„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Bohumil Hrabal

/ptal se a odpovědi zaznamenal László Szigeti/

Odvolávám všechno, co jsem kdy řekl, jen abych neztratil duši, ke které ještě nemám klíč.
Bohumil Hrabal
Pane Hrabale, prosím vás, kdy jste vlastně vstoupil do světa knih a literatury?
První kniha, co jsem dostal, byl slabikář. Když jsem se naučil číst, tak jsem dostal takovou zvláštní knihu, která se jmenovala Z Ledajáčka Ledaják. Je to příběh odporného a zlého kluka, ze kterého se stal nakonec slušný kluk. Já jsem se promítnul právě nikoli do toho slušného kluka, já jsem se promítnul do toho Ledajáka, no a zřejmě jsem tu knížku musel milovat, protože ji mám doma, nikdo z ní nečetl, jenom já, a je úplně rozbitá.
Vladimír miloval periférii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadách surové hlíny… tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy, takže podle Vladimíra by bylo nejlepší sice spravit všechny ty kanalizace a elektrické vedení, všechna ta potrubí a spoje, ale všechno pak nechat jen tak, jen tak přemostěné fošnami a narychlo sbitými mostky, zrovna tak, jak je to pod katedrálou svatého Víta, když se objeví další rotunda, další kostelík. Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu, ve které chaos má řád.
Řetěz vyleštěný od dělnických rukou, článek za článkem se blyštěl ve slunečních mašlích a páskách, které pramenily ze žaluzií větracích věží cáglágru, ve kterém u stropu stál jeřáb, a v gondole toho jeřábu dřímala jeřábnice, měla nataženou bílou ruku a v lokti odbarvenou hlavu, a tu ruku a hlavu odtínal sluneční pruh.
Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty.
Na samém konci města se rozletěly dveře hospody a hostinský vyvlekl světlovlasou dívku, a když ji chtěl shodit ze schodů, dívka se chytila oběma rukama zábradlí a křičela do noci: „Nechte mi žíííít! Nechte mi žíííít!“
Letos bylo léto velice horké. Kluci buzarem do zdi a sítění na oknech sklepa si nahrávali rovnou do české uličky. Domovnice se svěřila panu Míťánkovi, že pan Valerián se určitě dal teďka na herectví nebo tančení nebo že už zešílel, protože dole ve sklepě ještě s jedním poskakuje sem a tam a proti sobě, pijou od rána z láhve hořčák a pokřikujou na sebe: „Furt se jede! Do toho!“ A že si pan Valerián před měsícem nechal přivézt necky kamnářské hlíny a předevčírem zednický kalfas a že jej domovnice viděla, jak sklepem chodí polonahý a přes prsa má jen kůži ze psa, předložky před postel, a že s ním tam chodí ještě jeden chlap přesně taky v té předložce přes nahé tělo. A každý den tam chodí dvě ženské a obě mají na hlavě klobouk s třešněmi. A ti dva chlapi v kůži ze psa na sebe napřahují sekyrky, zrovna takové kamenné sekyrky, jako měl Robinson Crusoe.
Nic mi nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout. Už ve vobecný škole jsem dělal panu učiteli zasedací pořádky. Ale za protektorátu se mi stala událost, kterou jsem nazval podivnou. Takovej biletářskej šotek se mi posadil na záda a zrovna při žurnále, když hlas hlásil, že nad Dortmundem bylo sestřeleno osumdesát vosum nepřátelskejch letadel a pohřešuje se jedno vlastní, tak ten šotek laškovnej mi našeptal a já jsem řekl hlasitě: „Vždyt vono se možná ještě vrátííí.“ Tak mi ten můj hlas připadal jako cizí, že jsem hned rozsvítil a prosil diváky žurnálu, aby se přiznali, s ostatníma biletářema jsem chodil, ale nikdo se nepřiznal, a tak jsme z moci úřední, a tu moc jsme měli, prohlásili představení za skončený, vstupný i na hlavní film za propadlý, a aby za trest šli lidi domů.
Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku, a ne že neviděli, ale nechtěli vidět to, jak se slepec s větrem rval o svoje noviny jak trhací kalendář. Kampak se jen ten slepec poděl, kam zmizel?
Ze školy jsem vyběhl rovnou na náplavku, kde stály šífy s pískem, čluny, ze kterých po prkně a na kolečku vyvážel z břicha lodí pískař písek. Pískaři byli vždycky do půl těla opálení, ne tak jak se opalují naháči na plovárně, ale tak nějak jinak, při práci. Byli opálení jako nějaká reklama na opalovací krém. Jeden ten pískař mi učaroval už dávno. Na prsou i rukou měl vytetované mořské panny, kotvy, plachetní lodě. Jedna ta vytetovaná plachetka se mi tak líbila, že jsem si přál mít ji vytetovanou na prsou taky. Už dopředu jsem cítil, jak na mých prsou se vzdouvá ta lodička. Dodal jsem si dneska odvahu a povídám: Taková lodička, jakou máte vy, ta je nesmytelná, na celej život? Pískař se posadil na prkno, vytáhl cigaretu, zapálil si ji, a jak vdechoval a vydechoval, ta plachetka se vzdouvala a klesala, jako by plula na vlnách.

