„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Veliký život

Nelze se pohoršovati nad člověkem,
jehož masky se lesknou
rtuťovou mastí,
který vyšňořen kráčí světem
s nálepkami
a lásku odkazuje na hnůj
a život na onanii.
Kteréhosi dne však zaslechne tlukot,
je to v útrobách
a on se jde vykopat k mrtvole,
která se brání.
Nezbývá, než se vyrvat císařským řezem
a spáliti tváře maškar.
Pak teprve možno světem jít
beze studu,
že je člověk poraněný strom,
že je karakulskou ovcí,
že je člověk ocel
mučená žíháním a pálením
a že je třeba svaté touhy
postavit se před svět,
jako by nebylo nic přede mnou,
před tebou,
před ním,
hlavně když zlo je levné
a je ho dost,
kdy člověk lapen do vlastních želez řičí a říčí
a bije sám sebe
vědomě i nevědomě,
trhá všechno co cestou potká
vědomě i nevědomě,
zůstává ležet na ulici
se zmodralými nehty.
v tom je krásný dar bytí,
býti sám uprostřed davu,
který nic nedělá
než že pořád něco dělá,
který putuje pustou zemí
a zpívá písně,
který ve jménu svobody dovoluje, aby mu byla svoboda vzata,
který uprostřed jiného davu hladoví,
aby se setkal s člověkem
uprostřed lidí,
kteří si hledí upřeně do očí,
aby se vzpamatovali
uprostřed davu,
který celý svůj život cestuje
v malých těsných botkách,
aby třicet vteřin před smrtí
si je vyzul, aby si ulevil,
aby se rozhlédnul,
aby teprve teď chtěl něco říci,
teď když už je pozdě křičeti:
Má krásná země,
má krásná země,
stále a stále ti opakuji:
miluji tě, miluji tě tím,
že ti dávám strašlivou ránu,
až mozek ti prolétá vnitřnostmi,
vypadává vaginou
a ještě ti stačí potřísniti
nehtíky u neexistujícich nártů.
Místo toho se opíjí,
rozbíjí nádobí,
schází po schodech
v houslovém koncertu
po špičkách smyčců.
A člověk nepředvídatelný,
a člověk neuchopitelný,
a člověk nepochopitelný,
a člověk samotný
se rodí a vítězí,
aniž by porážel,
aniž by reformoval.
Stačí mu mučicí kleště
na vlastní maso
a všechny věci světa vstoupí
v jeho rozšněrované nemorální srdce,
kde kámen není víc,
než Newtonův mozek,
ústa míň,
než otvor do řiti,
kde všechno žije
žito svobodou a láskou,
kde nelze nic vyvýšiti,
nic ponížiti,
ničeho ubrati,
něčeho přimísiti,
kde vše je pouze připraveno v chřupavé čistotě
k zkáze a stvoření
a kde bez uzardění se hovoří o ranní poluci,
která se zavěsila
za tento třicetivteřinový sen.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.6 (14 hlasů)