Struktura, stanovy a symboly templářského řádu

Kategorie

Templáři

26. Únor 2008

Struktura řádu

Členové (bratři) templářského řádu se členili na tři základní kategorie:

Bratry rytíře[1] jež plnili základní bojovné povinnosti templářů a ochraňovali poutníky. Zpočátku byli mezi rytíře přijímáni jen členové vysoké šlechty, ale později se, vlivem vysoké úmrtnosti této vrstvy, toto pravidlo často porušovalo. Jen rytíři mohli zastávat nejvyšší templářské funkce. K dispozici měli tři koně a jednoho podkoního.
Bratry sloužící[2] jež se dále dělili na
1. bratry seržanty[3], kteří měli stejnou výzbroj jako rytíři, taktéž jednoho zbrojnoše, ale jen jednoho koně. Poddůstojnickou hodnost mezi nimi měli vlajkonoši, kteří veleli zbrojnošům a podkoním; podmaršálové jež se starali o výzbroj a velitelé, kteří za nepřítomnosti některého z rytířů spravovali sídelní opevnění.
2. Dále na bratry zbrojnoše[4] pěšáky, doprovázející rytíře a seržanty.
3. A bratry řemeslníky[5] vykonávající řemeslnické a odborné úkoly, např. kováři, zbrojaři, ševci, ale i kuchaři, kteří měli vedle podkovářů vyšší privilegia než ostatní řemeslníci a k dispozici i dva koně.
Kaplany[6], jež byli součástí řádu až od buly Inocence II. Omne datum optimum, kdy byli povinni velmistru skládat doživotní slib poslušnosti a templáři se mohli zpovídat jen řádovým kněžím.
Později bylo do řádu začleněno i turcopolieři, lehká jízda složená z příslušníků místního obyvatelstva a jejich velitel, turcopole, byl podřízen přímo velmistru či senešalu.
Mimo tyto čtyři třídy stáli sloužící, posluhovači a nevolníci vykonávající pomocné a hospodářské práce. Neměli sice práva řádových bratrů, ale vztahovaly se na ně všechna templářská privilegia.

Hodnosti

Nejvyšším představeným řádu byl velmistr[7], jež měl šlechtickou hodnost knížete a musel tedy být vysoce urozeného původu. Byl vrchním vojenským velitelem, předsedal válečné radě, ale byl i nejvyšším církevním hodnostářem a stál v čele řádové kapituly. Jeho jediným nadřízeným byl papež, přesto však nemohl jednat svévolně a při určitých významných krocích, jako bylo vyhlášení války, uzavření míru či pohyby majetku, musel požádat o souhlas řádovou kapitulu.

K dispozici mu byli čtyři koně a jeho doprovod tvořili dva rytíři, kaplan, seržant, turcopolier, tlumočník, podkovář, kuchař a dva zbrojnoši.

Volbu nového velmistra určovala ne zrovna jednoduše bula Omne datum optimum: kapitula jmenovala jednoho rytíře velkokomturem, který jmenoval volebního komtura a jednoho spoluvoliče. Ti dále jmenovali po jednom voliči, všichni čtyři dále další čtyři voliče, kteří určili poslední čtyři voliče. Toto kolegium dvanácti rytířů vedeno Svatým duchem a doplněno knězem, jež symbolicky zastupoval Ježíše, pak zvolilo velmistra.
Senešal[8], zástupce velmistra, měl k dispozici jednoho rytíře, kaplana, tlumočníka, turcopoliera a dva zbrojnoše.
Maršál[9] byl vrchní velitel ozbrojených složek a vojenským správcem, člen hlavního štábu a válečné rady. Pod jeho zodpovědnost spadala všechna výzbroj a koně. V jednotlivým provinciích byl zastupován provinčním maršály. Jeho doprovod byl stejný jako u senešala.
V provinciích byli nejvyššími hodnostáři komtuři[10], též nazývaní velkopreceptoři, velkokomandéři, velkopřevoři či mistři. Jejich družina byla shodná jako u senešala a maršála. V nepřítomnosti byli zastupováni tzv. domácími komtury.

Zvláštní postavení měl komtur Království jeruzalémského, jež se staral o veškerý řádový majetek, spravoval Jeruzalémskou provincii a staral se o ubytování členů řádu; a komtur města Jeruzaléma mezi jehož povinnosti patřila ochrana poutníků, starost o jejich stravu a koně, ale i strážení ostatků Kristova kříže.
Převoři či též bailiové, přímí podřízení komturů, spravovali části provincií zvané převorství či bailie.
Preceptoři byli správci jednotlivých sídel.

