„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Vlasy

Ó rouno, vlnivě až na krk spadající!
Prsténky, voňavé svým zlenivělým snem!
Závrati! Zabydlit chci šero ve světnici
spoustou všech vzpomínek, v tom vlase dřímající,
a zamávat jím, jak se mává šátečkem.
 
Asie toužebná, Afrika žhavých savan,
vzdálený, cizí svět, už málem skleslý v tmu,
vlá, lese, z propastí tvých jako vonný závan!
A jak duch jiných na hudbě je kolébáván,
tak můj, ó lasko má, je na tvém parfému!
 
Odejdu tam, kde strom i člověk, opojeni
svou mízou, zadřímnou si v horkém podnebí;
neste mě, kadeře, jak příboj, jenž se pění!
Ty moře z ebenu, jsi plné skvělých snění
o plachtách, veslařích, vlajkách a rahnoví:
 
Vře přístav - upíjí má duše z jeho vřavy
plnými doušky zvuk i barvu vonící,
lodi jak ve zlatě a v móru se tam plaví
a náruč vztahují tam po objetí slávy
té věčné oblohy, žárem se chvějící.
 
V nořím svou hlavu, jež má ráda opojení,
v ten černý oceán, kde jiný zavřen jest.
A duch můj zjemnělý, jejž hýčká kymácení,
se s vámi setká zas - ó plodná lenošení -
houpačky bez konce s vůněmi ze siest!
 
Stánku z tmy spletený, vy vlasy modré tmavě,
ve vás jsou nesmírná nebesa z kobaltu:
ve chmýří břehů tvých, v té kučeravé trávě
směs vůní kolotá a opájí mě žhavě:
jak olej z kokosů, pach pižma, asfaltu.
 
Vždy, dlouho moje dlaň bude v tvé těžké hřívě
rozsévat rubíny, safíry s perlami
a ty sluch nakloníš mé touze prívětivě!
Jsi oáza, kde sním, jsi víno, v kterém chtivě
piju své vzpomínky z láhve, kde chutná mi.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )