„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Filmové recenze a kritiky

26. Listopad 2013
Alice Nellis: Ene Bene

Alice Nellis: Ene Bene

Autorský snímek a celovečerní filmový debut Alice Nellis Ene Bene byl v roce 2000 doslova zjevením, kdy původně vystudovaná scénáristka a dramaturgyně z pražské FAMU, zcela samostatně zrealizovala vlastní scénář (včetně scénáře technického) a to na základě vlastního námětu, sama si sestavila kompletní realizační tým tak, že úkolem hlavního producenta, České televize, bylo jediné a to zajistit velmi nízkorozpočtových deset miliónů. Nakonec ČT zajistila jen poloviční rozpočet, zbytek zajistil koproducent a to společnost Negativ Pavla Sodomky. - Zde jen pro srovnání v témže roce dala ČT na Tmavomodrý svět Jana Svěráka, tedy film po kterém dnes nevzdechne ani pomyslný pes, trojnásobek této částky.
Ivan Vojnár: Lesní chodci

Ivan Vojnár: Lesní chodci

V pořadí třetí celovečerní film vystudovaného kameramana Ivana Vojnára Lesní chodci z roku 2003 není v žádném případě počinem určeným pro masové publikum (a skutečně jej v kinech neshlédlo ani deset tisíc diváků), ale přesto či právě proto, že se Ivan Vojnár nemusel sklánět přes (ne)vkusem majoritního diváka, jsou Lesní chodci počinem mimořádným a to jak samotnou látkou, kdy lze film charakterizovat také jako hraný dokument či filmový esej, tak způsobem natáčení, kdy byl film točen od května 2001 do dubna 2002 (běžným snímkům to zabere dvacet až pětadvacet natáčecích dnů), tak obsazením, kdy krom ústřední role Rufuse v podání mimořádně herecky silného Jiřího Schmitzera a role Puklice hranou Jitkou Prosperi se v dalších hlavních rolích objevují výhradně neherci, tak režijní koncepcí, kdy Vojnár sázel na improvizace, i na to, že před svými (ne)herci tajil scénář a jednotlivé natáčené scény neměly jasný začátek a konec, což společně s použitím dlouhých záběrů dává filmu dokumentární atmosféru.
Zdeněk Jiráský: Poupata

Zdeněk Jiráský: Poupata

Snímek Poupata je často uvozován jako ten, který vyhrál hned čtveřici Českých lvů a to v těch nejprestižnějších kategoriích nejlepší film roku, nejlepší režie, nejlepší kamera a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (a v další pětici byl nominován). Režisér, autor předlohy a scénárista Zdeněk Jiráský pak bezmála jako filmový amatér, jenž prostě jen zvolil dobré téma, které se trefilo do správné společenské atmosféry. - Zdeněk Jiráský je absolventem katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, a před natočením Poupat byl prakticky neznámý scénárista a režisér dokumentárních filmů. Jeho původní scénář k Poupatům nejprve vyhrál cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studio, což mu krom finančního ohodnocení přineslo dostatečný věhlas, aby mohl získat producenty a svůj plně autorský film vůbec realizovat. V Poupatech se dle vlastních slov snažil „[ne]rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu“ a obsazené herce oslovoval sám na základě jejich výkonů v divadelních představení, která osobně objížděl napříč celou Českou republikou.
Federico Fellini: Cabiriiny noci

Federico Fellini: Cabiriiny noci

Již v roce 1957, kdy měl na svém režijním kontě pouhé tři snímky, byl Federico Fellini jednou z nejznámějších a nejoceňovanějších osobností světové kinematografie, jenž byl velmi dobře znám a oceňován i v USA, kde krom jiného byl do tohoto roku již třikrát nominován na Oscara za nejlepší scénář a jeho snímek Silnice z roku 1954 získal Oscara ze nejlepší cizojazyčný film. Přesto není jistě bez zajímavosti zmínit soudobou recenzi v té době jednoho z nejvýznamnějších světových deníků New York Times ze dne 29. října 1957:
Denys Arcand: Doba temna

Denys Arcand: Doba temna

Kanadský režisér Denys Arcand ve snímku Doba temna uzavřel svou volnou trilogii na téma postavení jedince v moderní společnosti - prvním filmem z tohoto Arcandova cyklu byl snímek z roku 1986 Úpadek amerického impéria, druhým pak jeho nejslavnější snímek z roku 2003 Invaze barbarů, jenž byl oceněn i Oscarem za nejlepší cizojazyčný film, třemi francouzskými Césary, a dvěma cenami z Cannes. V Době temna pak Arcand udržuje tuto vysoce nasazenou kvalitativní laťku a jeho film se vyznačuje inteligentním humorem s přesahem k ironii a satiře.
Peter Yates: John a Mary

