„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Náklonosti

V krásné zahradě, kde paprsky podzimního slunce zdály se zdržovat s rozkoší, pod zelenavou již oblohou, na níž plula zlatá oblaka jako putující kontinenty, čtyři krásné děti, čtyři hoši spolu hovořili, nabaživše se patrně hry.
Jeden pravil: “Včera mě zavedli do divadla. Ve velkých a smutných palácích, za nimiž je vidět nebe a moře, mužové, ženy, vážní a smutní, ale o mnoho krásnější a mnohem lépe odění než ti, které vidíme všude, mluví zpěvavým hlasem. Vyhrožují si, úpěnlivě prosí, trápí se a často kladou ruku na dýku, zastrčenou za pasem. Ach! to je velmi krásné! Ženy jsou mnohem krásnější a mnohem větší než ty, které nás doma navštěvují, a ač se svýma velkýma vpadlýma očima a se svými rozpálenými tvářemi hrozně vypadají, nelze se ubránit, aby je člověk nemiloval. Je ti úzko, je ti do páče, a přece jsi spokojen... A pak, co je nejpodivnější, máš chuť šatit se týmž způsobem dělat a říkat totéž a mluvit týmž hlasem...“
Jeden ze čtyř hochů, který již po několik sekund neposlouchal řeč svého druha a hleděl s podivuhodnou upřeností na nevím který bod nebes, řekl náhle: “Podívejte se, podívejte se tamhle...! Vidíte ho? Sedí na tom malém, osamělém obláčku ohnivé barvy, jenž tiše putuje. I on, zdá se, jako by i on na nás pohlížel.“
“Ale kdo?“ otázali se ostatní.
“Bůh!“ odpověděl s přízvukem dokonalého přesvědčení. “Ach! již je velmi daleko; za chvíli již ho nebudete moci vidět. Patrně cestuje, aby navštívil všecky země. Hleďte, právě míjí tu skupinu stromů, která je skoro na obzoru... a teď sestupuje za tou kostelní věží ... Ah! již ho není vidět!“ A dítě zůstalo dlouho obráceno na tu stranu, dívajíc se upřeně na čáru, oddělující zemi od nebe, očima, v nichž zářil nevyslovitelný výraz extáze a lítosti.
“Je to hlupák se svým Pánem Bohem, kterého jen on sám může vidět!“ pravil třetí, jehož celá osobička se vyznačovala zvláštní živostí a životností. “Já vám budu vypravovat, kterak se mi přihodilo něco, co se vám nikdy nepřihodilo, a je to trochu zajímavější než vaše divadlo a vaše obláčky. Před několika dny vzali mě rodiče spolu na cestu, a poněvadž v hospodě, v níž jsme se zastavili, nebylo dosti postelí pro nás všechny, bylo ustanoveno, že budu spát v jednom lůžku se svou vychovatelkou.“ Přitáhl své druhy blíž k sově a mluvil tlumeně. “To je vám zvláštní, nespat sám a být v jednom lůžku se svou vychovatelkou po tmě. Když jsem nemohl spát, bavil jsem se tím, že jsem ji hladil, zatímco ona spala, po rukou, po šíji a po ramenou. Ona má krk a ruce mnohem silnější než všecky ostatní ženy a pleť její je tak hebká, tak hebká, že byste řekli, že je to papír na psaní nebo hedvábný papír. Působilo mi to takovou rozkoš, že bych byl dlouho pokračoval, kdybych byl neměl strach, strach předně, že ji probudím, a pak ještě strach, já nevím z čeho. Pak ponořil jsem hlavu do jejích vlasů, jež jí visely na záda, husté jako hříva, a ty voněly tak krásně, ujišťuji vás, jako právě nyní květiny v této zahradě. Až budete moci, zkuste to udělat jako já, a uvidíte!“
Mladý autor tohoto zázračného odhalení měl při vypravování své povídky vyvalené oči v jakémsi omámení nad tím, co posud pociťoval, a paprsky zapadajícího slunce, proklouznuvší rusými kadeřemi jeho rozcuchaného vlasu, tam zažíhaly jakousi sirnatou aureolu vášně. Bylo lehko uhádnout, že tento hoch nebude mařit svůj život hledaje Božství v oblacích a že je častěji nalezne jinde.
