V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pod širým šedým nebem, na velké, prašné pláni bez cest, bez pažitu, bez jediného bodláku, bez jediné kopřivy, potkal jsem několik shrbeně kráčejících lidí.

Každý z nich nesl na zádech ohromnou Chiméru, těžkou jako pytel mouky nebo uhlí nebo jako výzbroj římského pěšáka.

Ale obludná ta potvora nebyla netečným břemenem, ona ovíjela a tiskla člověka svými pružnými a silnými svaly; zatínala své dva veliké drápy do prsou svého jezdeckého zvířete; a její báječná hlava převyšovala čelo člověka jako strašná přílbice, jimiž staří válečníci doufali zvýšit zděšení nepřátel.

Dotazoval jsem se jednoho z těch lidí a ptal jsem se ho, kam to jdou. Odpověděl, že o tom nic neví, ani on, ani ostatní: ale patrně prý někam jdou, když jsou štváni neodolatelnou potřebou chůze.

A co bylo zvláštní, žádný z těch pocestných nezdál se být rozhořčeným na divoké zvíře, zavěšené na jeho šíj a přilehlé na jeho hřbet; řekl bys, že je považuje za část sebe sama. Žádná z těch tváří, vážných a znavených, nesvědčila o nějakém zoufalství; pod spleenovitou kopulí nebes, nohy majíce zabořeny v prach země právě tak bezútěšné jako nebe, kráčeli s rezignovaným vzezřením těch, kteří jsou odsouzeni k věčnému doufání.

A průvod přešel mimo mne a ponořil se v atmosféru horizontu na místě, kde zakulacený povrch naší planety uniká zvědavosti lidského pohledu.

A po několik okamžiků snažil jsem se chtít pochopit to tajemství; ale brzo přepadla mne neodolatelná lhostejnost a já byl hůře sklíčen než oni sami svými drtivými Chimérami.