„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Šňůra -- Eduardu Manetovi

“Iluze,“ pravil mi přítel, “jsou snad tak nespočetné jako vztahy lidí mezi sebou nebo jako vztahy lidí a věcí. A když iluze zmizí, to jest, když vidíme bytost nebo fakt tak, jak existuje mimo nás, zakoušíme bizarní pocit, z polovice lítost pro zmizelý fantom, z polovice příjemné překvapení nad novinkou, nad skutečným faktem. Je-li nějaký zjev samozřejmý, všední, vždycky podobný, takové povahy, že se v ní nelze mýlit, je to mateřská láska. Jest právě tak nesnadno předpokládat matku bez lásky mateřské jako světlo bez tepla; což není úplně oprávněno přičítat lásce mateřské všecky činy i slova matky, vztahující se na její dítě? A přece poslyšte tuto historku, při níž jsem byl podivně mystifikován nejpřirozenější iluzí.“
“Mé malířské zaměstnání mne nutí k bedlivému pozorování tváří, fyziognomií, jež se mi naskytnou na cestě, a vy víte, jakou rozkoš shledáváme v té schopnosti, která činí život v našich očích živějším a význačnějším než je pro ostatní lidi. V odlehlé čtvrti, kde bydlím a kde rozsáhlé a drnem porostlé prostory ještě oddělují stavení, často jsem si všímal hocha, jehož ohnivý čtverácký obličej mě hned zaujal víc než všechny ostatní. Byl mi nejednou modelem a já ho přeměnil brzo v malého cikána, brzy v mytologického Amora. Dal jsem mu do ruky tulácké housle, trnovou korunu a hřebíky utrpení Páně i Erotovu pochodeň. Konečně se mi všecko taškářství toho uličníka tak zalíbilo, že jsem prosil jednoho dne jeho rodiče, chudé to lidi, aby mi ho laskavě přenechali, slibuje, že ho budu dobře šatit, že mu budu dávat něco peněz a že mu neuložím jiného namáhání, než aby čistil mé štětce a obstaral mé pochůzky. Ten hoch, když byl umyt, stal se roztomilým a život, který vedl u mne, zdál se mu rájem proti tomu, jejž byl nucen vést ve špinavé díře otcovské. Jen to musím říci, že ten malý klučina mne leckdy překvapil neobyčejnými krizemi předčasného smutku a že dal brzo najevo nemírnou náklonnost k cukru a likérům, takže jednoho dne, kdy jsem konstatoval, že přes četná napomenutí zase spáchal novou takovou loupež, pohrozil jsem mu, že ho pošlu zpět k rodičům. Pak jsem odešel a mé záležitosti zdržely mě dosti dlouho mimo dům.
Jak jsem byl zděšen a ohromen, když jsem se vrátil domů, a první předmět, jenž padl mi do očí, byl můj malý klučík, čtverácký společník mého života, oběšený na výplni skříně! Jeho nohy dotýkaly se skoro podlahy; židle, kterou patrně nohou odkopl, byla poražena vedle něho; jeho hlava byla konvulsivně nachýlena k ramenu; jeho napuchlý obličej a jeho oči, široce rozevřené s děsivou ztrnulostí, mně způsobily zpočátku iluzi života. Odříznout jej nebyla věc tak snadná, jak byste mohl myslit. Byl již velice ztuhlý a já měl v sobě nevysvětlitelný odpor proti tomu, pustit jej prudce na zem. Bylo třeba jej celého podržet jednou rukou a druhou přeříznout šňůru. Ale to nebylo ještě všecko; ta potvůrka vzala provázek velmi tenký, který se zaryl hluboko do masa a nyní bylo nutno tenkými nůžkami hledat šňůru mezi oběma oteklinami, abych mu uvolnil krk.