Symboly řádu

Nejznámějším symbolem templářů je červený kříž, jež řádu udělil papež Eugen III. dne 27. dubna 1146. O významu symbolu se nedochovalo žádné vysvětlení, ale jeden z možných významů alegorie je utrpení Krista a rudá barva jeho prolité krve.

Tento červený kříž nosili rytíři, seržanti, zbrojnoši, řemeslníci a kaplani na své hrudi a na levém rameni barevně se odlišujících plášťů: rytíři

bílé, pod nimiž, pokud nebyli ženatí a složili slib čistoty a cudnosti, měli i bílou tuniku s templářským křížem, která byla na paměť slibu přepásána. Bílá barva byla

převzata od cisterciáků a symbolizovala čistotu, cudnost a chudobu. Později se začala používat modrá barva pro seržanty a hnědá pro zbrojnoše, řemeslníky a kaplany, kteří nosili svůj plášť ukrytý pod tunikou. V pozdějším období se kříž namísto ramene nosil na zádech.

Dalším velice důležitým symbolem byl prapor, jež existoval ve třech variacích: černobílý, dělený a bílý s červeným templářským křížem tak, jak je určil svatý Bernard - „bílá pro dobro a přátele, černá pro hrůzu a Kristovy nepřátele“[11]. Na praporu byl dále vyšit žalm „Non nobis Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam“[12]

Nejvýznamnější praporem byl tzv. Beauséant, jež byl osobní vlajkou velmistra a bitvě označoval vrchního velitele.

Dalším symbolem velmistra byla hůl s řádovým křížem nazývaná Abakus.

Velmi důležité ve vnějším životě řádu byly dopisní pečetě. Na pečeť velmistra, jež byla shodná s

pečetí senešala, byl vyobrazen Chrám Božího hrobu. Ale dále existovala celá řada pečetí lišících se jednak postavením odesílatele od vyobrazení až po jednoduché nápisy. Do dnes se zachovalo několik set různých druhů pečetí a Saint-Hilaire věnoval templářské sfragistice celé vědecké dílo.

Dalším známých a charakteristickým symbolem templářů byl emblém dvou jezdců jedoucích na jednom koni. Vysvětlení se různí od alegorie duality v jednotě, přes znázornění zakladatelů řádu Huga de Payns a Godefroye de Saint-Omer, po moderní heraldický výklad jež se přiklání k možnosti, že se jedná o připomnění nějaké významné události či bitvy.

Řádové stanovy

V prvotním období od vzniku v roce 1120(1120?) až do roku 1128 se templáři řídili augustinskou řeholí. Templářské stanovy, jež určil tento sněm, dále rozšířil o 24 bodů jeruzalémský patriarcha Etiéne de la Ferté a o dalších 72 bula Inocence II. Omne datum optimum ze dne 29. března 1139. Stanovy se dle aktuální potřeby dále rozrůstaly a kolem roku 1260 měly již 678 bodů.

Mezi nejdůležitější povinnosti patřilo odříkání třiceti otčenášů za mrtvé, „aby jim byl Bůh milostiv“[13], a třiceti za živé, „aby je ochránil před hřešením“[14]. Povinných mší, jež se vedly ve francouzštině se rytíři nemuseli zúčastnit v případě bitvy.

Jídlo se podávalo dvakrát denně (na bitevním poli třikrát) a vždy jedli dva rytíři z jedné misky, aby se tak zabránilo přílišné zdrženlivosti, jež byla považována za ctnost, ale rytíře by oslabovala. Nicméně i ve společné misce musela zbýt i porce pro jednoho chudého.

Nejcharakterističtějším znakem templářů byla oholená hlava a dlouhý vous. Oděv byl vyroben z vlny, jen v období mezi Velikonocemi a Svátkem všech svatých mohli templáři nosit oděv lněný. V bitvě rytíři měli pod drátěnou košilí ještě polstrovaný kabátec, jež je účinněji chránil před případnou ránou a jednak sluncem rozžhavené železo způsobovalo popáleniny. K výzbroji dále patřil železná helma, dřevěný i kožený štít a 80-90 cm dlouhý franský meč či sekera, oštěp a kopí.

Boj se nacvičoval denně až několik hodin a i krom zručnosti patřili templáři mezi nejzdatnější vojáky, a proto saracéni, na rozdíl od jiných rytířů, nikdy nebrali templářské zajatce, aby se mohli vykoupit, ale ihned je popravovali.

Bojovná hesla templářů značně vypovídala o jejich přístupu k boji: „Jeden proti všem“ či „Žijeme nebo zemřeme, jen tak jsme našeho Pána slavní hrdinové nebo blahoslavení mučedníci“[15].

