V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dan Bárta je v naší malé české kotlině velký fenomén. Jeho hudební posun od rocku, přes funky až po jazz bývá často interpretován ve smyslu Bártovy mentální vyzrálosti, tj. čím starší tím je schopen náročnějšího způsobu hudebního vyjádření, ale skutečná podstata jeho hudebního posunu je v přesném protikladu - Dan Bárta své starší hudební žánry postupně přerostl, jejich omezení jej začaly svazovat a byl doslova nucen objevovat a experimentovat, což ostatně dělal od svých rockových počátků, jejichž kvalitu poněkud paradoxně dnes uznává nejeden silně konzervativní hudební kritik, což není snad zásluhou prozření a retrospektivního docenění, ale ilustruje to, jaký respekt si Bárta vydobyl.

Hlas Yvonne Sanchez nemá u nás konkurenci, její alt dokáže rozproudit i morek v kostech a když se na jednom pódiu sejde krom Bárty, Sanchez i Robert Balzar Trio, bylo asi každému dopředu jasné, že po koncertu nezůstane v nikom kámen na kameni.

Ale přesto měl brněnský koncert jednu velkou vadu, kterou se podařilo smazat až v samotném závěru, kdy už ve vzduchu pulsovala energie takovou měrou, že nebylo možné vnímat nic jiného než to, co Bárta se Sanchezovou spolu předvádí. Onou vadou bylo čerstvě opravené Semilasso, jež se zkrátka hodí spíš na koncertování hvězd z vysloužilých řad pop music a pro umělce, který si sem nepřijel jen vydělat, ale naopak se rozdat, je tady velmi těžké navázat s publikem kontakt, protože interiér se nese v postmodernistickém betonově skleněném duchu, v sále je zcela katastrofální zvuk, nižší tóny jsou zkreslené a navzájem rezonují. Další chybičkou bylo docela vysoké vstupné, které sice odpovídalo předváděné kvalitě, ale koncert si tak mohli dovolit jen ti majetnější z řad pracujících a nepoměr mladých studentů ve prospěch odbarvených blondýnek s dokonalými účesy make-upem byl více než evidentní. Ne, nechci rozhodně diskriminovat, ale koncert by měl daleko lepší atmosféru v některém z více méně studentských klubů než v silně konzervativním Semilassu.

První dvě písně Yvonny Sanchez byly provázeny totálně špatným zvukem a tak její chvíle přišly až po dvojitém sólu Robert Balzar Tria, kterému se podařilo publikum dostat do varu, aby si s ním mohla Sanchez pohrávat a začít improvizovat tak, že nástup Dana Bárty v druhé části koncertu vyzněl poněkud do prázdna a zdálo se, máme tu lepší polovinu již za sebou a můžeme jen vzpomínat na to, co předváděla Yvonne. Ale již v druhé písni každý zapomněl, že by ji kdy slyšel, a Bártův nástup připomínal těžkotonážní nákladní vlak, který sice musí roztlačit dvě lokomotivy, ale pak už jej nikdo nezastaví. Rozdíl mezi Bártou a Sanchez je jednak dán zcela odlišnou mentalitou, horkokrevná kubánská krev Yvonne je schopna si od prvního okamžiku svého posluchače zcela získat a podmanit, zatímco Bárta postupuje více vypočítavě a ze začátku svůj stroj jen pomalu zahřívá, postupně přidává obrátky tak, že si se svým publikem dělá doslova, co se mu zlíbí a když už lidé neví kudy kam, nasadí nejtěžší kalibr - duet s Yvonne Sanchez.

Ne nemohu a ani nechci srovnávat, protože nic podobného jsem nikdy neslyšel a byla to jedna z těch chvílí, kdy se už nemůžete ovládat, krev vám tuhne v žilách a současně ji máte rozpumpovanou tak, že přechází do jiného skupenství. A aby si snad některých posluchač nemyslel, že zkáze svých předešlých hudebních ideálů ujde nějak lacino, vyzářená energie stoupala od skladby ke skladbě tak, aby jej konečný účinek zcela paralyzoval.