Kategorie
27. Únor 2008
Nelze se pohoršovati nad člověkem,
jehož masky se lesknou
rtuťovou mastí,
který vyšňořen kráčí světem
s nálepkami
a lásku odkazuje na hnůj
a život na onanii.
Kteréhosi dne však zaslechne tlukot,
je to v útrobách
a on se jde vykopat k mrtvole,
která se brání.
Nezbývá, než se vyrvat císařským řezem
a spáliti tváře maškar.
Pak teprve možno světem jít
beze studu,
že je člověk poraněný strom,
že je karakulskou ovcí,
že je člověk ocel
mučená žíháním a pálením
a že je třeba svaté touhy
postavit se před svět,
jako by nebylo nic přede mnou,
před tebou,
před ním,
hlavně když zlo je levné
a je ho dost,
kdy člověk lapen do vlastních želez řičí a říčí
a bije sám sebe
vědomě i nevědomě,
trhá všechno co cestou potká
vědomě i nevědomě,
zůstává ležet na ulici
se zmodralými nehty.
v tom je krásný dar bytí,
býti sám uprostřed davu,
který nic nedělá
než že pořád něco dělá,
který putuje pustou zemí
a zpívá písně,
který ve jménu svobody dovoluje,
aby mu byla svoboda vzata,
který uprostřed jiného davu hladoví,
aby se setkal s člověkem
uprostřed lidí,
kteří si hledí upřeně do očí,
aby se vzpamatovali
uprostřed davu,
který celý svůj život cestuje
v malých těsných botkách,
aby třicet vteřin před smrtí
si je vyzul, aby si ulevil,
aby se rozhlédnul,
aby teprve teď chtěl něco říci,
teď když už je pozdě křičeti:
Má krásná země,
má krásná země,
stále a stále ti opakuji:
miluji tě, miluji tě tím,
že ti dávám strašlivou ránu,
až mozek ti prolétá vnitřnostmi,
vypadává vaginou
a ještě ti stačí potřísniti
nehtíky u neexistujícich nártů.
Místo toho se opíjí,
rozbíjí nádobí,
schází po schodech
v houslovém koncertu
po špičkách smyčců.
A člověk nepředvídatelný,
a člověk neuchopitelný,
a člověk nepochopitelný,
a člověk samotný
se rodí a vítězí,
aniž by porážel,
aniž by reformoval.
Stačí mu mučicí kleště
na vlastní maso
a všechny věci světa vstoupí
v jeho rozšněrované nemorální srdce,
kde kámen není víc,
než Newtonův mozek,
ústa míň,
než otvor do řiti,
kde všechno žije
žito svobodou a láskou,
kde nelze nic vyvýšiti,
nic ponížiti,
ničeho ubrati,
něčeho přimísiti,
kde vše je pouze připraveno v chřupavé čistotě
k zkáze a stvoření
a kde bez uzardění se hovoří o ranní poluci,
která se zavěsila
za tento třicetivteřinový sen.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 7982x přečteno
Zaslat e-mailem