Peter Yates: John a Mary

Příběh komorního filmového dramatu John a Mary, jenž se z velké části odehrává v jednom středně velkém newyorském bytě, lze výstižně charakterizovat úvodní a závěrečnou scénou z filmu - na počátku spolu John a Mary, de facto náhodní milenci na jednu noc, leží zády k sobě v posteli, aby na konci druhého dne, tentokrát obličeji k sobě, společně usínali. Vše ostatní mimo tyto dvě sekvence je pouhá nudná, předvídatelná a současně ne příliš romantická výplň, kterou se nedaří zaplnit ani dvěma předním hollywoodským hereckým hvězdám, Dustinu Hoffmanovi jakožto Johnovi a Mie Farrow v roli Mary, a to pod režijním vedením britského režiséra Petera Yatese.
Luchino Visconti: Gepard

Luchino Visconti: Gepard

Giuseppe Tomasi di Lampedusa, princ z Lampedusy a vévoda z Palma di Montechiaro, dokončil svůj jediný román Gepard, jenž dnes tvoří naprostou klasiku moderní italské literatury, v roce 1957. Ale první vydavatel jej odmítl, v té době šedesátiletý Tomasi, jehož dráha spisovatele trvala pouhé dva roky, v témže roce zemřel, a román tak byl publikován až posmrtně v roce 1958. - Gepard, jenž Tomasi začal psát jako poctu svému pradědečkovi, poté krom jiných ocenění získal i nejprestižnější literární cenu Premio Strega, ale zejména se jej rozhodl do filmové podoby adaptovat jiný příslušník italské šlechty a to milánský potomek vévody z Modrone a slavný neorealistický režisér Luchino Visconti, jenž do hlavní role Dona Fabrizia, knížete ze Saliny, přezdívaného jako Gepard, Burta Lancastera, a dále dvě vycházející filmové hvězdy 60. let Claudiu Cardinale a Alaina Delona.
Petr Nýdrle: Evžen mezi námi

Petr Nýdrle: Evžen mezi námi

Petr Nýdrle absolvoval v roce 1981 obor filmové režie na pražské FAMU a to absolventským filmem Evžen mezi námi. Pro své kvality, či spíše pro svou někdejší provokativní neotřelost, byl tento studentský film mimořádně určen k promítání i do běžné kinodistribuce, ale pro otevřenou ironii a satiru, jež zesměšňovala úroveň oficiální socialistickým režimem schválené kultury a umění, z toho nakonec sešlo, byť film nebyl nikdy oficiálně zakázán. Nýdrle sám již nikdy žádný film nenatočil a poté, co v roce 1983 emigroval do USA, se dodnes věnuje výhradně komerčnímu žánru reklamy a hudebních klipů. Evžen mezi námi tak měl oficiální premiéru až na podzim roku 1990, kdy bez většího vzruchu či ohlasu prošel českými kiny a poté skončil na dalších dvacet let v zapomnění, ze kterého jej v roce 2011 nakrátko vytrhl Karlovarský filmový festival.
Alfred Hitchcock: Ani stín podezření

Alfred Hitchcock: Ani stín podezření

Ani stín podezření je v pořadí šestým filmem Alfreda Hitchcocka z hollywoodské části jeho kariéry, která se započala v roce 1940 snímkem Rebecca. Ani stín podezření je zařazován do žánru noir, ale nemá všechny jeho klasické znaky v čele s detektivní zápletkou, jež je v tomto snímku spíše okrajová. Jednoznačné pak není ani kritické příjetí filmu.
Kelly Reichardt: Wendy a Lucy

Kelly Reichardt: Wendy a Lucy

Snímek Wendy a Lucy vypráví poměrně všední a pro mnohé z diváků asi i banální příběh dvacetileté dívky Wendy, jež se společně se svým psem, fenkou Lucy, snaží cestovat napříč Spojenými Státy na Aljašku, kde by mohla najít zaměstnání. Na celou cestu má však jen asi 600 dolarů a tak v rámci jedné zastávky v malém bezejmenném městečku ve státě Oregon, chce pro Lucy ukrást v obchodě psí žrádlo. Je však chycena a pro Wendy se tak začne několikadenní martyrium, kdy zatímco je na několik hodin zadržena v policejní cele, se Lucy ztratí a její auto má navíc neopravitelnou poruchu. Nakonec se Wendy, jež má k Lucy velmi blízký vztah jako k jediné spřízněné duši, rozhodne Lucy opustit, protože bez auta a bez peněz nemůže svému psovi nabídnout nic víc než svou lásku.
Ettore Scola: Tančírna

