„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Hodiny

Číňané vidí v oku koček, kolik je hodin.
Jeden misionář, procházeje se jednou v okolí Nankinu, zpozoroval, že zapomněl své hodinky, a ptal se jednoho malého hocha, kolik je hodin.
Uličník nebeské říše zpočátku váhal; pak rozhodnuv se, odpověděl: “Hned vám to povím.“ Po několika okamžicích se opět objevil s velikou tlustou kočkou v náručí, a dívaje se jí upřeně do očí, prohlásil bez váhání: “Není ještě docela poledne.“ A bylo tomu tak.
Skláním-li se ke krásné Kočce, jež je tak případně pojmenována, která je zároveň ctí svého pohlaví, pýchou mého srdce a parfumem mého ducha, ve dne i v noci, v plném světle slunečním či v temném stínu, na dně jejích rozkošných očí vidím vždy zřetelně hodinu, vždy touž širou, slavnostní hodinu, velikou jako prostor; bez rozdělení na minuty a na sekundy, -- nehybnou hodinu, jež není poznamenána na hodinách, a přece lehkou jako povzdech, rychlou jako mžiknutí oka.
A kdyby někdo drze přišel mne vyrušovat, zatímco pohled můj spočívá na tomto rozkošném ciferníku, kdyby některý nezdvořilý a nesnášenlivý Génij, nějaký zlověstný Démon přišel mi říci: “Na co se tam tak pozorně díváš? Co hledáš v očích tohoto tvora? Vidíš tam, kolik je hodin, ty ničemný a marnotratný smrtelníku?“, odpověděl bych bez váhání: “Ano, vidím, kolik je; je Věčnost!“
Není-liž pravda, milostivá paní, že je to madrigal opravdu záslužný, a právě tak emfatický jako vy sama? Opravdu, měl jsem takovou rozkoš, vyšívaje tuto náročnou galantnost, že od vás nebudu žádat ničeho na výměnu.
Zatím nikdo nehlasoval