1

Za městečkem, ve kterém se zastavil můj čas, tam stojí zámek a v tom zámku je teď domov důchodců. Do zámku vede jediná cesta, stoupající vzhůru do kopce, cesta roubená alejí starých kaštanů, větve těch starých stromů tvoří tunel, když tak stoupáte vzhůru, jako byste kráčeli dlouhou gotickou klenbou, tak větve jsou do sebe zaháknuté, jedna druhou nejen podpírá, ale jsou tak propletené, jak vítr a vichřice do sebe ty ratolesti zaklesly. Tak nějak se ty stromy bojem o trošku světla v korunách unavily, že odumřely, takže cesta je neustále plná suchých větví a zuhelnatělých, prodřených neustálým třením.

Existenciální povídka

Kain, existenciální povídka, byla inspirována Utrpením mladého Werthera, knížečkou, kterou jsem znovu a znovu četl, když jsem byl na handlu ve Cvikově, ten čas jsem byl velice zamilovaný první láskou k Jiřině Sokolové, bylo to roku třicet šest, bydlel jsem u švadleny paní Plischke, chodil jsem se o těch prázdninách koupat a potom jsem seděl v altánu a četl jsem to Utrpení, psal jsem obden zamilované dopisy, pamatuji se, že jsem míval oči plné slz, bylo mi dvaadvacet let a měl jsem právo na to být nešťastný. Naučil jsem se také tou láskou nespat, tak silný a krásný to byl cit k dívence, které nebylo ani šestnáct let. Celá léta jsem psal pod dojmem této dívenky, byla to moje múza. Za protektorátu jsem si přečetl Vita Nuova a zamiloval jsem se do Beatrice, do utrpení lásky Dantovy. A po válce jsem se nemohl nasytit textu Camuse, Cizince, který se mnou hnul tak, že jsem pod jeho patronací a inspirací napsal Kaina, to svoje trauma lásky se sebevraždou, pokusem o suicidu, utvrzen v přirozeností sebevraždy Pliniem, který ve svých spisech několikrát poznamenal, že během svých cest a hovorů s lidmi nepotkal člověka, který by ve svém životě alespoň jednou nebyl v situaci, že by usiloval o své neživotí.
Dívám se na tvoji sličnou postavu
a není třeba fantazie,
abych mohl sledovat návrat k počátkům,
tvoje ranní toaleta je z jemného plátna ústřicové barvy
a ty jsi poukaz na rašelinnou koupel,
tvé modré oko na mne civí mléčným cinkem,
toporným ukazováčkem odhrnuješ žluté větvičky smuteční vrby
a dobře víš, že můžeš ode mne očekávat všechno to nejhorší.
Emotivní blesky a zlatá stoosmička otevírají ve finiši
cestu stoce, smutnému víkendu, který teď začínám žít.
Šaty, o kterých sním, jsou utkány ze smíchu sibiřské celulózy,
zelené ruce osmi set dívek jsou základ sladkého vyznání,
vrstevnice smíchu ti tuhnou zdvořilostní maskou
a křupinky tvých porcelánových oušek jsou dokonale ukryty
v odpo¬slouchávajících houštinách
tvých kysličníkem vylouhovaných vlásků.
Rafíje načasovaných věcí a událostí
proti toku hodinových ručiček se přetáčejí v nultý čas,
avšak jediný den strávený s milovanou dívkou na norském ledovci
je milostnou burzou všech dobrých lidí.
Přátelství muže a ženy je trá¬pení pro dva,
lišky se včera odstěhovaly a daly potlesk vojenské dechovce.
Tak rád bych nabral sílu a jediným škubnutím ti strhl tvář,
rád bych jediným rycnutím odhalil všechny tvoje myšlenky,
jediným brutálním škubnu¬tím, tak jako se strhává podprsenka,
tak jako se strhává spodní prádlo.
