„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Milenka

Kategorie
21. Únor 2008
V noci nechceš chodit spát.
Nelaskáš se s ní.
Je studená.
Má horký rty.
Skelný oči.
Tělo tam už neleží.
Nikdy jsem se s ní nelaskal.
Asi jsem ji viděl v příliš mnoho náručích.
Slibovala mnoho a odnesla si všechno.
Možná, že ji někdo říká „ty má malá děvko“.
Laská si ji jako jedovatýho plaza na klíně.
Čeká, dokud nekousne.
Ví, že bude bolet.
Těší se na ni.
Jak zabolí.
Lampa zhasne a ona zas půjde.
Od domu k hrobu.
Ví to.
Myslí si, že ji povalí do trávy.
Chytne ji za vlasy.
Bude jej prosit.
Dal ji ženský jméno.
Nikdy žádnou nepoznal.
V očích měl strach.
Chtěl žít.
Rozdrtit si ruce v prach.
Živýho jej nedostane.
To slibuji.
Lidi z ní udělali bestii.
S rukama od krve.
Já jí nijak neříkám.
Má ženský jméno.
Nikdy jsem ji nijak neřekl.
Mne prosit nebude.
Bude se dlouho dívat.
Možná měla dřív slzy v očích.
Než se stala děvkou.
Milenkou a chotí.
Na jednu dlouhou noc.
Bez kuropění.
Bez kohouta na smetišti.
Asi jsem si jednou potkal.
Neměla už oči.
Sama si je vypíchla.
Teď rojí krvavý slzy.
Vrážela do lidí.
Měla sestru.
Nenáviděla ji.
Pak zakopla a upadla.
Začala ji sprostě nadávat.
Ale mne prosit nebude.
Chtěl bych ji dát kytici rudejch růží.
Chci aby to věděla.
Panna, co spala s každým.
Neviděl jsem ji do tváře.
Jenom ty krvavý slzy.
Měla svatební roucho.
Bílej závoj.
Chtěl bych bejt první.
Vím to.
Je děvka.
Měla s každým něco.
Nevyhýbala se ani bláznům.
Ani dětem.
Jenom mně.
Nejsem šílený.
Zítra možná budu.
Šílený nebo milenec.
Vím to.
Nebude mě poslouchat.
Má ohlodanou stydkou kost.
Krysy.
Neměly, co žrát.
Těší se na svatební noc.
Zhasne jedna lampa.
Dopadne hrouda hlíny.
Rodrtím si ruce.
A půjdu sám.
Nočním městem.
Hledat tu děvku.
Bez očí.
Bez tváře.
S ohlodanou kostí.
Bude plakat.
Bude mou první.
Bez loučení.
Bez polibku.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.6 (5 hlasů)