„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Divá žena a můj miláček

“Opravdu, má drahá, unavujete mne bez míry a slitování; člověk by řekl, slyše vás vzdychat, že trpíte více než šedesátileté paběrkářky a více než staré žebračky, které sbírají chlebové kůrky u dveří krčem.
Kdyby aspoň vaše vdechy vyjadřovaly výčitky svědomí, byly by vám poněkud ke cti; ale ony vyjadřují jen přesycení blahobytu a zmalátnělost odpočinku. A pak, vy se stále rozplýváte ve zbytečných slovech: “Mějte mne hodně rád! já toho tolik potřebuji! Potěšte mne semhle, pohlaďte mne tamhle!“ Hleďte, pokusím se vás vyléčit; snad pro to nalezneme prostředek za dva sous na pouti, aniž bychom musili jít daleko.
Všimněte si, prosím, dobře této pevné železné klece, za níž se zmítá, vyjíc jako zatracenec, otřásajíc mřížemi jako orangutan vydrážděný svým vyhnanstvím, napodobujíc dokonale brzo kruhovité skoky tygra, brzo tupou chápavost ledního medvěda, ta huňatá obluda, jejíž podoba připomíná dosti nejasně podobu vaši.
Tato obluda jest jeden z těch živočichů, jež nazýváme: “můj anděli!“, totiž žena. Druhá obluda, jež s holí v ruce křičí ze všech sil, jest její muž. Přivázal na řetěz svou legitimní ženu a ukazuje ji po předměstích, o výročních trzích, rozumí se samo sebou, že s povolením úřadů.
Dejte dobrý pozor! Hleďte, s jakou žravostí (snad nelíčenou!) ona trhá živé králíky a pípající kuřata, jež jí předhazuje její ošetřovatel. “Nesmíš,“ praví, “sníst všechno, co máš, za jeden den,“ a na ta moudrá slova vyrve jí krutě kořist, jejíž zmotaná střeva zachytí se na okamžik na zubech divoké šelmy, chci říci ženy.
Nuže! pořádnou ránu holí, aby se utišila! neboť ona kroutí svýma hroznýma očima chtivostí po odňaté potravě. Velký Bože! Ta hůl není hůl pro komedii, slyšela jste dunět lidské tělo pod falešnou srstí? Však také vyvaluje oči a vyje přirozeněji. Ve své strašné bolesti všechna jiskří, jako železo, když se kuje.
To jsou manželské mravy těchto dvou potomků Adama a Evy, těch, kteří jsou dílem Tvých rukou, Bože můj! Tato žena je bez odporu nešťastna, ač konečně snad šumivá rozkoš slávy jí není neznáma. Jsou ještě méně vyléčitelná neštěstí a která nemají náhrady. Avšak ve světě, do něhož byla vržena, nemohla se nikdy domnívat, že by žena zasluhovala jiného osudu.
A teď my dva o sobě, má drahá précieuso, když vidím pekla, jichž svět jest pln, co mám si myslit o vašem krásném pekle, vy, která odpočíváte jen na látkách tak hebkých, jako vaše pleť, která jíte jen pečeně a pro niž zručný sluha pečlivě vykrajuje nejlepší sousta?
A co mohou mi znamenat všecky ty nepatrné vzdechy, jež vzdouvají vaši vonnou hruď, vy kyprá koketo? A všechny ty z květů naučené afektace a ta stálá melancholie, která může vzbudit v diváku každý jiný pocit, jen ne lítost? Vskutku, vzniká ve mně někdy chuť naučit vás, co je to pravé neštěstí.
Když vás tak vidím, má delikátní krásko, s nohama v blátě a s očima hystericky obrácenýma k nebesům, jako by prosily je o nějakého krále, řekl bych nejspíš, že jste mladá žába, vzývající ideál. Pohrdáte-li bezvýznamným člověkem (a tím já nyní jsem, jak dobře víte), pozor na supa, jenž vás zhltá, sežere a zabije jen pro svou zábavu!
Třebaže jsem básník, nejsem přec tak hloupý, jak byste ráda myslila, a budete-li mne příliš často unavovat svým précieusním fňukáním, budu s vámi jednat jako s divokou ženou, nebo vás vyhodím oknem jako prázdnou láhev.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 2 (1 hodnocení )