V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Od šesti let jsem hrál na housle. A ve čtrnácti jsem měl najednou pocit, že buď vyloženě začnu hrát naplno, anebo toho nechám. A já si říkal: proč vlastně hraju na housle? Kdo mi je dal? Babička, u které jsme bydleli, mi je dala, a tak rozhodla, že top budou právě housle. A v pubertě jsem si uvědomil, že to nebylo moje rozhodnutí, a zvolil si kytaru. Legrační je, že jsem na housle dnes už zase začal hrát. Kytara ale má plno věcí, které žádný jiný nástroj nemá. Když začnu hrát pravou rukou rytmus, je to jako hra na bicí. A rytmus mě strašně bere, je to taková ta primitivní touha. Bicí byly určitě prvním hudebním nástrojem na světě a všechno ostatní přišlo později. A k tomu můžu hrát harmonii a k ní i melodii. A to všechno současně. Takovou schopnost má hrozně málo nástrojů. A ke všemu s tím člověk dostane všechny ženské. A ještě něco - kytaru má člověk u těla a při hře cítí, jak mu to všechno vibruje v žaludku. Proto je kytara tak populární. Má tvar, který připomíná ženské tělo. Hraje potichu, můžete hrát večer. Třeba trubka není romantický nástroj, nejde si ji třeba po sexu vzít a zahrát, to už musí být člověk hodně dobrý, aby tam polonahý nezkazil tu náladu. S kytarou to ale jde. A tohle všechno jsou důvody, proč hraju právě na kytaru. Věřím ale, že existuje něco jako instinkt - máme ho všichni, ale ne každý na něj chce reagovat.“

„…já jsem přišel do Ameriky studovat. Okamžitě jsem zapadl do společnosti nějakých žáků, kteří byli již tehdy dobří a dnes to jsou slavní muzikanti. To je velký rozdíl. A celá americká společnost je otevřenější než v Evropě nebo tady v Čechách, a hlavně ve Švédsku. Tam hrají všichni stále se stejnými lidmi, a když přijde nová generace, ta má zase své hráče. Zatímco v Americe je tolik hudebníků a neustále přicházejí noví, že se hrozně těžko brání vlastní píseček. A byl by to i nesmysl, nešlo by to. Muzikanti tam spíš - aniž by byli nějak nafoukaní - vědí, kde jsou a jakou mají cenu.“[1]