo shlédnuto v Národním divadle v Brně - na scéně Reduty, jež by dle svého původního záměru mělo předvádět určitý kvalitativní nadstandard - přirozeně myšleno v kontextu chabé činohry Národního divadla).