V noci jsem snil, že jsem motýlem

“Zvláštní štít,“ praví sám k sobě muž, jenž se prochází, “ale právě vhodný, aby vzbudil žízeň! Jistě že majitel této krčmy dovede ocenit Horácia a žáky Epikurovy mezi básníky. Snad zná dokonce hlubokou rafinovanost starých Egypťanů, pro něž nebylo dobré hostiny bez kostry nebo jakéhokoli odznaku prchavosti života.“

A vstoupil, vypil sklenici piva tváří tvář hrobům a vykouřil zvolna doutník. Pak ho napadlo sestoupit na ten hřbitov, jehož tráva byla tak vysoká a tak lákavá a kde zářilo tak bohatě slunce.

Opravdu, světlo a teplo tam šílilo a řekl bys, že opilé slunce válelo se jak dlouhé tak široké po koberci z nádherných květin vykrmených zničením. Nesmírný bzukot života plnil vzduch -- život nekonečně malých -- a byl v pravidelných přestávkách přerušován rachotem střelných ran vedlejší střelnice, jež bouchaly jako výbuchy zátek šampaňského v šumění nějaké přidušené symfonie.

A tu, v úpalu slunečním, jenž mu zahříval mozek, a v atmosféře žhoucích parfumů Smrti slyšel šeptat hlas z hrobu, na němž seděl. A tento hlas pravil: “Klety buďtež vaše terče a vaše karabiny, nepokojní živí, kteří se staráte tak málo o zemřelé a jejich božský odpočinek! Kleta buď vaše ctižádost a vaše vypočítavost, netrpěliví smrtelníci, kteří chodíte učit se umění zabíjet vedle svatyně Smrti! Kdybyste věděli, jak snadno lze vyhrát tu cenu, jak snadno lze trefit do terče a jak všechno je nicotné mimo Smrt, nenamáhali byste se tolik, pracovití živí, rušili byste méně často spánek těch, kteří už dávno trefili do terče, jediného pravého terče toho odporného života!“