V noci jsem snil, že jsem motýlem

V pořadí Kusturicův druhý celovečerní film Otec na služební cestě z roku 1985 není pozoruhodný jen pro mnohá festivalová ověnčení, kterých se tento filmový kus z tehdejšího socialistického bloku, jež očima dítěte zaznamenává absurditu života a společnosti v komunistickém režimu, dočkal, ale pro českého diváka je zajímavý i jasnou návazností na český film vrcholných 60. let, kterým se Kusturica jako absolvent FAMU nechával inspirovat tak, že námět vycházející z atmosféry strachu a zbabělosti 50. let v nás probouzí mnohé, co bychom raději zapomněli. Otec na služební cestě je pro českého diváka rovněž doposud jediným filmem, který atmosféru komunistického režimu předvádí v jeho plné šíři bez zbytečného patosu, nostalgie, soudů či kritiky. Rovněž se nabízí srovnání se svého času úspěšným literárním i filmovým trhákem Báječná léta pod psa, který se vedle Kustoricova eposu jeví nejen jako velmi laciný plagiát, ale rovněž mnohé napovídá o pokleslém vkusu i velmi mizerné kvalitě českého filmu, ať již z hlediska námětu, scénáře, režie či hereckých výkonů.

Z posledního období české filmové tragikomedie se rovněž nabízí srovnání s nostalgickým vzpomínáním Jana Hřebejka, ale tam kde Hřebejk používá nekonfliktní hořko-sladký styl vyprávění se skrytým významem tak, aby ani zapřísáhlý komunistický aparátník z biografu neodcházel uražen, jde Kusturica tělo na tělo bez zbytečných stesků, hry na mučitele a jejich trpitele tak, že jeho příběh se plně nese v plném pochopení tehdejších podmínek a ukazuje, že do komunistického marastu byli namočeni úplně všichni a kdo si hraje na politicky pronásledovaného, je jen pokrytecký slaboch.

Tedy, vychází-li Otec na služební cestě z českých paralel a lze v něm vidět jasný vzor v díle Miloše Formana, výsledný snímek pak leží ve zcela jiných rovinách, vyvaruje se zbytečného přeceňování politického pozadí, jak tomu bylo například u Skřivánků na niti Jiřího Menzela, tak, že kult Stalina, Marxe či Tita je ve filmu jen doplňuje nezbytné kulisy atmosféry své doby, ale ve vlastním životě hlavního hrdiny a vypravěče příběhu, šestiletého Malika, se komunismus zjevuje je v podobě zatčení svého otce za to, že se mu nezdála vtipná karikatura pracovny Karla Marxe na zdi s obrazem Josifa Vissarionoviče Stalina - příběh začíná v červnu 1950, tedy dva roky po Titově odmítnutí poslušnosti Stalinovi, kdy byla Jugoslávie vyloučena z proruského komunistického bloku, jež pak na několik roků zmizí v dolech, pro děti na služební cestě, pro ostatní na dobrovolné výpomoci pracujícímu lidu, či v komunistické slavnosti, kde předává transparentu okresnímu potentátu, ale splete projev a špatný slovosled slov Strana a Tito otce málem podruhé přivede do lágru.

Ale i zápletka otcova zatčení - služební cesty, kdy Malik otcovi do vězení píše: „Jsme rádi, žes nám napsal a že jsi živ a zdráv. Ale já nejsem rád, že se nevrátíš domů, protože musíš dobrovolně jít dělat do toho dolu.“, nemá svůj smysl v absurditě strachu, ale v čistě lidské rovině: Malik strýc pro sebe chtěl získat milenku Malikova otce, sám jej ve familiérním tónu vyšetřuje a sám jej následně zničí. Své sestře pak napovídá pohádky o kruté době, straší ji, aby sama nepátrala po příčinách zatčení svého manžela a bývalá milenka, jež jejího manžela udala, s ní pak bez náznaku špatného svědomí nadále udržuje předstírané přátelství.

Ale ani otec není žádným mučedníkem a rovněž není o mnoho lepší než jeho švagr. Sám má až do osudného okamžiku dosti vysoké postavení v komunistické stranické hierarchii a lze pochybovat, zda by sám neprovedl svému švagru totéž. Svou manželku pak bez náznaku špatného svědomí celkem otevřeně podvádí a její oběť, kdy opustila Sarajevo a odstěhovala se za manželem do vyhnanství na stavbu hydroelektrárny na řece Drině, zničila si oči šitím při špatném světle, aby uživila rodinu, bere jako samozřejmost.

Ale síla příběhu je rovněž spojena i s množstvím vedlejších příběhů, jež filmu dávají zcela autentický rozměr, v dokonalém navození atmosféry 50. let ať již ve formě kulis, kostýmů, v rozhlasových fotbalových přenosem, které se prolínají celým filmem s vyústěním ve formě vítězství nad Sovětským Svazem na Olympijských hrách, balkánských lidových slavnostech - svatbě a obřízce, v poetických scénách, když se Malikovy rodiče shledávají po ročním odloučení či v sanitce odjíždí zemřít první Malikova láska.

A pokud máš v sobě zdání, že to se superlativy Otce na služební cestě přeháním, dodávám výčet několika nejvýznamnějších ocenění: Zlatá palma v Cannes či nominace na Zlatý Globus a Oscara v kategorii cizojazyčný film.

Otac na sluzbenom putu (Jugoslávie, 1985, 136 min.)

Režie: Emir Kusturica

Scenář: Abdulah Sidran

Hudba: Zoran Simjanovic

Kamera: Vilko Filac

Hrají:

Moreno D'E Bartolli .... Malik

Miki Manojlovic .... Mehmed-Mesa Zolj, otac

Mirjana Karanovic .... Senija Sena Zolj, majka

Mustafa Nadarevic .... Zijah Zijo Zulfikarpasic, daidza

Mira Furlan .... Ankica Vidmar

Predrag Lakovic .... Franjo, kucepazitelj

Pavle Vujisic .... Muzamer Zulfikarpasic, dedo

Slobodan Aligrudic .... Ostoja Cekic

Eva Ras .... Ilonka Petrovic

Aco Djorcev .... Dr. Ljahaov (as Aleksandar Dorcev)

Aleksandar Dorcev .... Doktor Ljahaov

Emir Hadzihafisbegovic .... Mladji ujak

Zoran Radmilovic .... Brko, Pilot

Jelena Covic .... Natasha

Tomislav Gelic .... Hamdo, berberin