Lehké prohřešky proti řádu, například z nedbalosti, byly trestány trojím bičováním. Těžší, jako například zavinění smrti koně, odepření poslušnosti v bitvě či zabití černého otroka se trestalo dočasnou degradací a nejtěžší, jako bylo zabití křesťana, ztráta vlajky či změna víry, byly následovány okamžitým vyloučením z řádu bez naděje na znovupřijetí. Hříšník rovněž nemohl požádat o přijetí do řádu johanitů.

Vstup do řádu

Do řádu mohli vstupovat jak svobodní tak ženatí muži, ale v druhém případě museli řádu věnovat polovinu svého majetku, nicméně nebylo žádnou výjimkou, že se odevzdával majetek celý. V případě světského či církevního prohřešku musel jedinec činit pokání a případně uhradit vzniklé hmotné škody. Členem řádu se člověk stával buď doživotně či na smluvně sjednanou dobu[16]. Odejít z řádu bylo možné jen v případě uplynutí sjednané lhůty nebo se souhlasem velmistra pod podmínkou, že přestoupí do jiného řádu s těžší řeholí než byla templářská.

Ceremonie přijetí byla tajná, odehrával se v noci či nad ránem a byla proto předena mnohou legendou. Při pozdějších protitemplářských procesech se mučením vynucovalo „přiznání“, že vstupující do řádu musel plivat na kříž a zapřít Ježíše Krista.

Templářská sídla (komturství)

Templářský řád se vlivem darů velmi rychle rozšířil po celé Evropě a bylo potřeba vytvořit pevnou správní strukturu, aby se dal řád jednotně ovládat. Nejdůležitější jednotkou tohoto aparátu se stala komturství, jež plnila jednak funkci klášterů a jednak byly samostatné hospodářské jednotky. Protože templáři byli světsky zcela nezávislí a v církevní hierarchii podléhali jen papeži, byly jejich domy světem samy pro sebe, nikdo se nedovolil je nepadnout a proto se stávaly útočištěm pro pronásledované. Při pařížských občanských bouřích v roce 1306 v templářském „Templu“ našel útočiště i Filip francouzský král Sličný. Paradoxně krátce předtím než se v monstrprocesech zasloužil o likvidaci templářů.

Zmíněný Templ, ačkoliv nikdy nedosáhl významu Jeruzalémského či později Kyperského komturství, sloužil jako ústředí řádu. Za jeho zdmi byla uložena pokladnice řádu, ale byl zde uschován i cizí majetek v dobách nepokojů a to i francouzský královský poklad. V Saint-Gervais templáři sídlili již od roku 1147, ale Templ byl vybodován až roku 1212 na pozemku, který řádu daroval král Ludvík VII. kolem roku 1170. Pozoruhodností je, že shodná kopie Templu byla postavěna jako hlavní sídlo templářů v Anglii. Celkový počet všech komturství v Evropě a v části Středozemí byl kolem roku 1260 9 000 až 9 500.

Použitá literatura:

Mervyn Sterneck, Dějiny templářského řádu, Půdorys: Praha, 2004.

[1] Franc. fréres chevaliers, lat. fratres milites.

[2] Z lat. fratres servientes.

[3] Z franc. fréres sergetns.

[4] Z lat. fratres servientes armigeri.

[5] Z franc. fréres servants des métiers.

[6] Z lat. fratres capellani.

[7] Lat. summus magister, franc. grand maitre.

[8] Z franc. sénéchal.

[9] Franc. maréchal, lat. marschalcus.

[10] Ekvivalent lat. praeceptor - učitel.

[11] Cit. dle Sterneck, s. 62.

[12] „Ne nám, ó Pane, ne nám, nýbrž tvému jménu dej slávy“.

[13] Cit. dle Sterneck, s. 67.

[14] Cit. tamtéž.

[15] Cit. tamtéž, s 71.

[16] Milites ad terminum.

Článek “Struktura, stanovy a symboly templářského řádu” 2 odpovědi

Postesknuti

Je to hezky a přehledně zpracováno, tak mi přijde strašná škoda, že je v tom textu tolik překlepů. Dost to ruší ve čtení, většina by vylezla při prosté kontrole spelerem. Občas není dostatečná interpunkce, ale to by tak nevadilo, ovšem článek kazí zbytečné překlepy jako: tytířů, obyvatelsva, rytíže, provotním, douhý, řerného, dídlili - abych zmínil ty nejhorší.
- odpovědět
Submitted by Andre K. (bez ověření)
on Út, 18/10/2011 - 11:18

Děkuji za věcnou připomínku.

Děkuji za věcnou připomínku. Překlepy jsem opravil.

odpovědět

Submitted by odaha
on Út, 18/10/2011 - 15:14

V noci jsem snil, že jsem motýlem

„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“