Po řemenu cest se vracím k počátku jití,
objevná nádhera živočišných zkušeností
přeje žíznivým městům koupaliště plná dětí.
Tvé pomněnkové oko polámané střípkem modranské majoliky
teď chápe moje chladné zírání,
správně sleduješ, jak nůž mé imaginace se dere nazpátek
k pramenům věcí.
Poslední potok je poslední kapkou vsrknut do říčky,
poslední řeka je vsrknuta do moře a oceán
posledním světlým obláčkem se vypařuje na modrá nebesa.
Vidím, jak sleduješ se mnou ten vzestupný pád,
vidím, že ani jediná fáze tohoto striptýzu ti neunikla.
Zdánlivě sleduji vzpomínku na tvoje bílé hedvábné šaty pošité zlatem,
rukáv v zápěstí byl opatřen rozparečky pro moji touhu,
dva duté zá¬hyby ze smetanově žlutého kašmíru,
já ale tím bystřeji sleduji,
jak čistá studánka a božský Ago jdou vstříc jaru,
a ty se na mne usmí¬váš, když vidíš,
jak nabírám do dlaní plné hrsti tvořivé hlíny,
a voně k zemi voním i k tobě.
Tak obohacen mísou kučeravých výstřižků
srkám naději přesýpacích hodin a pro zdravou výživu
mi je milejší smutek,
kousek drátu nalezený u benzínové pumpy mne propojuje s věčností,
klecový odchov jezerních pstruhů jsou moje nerušené líbánky.
Teď sedím na dně krčské hospůdky,
okenní tabulky lesa jsou stěny velkého akvária,
pluješ těsně u stropu jak včela,
která padla do medových pláství mého mozku,
vlající záclony jsou nepřetržitý proces naděje
a v mrazničce je uložena daň mého osudu.
Poslední plamen večera v barvě oranžových tulipánů
srká poslední trámoví,
já si ale raději zatím čtu v novinách,
jak lvi dvanáct minut kousali pianino a lvíčata okouzlila
sportovní novináře,
lidé lítačkami vík rakví, nehybnými veřejemi hlíny,
jak jsou vsrkáváni do země,
ale nejlepší oslavou lidské atmosféry je působivý obraz
a budoucnost lidstva je knihkupectví.
Zatím jen slyším v svém mozku šramot svých sladkých údů,
kůži máš zdobenou něžnými štěrbinami,
jsi nadnášena souřadnicemi cigaretového kouře,
stoupáš vzhůru jak bubliny sifonu,
stromy a květiny opisují kružnice,
jablko padá z jabloně, už s jablkem v jádru,
poslední rozvaliny večera se zasouvají tiše do hebkého prachu,
mne ale zatím těší krajnosti a výstřednosti
textových písní novinové poezie.
A tohle je zatím tvůj mladistvý živůtek
a tohle je tvoje sukně od pasu do jemných výdutků stažená
a tohle je tvoje toaleta z hedvábí barvy slonové kosti
a je v empírovém vzoru
a tohle je na památku uchovaný oblek pro biřmovanky
a tohle jsou tvoje záda grošovaná pivními tácky
a tohle jsou tvoje rozpuštěné vlasy a z hlavy ti pramení notové linky.
Vidím, jak nahá teď pluješ pod tmavohnědými trámy,
vidím tvé rytmické ruce osvětlené prudkým postřikem žlutého lustru,
vidím, kterak z tvých tepajících nožek tryskají vřídelní prameny,
perličky stoupající ze všech pórů tvého těla,
jsi ponořena do fosfores¬kující lázně
a z kmitajících kotníků ti syčí proudy sodovky,
šumící ploutve, minerální perutě, křidélka létajících ryb,
letušky, které má přimontované ke kotníkům krásný a mladý
řecký bůh Merkur.
Měsíc v úplňku se třpytí první šlépějí Armstrongovy podrážky,
mne ale víc dojala zpráva večerníku,
jak osmašedesátiletá sběračka léčivých bylin si zdřímla
na kvetoucí louce a byla vsrknuta do sekačky