Ettore Scola: Tančírna

Slavný film italského režiséra Ettorea Scoly Tančírna byl natočen na základě divadelní hry francouzského dramatika Jean-Claudeho Penchenata z roku 1981, kterou uvádělo pařížské divadlo Le Theatre du Campagnol. Autor hry Penchenat pak s Ettorem Scolou spolupracoval i na psaní scénáře, a herecké osazenstvo z divadelního představení se z velké části objevilo i ve filmovém ztvárnění. Jak původní hra tak i dramatem inspirovaný film byly pojaty jako pantomima, kdy děj, jenž znázorňuje historické události ve Francii a to od roku 1936 do počátku 80. let, je znázorněn pomocí proměňujících se tanečních stylů, hudby i stylu oblékání, jež se v jednotlivých epochách střídají v jedné z pařížských tančíren.
Jane Campion: Piano

Jane Campion: Piano

Film Piano je jednoznačně nejznámější a komerčně nejúspěšnější film novozélandsko-australské režisérky Jane Campionové, jež je právě s výjimkou Piana, ve kterém slevila ze svého osobitého stylu ve prospěch snadnějšího přijetí ze strany široké a zejména pak americké divácké obce, proslulá jako feministicky laděná režisérka, jež se zaměřuje na většinovým vkusem de facto zakázaná témata ženského pojetí sexuality, rodinných vztahů a postavení žen ve společnosti.
Anders Jensen: Adamova jablka

Anders Jensen: Adamova jablka

Dánský filmový tvůrce Anders Thomas Jensen, je celosvětově proslulý zejména jako scénárista a dále jako režisér krátkých filmů - v této kategorii byl dokonce 3× nominován na Oscara, kterého nakonec získal v roce 1999 za film Valgaften. V naších zemích je však znám zejména prostřednictvím jednoho z celkem svých tří celovečerních filmů a to černo černé satirické komedii Adamova jablka z roku 2005, jenž je dnes celosvětově hodnocena jako kultovní záležitost.
Luis Buñuel: Nenápadný půvab buržoazie

Luis Buñuel: Nenápadný půvab buržoazie

Pod známým, vševypovídajícím a současně nicneříkajícím názvem Nenápadný půvab buržoazie se skrývá klasický surrealistickými myšlenkami inspirovaný film mexického velikána Luise Buñuela. A ačkoliv to není film nikterak jednoduchý a většina diváků se v něm bez úvodního vysvětlení koncepce záhy ztratí, získal Buñuel, jehož můžeme směle a bez přehánění označit za jednoho z nejlepších režisérů filmové historie, za tento snímek svého jediného Oscara a to za nejlepší cizojazyčný film. Oscar i za nejlepší původní scénář mu pak těsně unikl.
Karel Reisz: V sobotu večer, v neděli ráno

Karel Reisz: V sobotu večer, v neděli ráno

U nás takřka neznámý režisér českého, či lépe česko-židovského původu, Karel Reisz, je vedle oscarového Miloše Formana jediným českým filmovým tvůrcem, který se dokázal prosadit i ve světě a zejména pak v zámoří. V úvodu též nelze nezmínit jeho pohnuté životní osudy, kdy Reisz byl ve svých třinácti letech jedním z 669 dětí, které před smrtí v koncentračním táboře zachránil anglický filantrop Nicholas Winton. Již v roce 1955 Reisz natočil svůj první dokumentární film Momma Don't Allow, který pokládán za iniciační počin filmového hnutí Free Cinema, jež se zaměřovalo na kritické hodnocení sociálních témat a britské kastovní společnosti. Tyto typické prvky z Free Cinema pak Reisz použil i ve svém prvním celovečerním filmu V sobotu večer, v neděli ráno z roku 1961. Z Reiszovy kinematografie jsou však dnes více známé jeho hollywoodské snímky Psí vojáci z roku 1978, jež je adaptací stejnojmenného románu Roberta Stonea, a Francouzova milenka, jež je pro změnu adaptace románu Johna Fowlese a v roce 1981 získala pět nominací na Oscara.