V noci jsem snil, že jsem motýlem

Kdo hledí zvenčí dovnitř otevřeným oknem, nevidí nikdy tolik jako ten, jenž pohlíží do okna zavřeného. Není hlubšího a více oslňujícího předmětu, než okno osvětlené svíčkou. To, co je možno spatřit v sluneční záři, je vždy méně zajímavé než to, co se děje za skleněnou tabulí. V té černé nebo rozzářené díře žije život, sní život, trpí život.

Přes vlny střech rozeznávám letitou ženu, již vrásčitou, vždy skloněnou nad čímsi, nikdy nevycházející z domu. Z jejího obličeje, z jejího šatu, z jejího gesta, skoro z ničeho sestrojil jsem si historii této ženy, či spíše její legendu, a někdy s pláčem ji vypravuji sám sobě.

Kdyby to byl býval nějaký ubohý stařec, byl bych si sestrojil tu jeho právě tak snadno.

A uléhám, jsa hrd, že jsem žil a trpěl v jiných než v sobě samém.

Snad mi řeknete: “A jsi jist, že tato legenda je pravdivá?“ Co záleží na tom, jaká snad je skutečnost mimo mne, jestliže mi pomohla žít a cítit, že jsem a co jsem?