Opominul jsem vám říci, že jsem živě volal o pomoc, ale všichni moji sousedé odepřeli mi pomoci, jsouce v tom věrni zvykům civilizovaného člověka, jenž nikdy, nevím proč, nechce se plést do záležitostí oběšence. Konečně přišel lékař, jenž prohlásil, že dítě je mrtvo již několik hodin. Když pak jsme chtěli jej svléci, abychom mu oblékli rubáš, mrtvola byla tak ztuhlá, že vidouce, že není možno ohnout údy, musili jsme rozškubat šaty, abychom jí je odňali.
Komisař, jemuž přirozeně jsem musil oznámit neštěstí, pohlédl na mne úkosem a řekl: “To je podezřelé,“ patrně ze zastaralé touhy a stálého zvyku nahánět strach při každé příležitosti, vinným jako nevinným.
Ještě zbývalo vyplnit poslední úlohu; samo pomyšlení na to mi působilo hroznou úzkost: bylo nutno dát zprávu rodičům. Nohy mi vypovídaly službu. Konečně jsem nabyl té odvahy. Ale k mému velkému úžasu matka byla chladná a ani jediná slza nevytryskla z koutku jejího oka. Přičítal jsem tuto zvláštnost právě tomu zděšení, jež asi zakoušela, a vzpomněl jsem si na známou sentenci: “Nejhroznější bolest je bolest němá.“ Otec upokojil se tím, že řekl polo tupě, polo snivě: “Konečně, snad je to tak lépe; byl by tak jako tak špatně skončil.“
Zatím tělo leželo na mé pohovce a já s pomocí jedné služky jsem se zaměstnával posledními přípravami, když matka vstoupila do ateliéru. Chtěla prý vidět mrtvolu svého syna. Nemohl jsem jí opravdu zabránit, aby se neopíjela svým neštěstím a odepřít jí tuto poslední a smutnou útěchu. Pak mě požádala, abych jí ukázal místo kde se její hošík oběsil. “Oh! nikoli! paní,“ odpověděl jsem jí, “to by vám způsobilo bolest.“
A jak mé oči mimovolně se obrátily k osudné skříni, zpozoroval jsem s hnusem v nějž se mísily hrůza a hněv, že hřebík zůstal vězet v boku skříně s dlouhým kusem šňůry, která posud visela až na zem. Skočil jsem rychle, abych vytrhl poslední stopy neštěstí, a vtom, když jsem ji chtěl vyhodit otevřeným oknem, ubohá ta žena chytila mě za ruku a řekla hlasem, jemuž nebylo lze odporovat: “Oh! pane! nechte mi to! prosím vás o to! snažně vás prosím!“ Její zoufalost ji patrně učinila tak šílenou, že zahořela něžností k tomu, co sloužilo za nástroj smrti jejího syna, a chtěla to podržet jako hroznou a drahou relikvii. A zmocnila se hřebíku i provázku.
Konečně! konečně! vše bylo odbyto. Zbývalo mi již jen dát se znovu do práce, ještě horlivěji než obyčejně, abych pomalu zahnal tu malou mrtvolu, jež stále se vracela v záhyby mého mozku a jejíž fantom mě unavoval svýma velikýma upřenýma očima. Ale nazítří jsem obdržel celý balík psaní; jednak od nájemníků ze svého domu, několik pak ze sousedních domů; jeden z prvního patra; druhý z druhého; jiný zase z třetího, a tak to šlo dále, některé položertovným stylem, jako by chtěly zakrýt zdánlivým žertováním upřímnost své žádosti; jiné nemotorně drzé a bez pravopisu, ale všechny směřující k jednomu cíli, totiž obdržet ode mne kus neblahé šňůry. Mezi podepsanými bylo, musím to říci, více žen než mužů; ale všichni, věřte mi, nenáleželi k nízké a sprosté třídě lidí. Schoval jsem si ty listy.
A tu náhle se mi rozbřesklo v mozku a já pochopil, proč matce tolik na tom záleželo, aby mi vyrvala ten provázek a jakým obchodem hodlala se utěšit.
Zatím nikdo nehlasoval