V noci jsem snil, že jsem motýlem

Snímek Poupata je často uvozován jako ten, který vyhrál hned čtveřici Českých lvů a to v těch nejprestižnějších kategoriích nejlepší film roku, nejlepší režie, nejlepší kamera a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (a v další pětici byl nominován). Režisér, autor předlohy a scénárista Zdeněk Jiráský pak bezmála jako filmový amatér, jenž prostě jen zvolil dobré téma, které se trefilo do správné společenské atmosféry. - Zdeněk Jiráský je absolventem katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, a před natočením Poupat byl prakticky neznámý scénárista a režisér dokumentárních filmů. Jeho původní scénář k Poupatům nejprve vyhrál cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studio, což mu krom finančního ohodnocení přineslo dostatečný věhlas, aby mohl získat producenty a svůj plně autorský film vůbec realizovat. V Poupatech se dle vlastních slov snažil „[ne]rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu“ a obsazené herce oslovoval sám na základě jejich výkonů v divadelních představení, která osobně objížděl napříč celou Českou republikou.

Kanadský režisér Denys Arcand ve snímku Doba temna uzavřel svou volnou trilogii na téma postavení jedince v moderní společnosti - prvním filmem z tohoto Arcandova cyklu byl snímek z roku 1986 Úpadek amerického impéria, druhým pak jeho nejslavnější snímek z roku 2003 Invaze barbarů, jenž byl oceněn i Oscarem za nejlepší cizojazyčný film, třemi francouzskými Césary, a dvěma cenami z Cannes. V Době temna pak Arcand udržuje tuto vysoce nasazenou kvalitativní laťku a jeho film se vyznačuje inteligentním humorem s přesahem k ironii a satiře.

Giuseppe Tomasi di Lampedusa, princ z Lampedusy a vévoda z Palma di Montechiaro, dokončil svůj jediný román Gepard, jenž dnes tvoří naprostou klasiku moderní italské literatury, v roce 1957. Ale první vydavatel jej odmítl, v té době šedesátiletý Tomasi, jehož dráha spisovatele trvala pouhé dva roky, v témže roce zemřel, a román tak byl publikován až posmrtně v roce 1958. - Gepard, jenž Tomasi začal psát jako poctu svému pradědečkovi, poté krom jiných ocenění získal i nejprestižnější literární cenu Premio Strega, ale zejména se jej rozhodl do filmové podoby adaptovat jiný příslušník italské šlechty a to milánský potomek vévody z Modrone a slavný neorealistický režisér Luchino Visconti, jenž do hlavní role Dona Fabrizia, knížete ze Saliny, přezdívaného jako Gepard, Burta Lancastera, a dále dvě vycházející filmové hvězdy 60. let Claudiu Cardinale a Alaina Delona.

Ani stín podezření je v pořadí šestým filmem Alfreda Hitchcocka z hollywoodské části jeho kariéry, která se započala v roce 1940 snímkem Rebecca. Ani stín podezření je zařazován do žánru noir, ale nemá všechny jeho klasické znaky v čele s detektivní zápletkou, jež je v tomto snímku spíše okrajová. Jednoznačné pak není ani kritické příjetí filmu.

Slavný film italského režiséra Ettorea Scoly Tančírna byl natočen na základě divadelní hry francouzského dramatika Jean-Claudeho Penchenata z roku 1981, kterou uvádělo pařížské divadlo Le Theatre du Campagnol. Autor hry Penchenat pak s Ettorem Scolou spolupracoval i na psaní scénáře, a herecké osazenstvo z divadelního představení se z velké části objevilo i ve filmovém ztvárnění. Jak původní hra tak i dramatem inspirovaný film byly pojaty jako pantomima, kdy děj, jenž znázorňuje historické události ve Francii a to od roku 1936 do počátku 80. let, je znázorněn pomocí proměňujících se tanečních stylů, hudby i stylu oblékání, jež se v jednotlivých epochách střídají v jedné z pařížských tančíren.

Dánský filmový tvůrce Anders Thomas Jensen, je celosvětově proslulý zejména jako scénárista a dále jako režisér krátkých filmů - v této kategorii byl dokonce 3× nominován na Oscara, kterého nakonec získal v roce 1999 za film Valgaften. V naších zemích je však znám zejména prostřednictvím jednoho z celkem svých tří celovečerních filmů a to černo černé satirické komedii Adamova jablka z roku 2005, jenž je dnes celosvětově hodnocena jako kultovní záležitost.