a její mrtvola vypadla ze stroje i s léčivými bylinami
a senem k nepo¬znání.
Hvězdný mikrobus stojí pořád na tom samém místě,
ale tohle jsou tvoje šatečky k jízdě na bicyklu
a tento kostým z tmavého ševiotu je se sametovou růžicí uprostřed,
ale já zatím závidím vzduchu, že jím prokluzuješ
jak toaletní mýdlo dlaněmi,
závidím, že tvůj obličej je pomazán svěžími slzami želé Royal,
závi¬dím skelnému papíru, kterým jsi potažena,
a jak mužské pohledy o tebe škrtají snadno vznětlivými sirkami,
závidím švadroně spermat a andělíčků,
kteří tvoří tvůj trvalý doprovod, závidím sám sobě,
že závidím, pro¬tože lidská touha zmůže všechno,
touha výbušná jak dětské neštěstí.
Tvůj trup se teď naklání a z úst ti šumí přetržený
náhrdelník ústních pastilek,
blyštíš se lokálem jak veliká tříska lipového dřeva.
Ale život je odstraňování nečistoty,
milost a náhoda i nutnost jsou buclatá trojčata zázraku,
ovšem dívčí kopačky jsou slovíčka májová,
botičky pouze o číslo menší než kosmický koráb.
Střepinky roztříště¬ných panenek mi poranily duši,
housenka lezoucí v těsné blízkosti mého oka je větší
než v dáli jedoucí rychlovlak.
Jakýsi venkovan v moravských horách když před lety
nedostal práci,
spráskal řemenem sochu Ježíše Krista.
Vidím, kterak můj život je vsrkáván do života mé matky,
vidím, jak pupeční šňůrou jsem namotáván nazpátek
až do břicha pramáti Evy,
vidím, jak potřísněné spodky jsou otiskem nekonečna
a ušlechtilou hrůzou rozmíchaná střeva vedou k vyššímu vidění,
vidím své semeno, jak proti proudu je vsrkáváno nazpátek až k první poluci jak horský pstruh,
vidím, jak pohlavním ústrojím všech mých předků
jsem vsrknut nazpátek až do chámovodu praotce Adama.
Hmatově prožívám resekci žebra, které mi dodneška chybí.
Každý můj pór je ve stavu zvýšené pohotovosti
a do jemného prádla je uložen viditelný svět,
za ubrusem této krajiny se prostírá životodárná prázdnota
a nikdy nemohu dosáhnout na hroty zkřížených mečů protikladů,
nikdy nemohu rozvázat cípy čtyř světových stran.
Je krásné slyšet řinčení skleněných tabulek
a vidět, jak se dereš na druhou stranu věcí.
Teď letíš nizoučko nad loukou jak vlaštovka před bouří,
kvetoucí si¬biřské kosatce ti čárají po hrudi fialové blesky,
teď zaváhala jsi a utkvěla ve vzduchu
jak mořská panna visící nad pultem starých drogerií,
teď vplula jsi do vůně kvetoucí olivy, protože víš,
jak rádi trháváme oliví větvičky v květu
a v prádelníku jimi prokládáme košile a živůtky,
všechny vůně luž¬ního lesa jsou pohlednice od tebe,
písečná duna za průhledným hor¬kem je barva tvých
zrnitých stehen a boků,
louka kvetoucích margaretek vydává neslyšný zvuk
tvých nemrkají¬cích řas.
Tak ruku v ruce jsme mlčky tenkrát kráčeli
rákosně zeleným podvečerem,
z vojenských kasáren teskně troubili tesknou večerku,
podšívka večera byla z pracího hedvábí fialové barvy,
z vojenských kasáren troubili teskně večerku,
stíny se kladly do hnědozelených záhybů.
Kameloti Večerní Prahy volali:
Dva ministři vypadli z letadla!
Bdělé oko pohraničníkovo zachránilo kostelní obrazy
v ceně několika miliónů korun!
Lenin obdržel stranickou legitimaci číslo jedna
podepsanou samotným Leonidem Brežněvem!
