„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Dobří psi - Panu Josephu Stevensovi

Nerděl jsem se nikdy, ani před mladými spisovateli svého století, za svůj obdiv k Buffonovi; ale dnes nechci volat na pomoc duši tohoto malíře pompézní přírody. Nikoli.
Mnohem raději bych se obrátil na Sterna a řekl bych mu: “Sestup z nebe, nebo vystup ke mně z polí Elysia, abys mi inspiroval zpěv příznivý dobrým psům, ubohým psům, zpěv, jenž by byl hoden tebe, šprýmaři sentimentální, jedinečný šprýmaři! Přijeď zase sedě obkročmo na tom pověstném oslu, jenž tě provází vždy v paměti potomstva; a hlavně ať ten osel nezapomene svůj nesmrtelný makaron, delikátně pověšený mezi pysky!“
Pryč s akademickou musou! Co bych dělal s tou upejpavou bábou. Vzývám musu důvěrnou, obyvatelku měst, živoucí, aby mi pomohla zpívat o dobrých psech, psech zablácených, o těch jež každý odhání, jako by byli nakaženi morem a plni vší, vyjímaje snad chudáka, k němuž se přidružili, a básníka, jenž na ně pohlíží okem bratrským.
Fi na psa ulízaného, na toho čtyřnohého domýšlivce, na dánskou dogu, na king-charlesa, na mopslíka nebo pudlíka, jenž je tak okouzlen sebou samým, že indiskrétně vklouzne k nohám nebo na klín návštěvníkův, jako by si byl jist, že se líbí, hlučný jako děcko, hloupý jako loretta, mnohdy i nevlídný jako drzý sluha! A hlavně na ty čtyřnohé hady, tetelící se a líné, jimž se říká chrti a kteří nemají dosti čichu ani ve svém špičatém čumáku, aby sledovali stopu přítele, ani ve své ploské hlavě dosti inteligence, aby dovedli hrát domino!
Do boudy s nimi, se všemi těmi protivnými parazity!
Ať se vrátí do své hedvábím vycpané boudy!
Já zpívám o psu prašivém, o psu bídném, o psu bez domova, o psu tuláku, o psu kejklíři, o psu, jehož instinkt, jako instinkt chudáka, cikána a histriona je podivuhodně pobodáván nutností, touto tak dobrou matkou, touto pravou patronkou inteligence.
Zpívám o psech strastiplných, ať o těch, kteří bloudí v křivolakých roklinách nesmírných měst, ať o těch, kteří s blikajícíma a duchaplnýma očima řekli opuštěnému člověku: “Vezmi mě s sebou a ze své dvojí bídy vytvoříme snad něco jako štěstí!“
“Kam jdou psi?“ řekl kdysi Nestor Roqueplan v jednom nesmrtelném feuilletonu, na který nepochybně zapomněl a na který si vzpomínám dnes jen já a snad ještě Sainte-Beuve.
Kam jdou psi, pravíte, málo všímaví lidé? Jdou za svými záležitostmi.
Dostaveníčka obchodní, dostaveníčka lásky. Mlhou, sněhem, blátem, v palčivém žáru psích dnů, v lijavcích běhají sem, běží tam, capou, podbíhají pod vozy, poháněni blechami, vášní, potřebou anebo povinností. Vstali časně, jako my, a hledají živobytí nebo běhají po svých zábavách.
Někteří spí v předměstské zřícenině a přicházejí každodenně v určitou hodinu dovolávat se almužny ke dveřím kuchyně v Palais-Royal; jiní v hejnech se sbíhají z dálky více než pěti mil, aby se dělili o hostinu, kterou jim připravilo milosrdenství několika šedesátiletých panen, jež věnovaly své nezaměstnané srdce zvířátkům, poněvadž ti hlupci lidé ho již nechtějí.
Jsou jiní, kteří jako zdivočelí negři, šílení láskou, v určité dny opouštějí svoje okresy a přijdou do města provádět hodinu bláznovské skoky kolem krásné čuby, poněkud zanedbané v toaletě, ale přitom hrdé a uznalé.
A všichni jsou velmi přesní bez zápisníků, bez poznámek a bez portefeuillů.
Znáte línou Belgii a podivovali jste se jako já všem těm mohutným psům, zapřaženým do řeznického, mlékařského nebo pekařského vozíku, kteří svým vítězným štěkotem dávají najevo pyšnou rozkoš, již pociťují, závodíce s koňmi?
Hle, tu jsou dva, kteří náležejí k řádu ještě civilizovanějšímu! Dovolte, abych vás dovedl do jizby kejklířovy, když není doma. Lůžko z natřeného dřeva, bez nebes, uplouhané přikrývky, plné skvrn od štěnic, dvě slaměné židle, litá kamna, jeden nebo dva rozbité hudební nástroje. Oh! Jak smutný to nábytek! Ale všimněte si, prosím, těch dvou inteligentních osob, oděných v šat zároveň rozedřený i nádherný, učesaných jako trubadúři nebo jako vojáci, kteří s pozorností čarodějů bdí nad bezejmenným dílem, jež se smaží na kamnech a v jehož středu trčí dlouhá lžíce, zasazená jako stěžeň na stavbě ohlašující, že zdění je dokončeno.
Není-liž to správné, že tak horliví herci se nedávají na cestu, dokud si nenacpali žaludek silnou a zdravou polévkou? A neodpustíte trochu smyslnosti těm chudákům, kteří každodenně musí bojovat s lhostejností publika a s nespravedlností ředitele, který především pamatuje na sebe a sní sám víc polévky než čtyři herci?
Kolikrát jsem, dojat a s úsměvem, pozoroval všecky ty čtyrnohé filosofy, ty dobré otroky, oddané nebo pokorné, které by republikánský slovník mohl právě tak dobře nazývat officiosními kdyby republika, příliš zaměstnaná štěstím lidí, měla pokdy šetřit psí cti!
A kolikrát jsem si myslil, že snad je někde (ostatně, kdo ví?) zvláštní ráj pro dobré psy, pro ty ubohé psy, ty zablácené a zoufalé, v odměnu za tolik odvahy, tolik roboty a trpělivosti. Vždyť Swedenborg tvrdí, že je zvláštní ráj pro Turky a zvláštní pro Holanďany!
Vergiliovi a Theokritovi pastýři čekali v odměnu za své střídavé zpěvy dobrý sýr, píšťalu zrobenou nejdovednějším výrobcem nebo kozu s plným vemenem. Básník, jenž opěvoval ubohé psy, dostal za odměnu krásnou vestu barvy zároveň bohaté i zašlé, která připomíná podzimní slunce, krásu zralých žen a babí léto. Nikdo z těch, kteří byli přítomni v taverně v ulici Villa-Hermosa, nezapomene, jak bouřlivě zbavil se malíř své vesty ve prospěch básníka, neboť pochopil, jak dobré a čestné jest opěvovat ubohé psy.
Právě tak jeden veliký tyran italský za dobrých oněch časů dával božskému Aretimnovi dýku drahokamy vykládanou nebo dvorní plášť za vzácný sonet nebo zajímavou báseň satirickou.
A kdykoli básník obléká si malířovu vestu, bezděky vzpomíná na dobré psy, na psy filosofy, na babí léto a na krásu přezrálých žen.
Zatím nikdo nehlasoval