V noci jsem snil, že jsem motýlem

Tres Hombres svou současnou hudební tvorbu chápou jako „hudební doprovod k imaginárním krátkým filmům pojednávájích o grotesknosti, melancholii, legračních zážitcích i náladách života“[1], ale náhodnému návštěvníkovi, který doposud neměl s Tres Hombres tu čest, by se mohlo zdát, že místo na jazzový koncert se dostal na nějaké podivné surrealistické divadlo. Tři do sebe ponoření chlapíci, kteří nevnímají nic krom svých prapodivných zvukových kreací, jež vyluzují s grimasami znetvořenými tvářemi. V první řadě pak roztančený človíček s divokými pohyby marionety jež je ztřeštěně vedena nervózními cukavými pohyby vysmátého choromyslného šílence.

Ale když se tento náhodný návštěvník nenechá tímto prvním dojmem odradit, dostaví se dojem druhý - hudba samotná, jež více než co jiného, připomíná šílený vojenský pochod s doprovodem klavíru a basové kytary. A pokud se onen náhodný příchozí stále ještě nenechal odradit, zjistí, že ty šílené zvuky mají svou harmonii, hudba má hloubku, která nutí se nechat unášet do oblasti mezi bděním a spánkem, kdy se pod víčky objevují obrazy, které si sice nepamatujete, ale jež tak důvěrně znáte. Občas se vám oči otevřou úlekem, to když jazzový rytmus přejde v tvrdý trash metall, ale jak brzy zjistíte, má i ten svou vnitřní harmonii a tak se pomalu, krůček po krůčku, dostáváte do osidel těch Tří Chlapíků, šílenost i neznámá energie nutí tělo rezonovat do rytmu a ty už nemůžeš jinak, zůstáváš, posloucháš a chceš ještě.