Konečně čtvrtý řekl: “Víte, že se doma příliš nebavím; nikdo mě nikdy nevodí do divadla; můj poručník jest příliš lakomý; Bůh nezabývá se mnou a mými strastmi, ani nemám krásnou vychovatelku, s kterou bych se mazlil. Často se mi zdálo, že mou rozkoší bude kráčet vždy přímo vpřed, aniž bych věděl kam, aniž by se kdo o to staral, a vidět vždy nové země. Nejsem nikdy nikde spokojen a myslím vždy, že jinde bych byl spokojenější než tam, kde jsem. Nuže! Viděl jsem na posledním výročním trhu v sousední vesnici tři lidi, kteří žijí tak, jak já bych chtěl žít. Vy ostatní jste si jich nevšimli. Byli velcí, skoro černí a velice hrdí, ač byli v hadrech, a bylo vidět, že nikoho nepotřebují. Jejich velké temné oči se úplně rozzářily, když oni hráli; hráli způsobem tak překvapujícím, že bylo člověku brzo do tance, brzo do pláče či do obojího najednou a že by se člověk skoro zbláznil, kdyby poslouchal příliš dlouho. Jeden jezdil smyčcem na svých houslích a zdálo se, že vypravuje nějaký zármutek, druhý, skákaje paličkou po strunách jakéhosi malého piana, které mu viselo na řemeni na krku, jako by se vysmíval bědování svého souseda, zatímco třetí udeřil občas na své činely s neobyčejnou divokostí. Byli tak spokojeni sami sebou, že pokračovali ve své divošské hudbě, i když dav se rozptýlil. Konečně sebrali svoje sous, naložili si svá zavazadla na záda a odešli. Já, chtěje vědět, kde bydlí, šel jsem z dálky za nimi, až na okraj lesa, kde jsem teprve pochopil, že nebydlí nikde.
Tu jeden řekl: ,Máme postavit stan?‘
,Věru ne!‘ odpověděl druhý, ,vždyť je tak krásná noc!‘
Třetí počítaje příjem pravil: ,Ti lidé nemají smysl pro hudbu a jejich ženy tančí jako medvědi. Naštěstí dřív než za měsíc budem v Rakousku, kde nalezneme roztomilejší lid.‘
,Udělali bychom snad lépe, kdybychom zaměřili do Španělska; hle, roční doba pokročila, prchněme před dešti a zavlažujme jen svá hrdla,‘ řekl jeden ze druhých dvou.
Zapamatoval jsem si vše, jak vidíte; konečně vypili každý skleničku kořalky a usnuli, s čelem obráceným ke hvězdám. Napřed chtěl jsem je poprosit, aby mě vzali s sebou a naučili mě hrát na své nástroje; ale neodvážil jsem se, patrně proto, že je vždy velice těžko rozhodnout se k čemukoli a také proto, že jsem se bál, že bych byl dopaden dříve, než bych se dostal z Francie.“
Tváře ostatních tří soudruhů, v nichž jevilo se málo zájmu, poučily mě, že ten hoch je již nepochopen. Hleděl jsem naň pozorně; v jeho oku a v jeho čele bylo cosi předčasně osudového, co vzdaluje obyčejně sympatii a co, nevím proč, vzbuzovalo mou do té míry, že okamžik měl jsem bizarní myšlenku, že snad mám bratra, jejž sám neznám.
Slunce zapadlo. Slavná noc zaujala své místo. Děti se rozešly a každé šlo nevědomky, podle okolností a náhod, za svým zrajícím osudem, skandalizovat své bližní a gravitovat ke slávě či k bezectí.
Zatím nikdo nehlasoval