Mrtvola neznámého muže nalezena v krčském lesíku!
Vidím, jak v podchodu Václaváku pokračuje ta groteskně
teskná krása,
radostná prázdnota obaluje události igelitovým pláštíkem,
stojím před zbořeništěm slunného dne
a vidím, jak opakování přináší veselou zkázu,
a nápisy a výkřiky mne naplňují svěžestí.
Vltavské nábřeží se tenkrát blyštělo černými sametkami,
z vojenských kasáren teskně troubili tesknou večerku,
tvoje pohlaví bylo uzamčeno stehováním
a sponkami ze zlatých stužek a sametových knoflíčků,
pohlaví uzamčené jak taftová blůza.
Jednou za prudkého. deště jsme viděli na velkém kameni dva milující se hlemýždě, splývali spolu
celým svým mokrým tělem jako dva krajíce mazané máslem.
Kráčím teď hlubokou nocí beze světel
a řídím se pouze výsečí nebe bez hvězd, jdu neustále
do klínu sbíhajících se korun borovic,
a čím kráčím hlouběji do hloubi lesa, tím přesněji vím,
že jdu vstříc tvým rozevřeným nohám
a brzy se mi splní můj sen, že vstoupím do tvého lůna
jak žebřiňák do barokních vrat.
Ale zatáčka narovnala cestu lesa a do uctivé vzdálenosti
odsunula kořen a zřídlo, z kterého pramení tvoje nohy.
Tak přivázán na kružnici vodního mlýna
brouzdám se do situací, ve kterých jsem ještě nebyl,
katedrála se drobí sochami do písmenek plakátů,
avšak z jablka polepeného literami lze znovu sestavit bibli,
empírový portál z posledního nádraží v zapadlé Haliči
lze navrátit na řecký tympanon.
Z vojenských kasáren teskně troubili tesknou večerku,
vodově zelené svítání, okno na řeku je otevřené,
volný blůzový živůtek bez těla se houpá na ramínku.
Kráčím vlhkým pískem a myslím na tvoji pleť,
myslím na tvoje záda,
myslím na vysokou a něžnou manžetu tvé šíje,
myslím na tvoje selské boky stažené korzetem
a zdobené dvěma strangulačními pruhy, vepředu vázanka
spletená z chomáčů chloupků vzlínajících vzhůru,
myslím na střípek sèvreského porcelánu.
Sestoupil jsem k lesnímu potůčku a znova a znovu si chrstám
vodu strouhy do tváře a tiše chutnám destilované šťávy
vesnických krasavic dávno pohřbených na okolních hřbitovech,
které cezeny vřesem, pískem a kapradím, spádem se zčistily
do aromatických zrcadel nehlučných studánek a bystrých struh,
smáčím obličej v té svěcené vodě a žehnám se znamením kříže,
vertikálou tvého pohlaví, horizontálou tvých úst.
Kamelot Večerní Prahy volal:
Nechybí, někomu rodinný příslušník?
Partyzán Czesko mi napsal, že jsem studna,
ve které se utopilo dítě.
Z vojenských kasáren troubili teskně večerku,
i když jsem střízlivý, jevím známky opilosti.

I

Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisují starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. Tak za jediný měsíc průměrně slisuji dvacet metráků knížek, ale abych našel sílu k té mé bohumilé práci, tak za těch třicet pět let jsem vypil tolik piva, že by z toho ležáku byl padesátimetrový plavecký bazén, sady sádek na vánoční kapry.

1

Zvon zvonil poledne.
Pan Hyrman, obrovský řezník s malinkou zlatou náušničkou v levém uchu, otevřel výkladní skříň a přes řadu vepřových hlav a skrz asparágusy se díval do svého krámu.
„Pánové,“ volala tam jeho žena, „v řeznictví a uzenářství je čistota půl zdraví!“