„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Střelnice a hřbitov

“Hostinec u vyhlídky na hřbitov.“
“Zvláštní štít,“ praví sám k sobě muž, jenž se prochází, “ale právě vhodný, aby vzbudil žízeň! Jistě že majitel této krčmy dovede ocenit Horácia a žáky Epikurovy mezi básníky. Snad zná dokonce hlubokou rafinovanost starých Egypťanů, pro něž nebylo dobré hostiny bez kostry nebo jakéhokoli odznaku prchavosti života.“
A vstoupil, vypil sklenici piva tváří tvář hrobům a vykouřil zvolna doutník. Pak ho napadlo sestoupit na ten hřbitov, jehož tráva byla tak vysoká a tak lákavá a kde zářilo tak bohatě slunce.
Opravdu, světlo a teplo tam šílilo a řekl bys, že opilé slunce válelo se jak dlouhé tak široké po koberci z nádherných květin vykrmených zničením. Nesmírný bzukot života plnil vzduch -- život nekonečně malých -- a byl v pravidelných přestávkách přerušován rachotem střelných ran vedlejší střelnice, jež bouchaly jako výbuchy zátek šampaňského v šumění nějaké přidušené symfonie.
A tu, v úpalu slunečním, jenž mu zahříval mozek, a v atmosféře žhoucích parfumů Smrti slyšel šeptat hlas z hrobu, na němž seděl. A tento hlas pravil: “Klety buďtež vaše terče a vaše karabiny, nepokojní živí, kteří se staráte tak málo o zemřelé a jejich božský odpočinek! Kleta buď vaše ctižádost a vaše vypočítavost, netrpěliví smrtelníci, kteří chodíte učit se umění zabíjet vedle svatyně Smrti! Kdybyste věděli, jak snadno lze vyhrát tu cenu, jak snadno lze trefit do terče a jak všechno je nicotné mimo Smrt, nenamáhali byste se tolik, pracovití živí, rušili byste méně často spánek těch, kteří už dávno trefili do terče, jediného pravého terče toho odporného života!“
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (2 hlasy)