V noci jsem snil, že jsem motýlem

Snad nešťastný člověk, ale šťastný umělec, jejž rozdírá touha!

Hořím touhou namalovat tu, která se mi objevila tak zřídka a jež uprchla tak rychle, jako krásná želená věc prchá dozadu za cestovatelem unášeným do noci. Jak tomu již dávno, co zmizela!

Je krásná a víc než krásná; překvapuje. Čerň na ní převládá; a vše, co inspiruje, je noční a hluboké. Její oči jsou dvě jeskyně, kde neurčitě jiskří tajemství, a její pohled ozařuje jako blesk: je to výbuch ve tmách.

Přirovnal bych ji k černému slunci, kdybychom si mohli představit černou hvězdu, vylévající světlo a štěstí. Ale ona připomíná nám spíše lunu, jež ji bezpochyby poznamenala svým hrozným vlivem; nikoli bílou lunu idyl, jež se podobá chladné nevěstě, ale lunu příšernou a opojnou, zavěšenou v bouřlivé noci a o niž narážejí letící mraky; ne klidnou a diskrétní lunu, jež navštěvuje spánek čistých lidí, ale lunu strženou z nebe, přemoženou a vybouřenou, již thesalské čarodějnice nelítostně nutí, aby tancovala po zděšené trávě!

V jejím čílku bydlí neústupná vůle a láska ke kořisti. Avšak dole na této znepokojující tváři, kde pohyblivé nozdry vdechují neznámé a nemožné, propuká s nevýslovným půvabem smích velkých úst, červených a bílých a rozkošných, při nichž člověk sní o zázraku nádherné květiny, rozkvetlé na sopečné půdě.

Jsou ženy, jež budí chuť přemoci je a užít s nimi rozkoše; ale tato budí touhu umírat zvolna pod jejím pohledem.