„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Dvojitá komnata

Komnata, jež podobá se snu, komnata opravdu duchová, kde nehybná atmosféra je lehce zbarvena do růžova a do modra.
Tam duše koupá se v lenosti, prodchnuté vůní touhy a lítosti. -- Je to něco soumračného, něco namodralého a narůžovělého; sen rozkoše při zatmění.
Nábytek má tvary prodloužené, vysílené, zmalátnělé. Zdá se, že ten nábytek sní; řekl bys, že jest nadán jakýmsi somnambulickým životem jako rostliny a kamení. Látky mluví němou řečí, jako květy, jako zapadající slunce.
Na zdech žádná umělecká ohavnost. V poměru k čistému snu, k neanalyzovanému dojmu, umění definované, umění pozitivní je blasfemií. Zde má všechno postačitelnou jasnost a lahodnou temnotu harmonie. Nekonečně jemná, nejvybranější vůně, v niž se mísí lehoučká vlhkost, pluje v této atmosféře, kde dřímající duch jest kolébán senzacemi skleníku.
Mušelín bohatě prší před okny a před ložem, a rozlévá se ve sněžných kaskádách. Idol, vládkyně snů, leží na tomto loži. Ale jak se sem dostala? Kdo ji přivedl? Jaká magická moc ji usadila na tento trůn snění a rozkoše? Co na tom! je tu! poznávám ji.
Jsou to opravdu ty oči, jichž plamen proniká soumrakem; ty jemné a hrozné zorničky, jež poznávám po jejich strašlivé zlomyslnosti. Často jsem je studoval, ty černé hvězdy, které si vynucují pozornost a obdiv.
Kterému laskavému božství jsem zavázán za to, že jsem takto obklopen tajemstvím, tichem, mírem a vůněmi? O blaženosti! To, co obyčejně jmenujeme životem, to ani ve svém nejšťastnějším rozpětí nemá nic společného s tímto životem, jejž nyní znám a jejž chutnám minutu za minutou, vteřinu za vteřinou.
Nikoli! není již minut, není již vteřin! Čas zmizel: Věčnost kraluje, věčnost rozkoší!
Avšak hrozná, těžká rána zaduněla na bránu a jakoby v pekelných snech, zdálo se mi, že jsem dostal ránu motykou do žaludku.
A pak vstoupila Příšera. Je to soudní vykonavatel, jenž mne přichází mučit ve jménu zákona; mrzká kuběna, která přichází křičet svou bídu a spojit sprostotu svého života s bolestmi života mého; či spíše poslíček od ředitele žurnálu, jenž vymáhá pokračování rukopisu.
Rajská komnata, Idol, vládkyně snů, Sylphida, jak říkal veliký René, všechno toto kouzlo zmizelo, zasaženo brutální ranou Příšery.
Hrůza! vzpomínám si! vzpomínám si! Ano, jest opravdu můj, tento pelech, toto místo věčné nudy. Hle, ten zaprášený, pitomý nábytek s uraženými rohy; poplivaný krb bez plamene a bez řeřavého uhlí; smutná okna, na nichž déšť načrtal stružky v prachu; neúplné nebo seškrtané rukopisy; kalendář, v němž tužka poznamenala neblahá data!
A ten parfum jiného světa, jímž jsem se spíjel se zvýšenou citlivostí, běda! jest nahrazen smrdutým zápachem tabáku, spolu s jakousi odpornou plesnivinou. Teď tu dýše zažluklý zápach zoufání.
V tom úzkém světě, avšak tak plném zhnusení, jediný známý předmět se na mne usmívá: Fiola laudana; stará a hrozná milenka; jako všecky milenky, ach! plná laskání a zrady.
Oh, ano! Čas opět se objevil; Čas nyní vládne neobmezeně; a s tím ohyzdným starcem navrátil se celý jeho démonický průvod Vzpomínek, Lítostí, Křečí, Děsu, Úzkostí, Upírů, Vzteku a Nervos.
Ujišťuji vás, že vteřiny jsou nyní silně a slavnostně akcentovány a že každá, vytryskujíc z hodin, praví: “Jsem Život, nesnesitelný, nesmiřitelný Život!“
Je jen jedna vteřina v životě lidském, která má za úkol oznámit dobrou novinu, dobrou novinu, jež nahání každému nevysvětlitelný strach.
Ano! Čas kraluje; ujal se opět své brutální diktatury. A pohání mne, jako kdybych byl vůl, svým dvojitým ostnem. “Hyjé! Ty herko! Poť se, otroku! Žij, proklatče!“
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 2 (1 hodnocení )