„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Vdovy

Vauvenargues praví, že ve veřejných zahradách jsou aleje, navštěvované hlavně těmi, jež zklamala ctižádost, nešťastnými vynálezci, těmi, jejichž sláva mrtvě se narodila, zlomenými srdci, všemi těmi dušemi bouřlivými a uzavřenými, v nichž buší ještě poslední vzdechy bouře, a jež couvají daleko před pohledem veselých a zahálejících. Tyto stinné útulky jsou dostaveníčkem těch, jež život zmrzačil.
K těmto místům zvláště rádi obracejí své dychtivé domněnky básník i filosof. Tam je pastva jistá. Neboť je-li nějaké místo, jež jim nestojí za návštěvu, jak jsem prve napověděl, je to nejspíš radost boháčů. Tato hlučnost v prázdnotě nemá pro ně ničeho přitažlivého. Naopak, oni se cítí neodolatelně strhováni ke všemu, co je slabé, zhroucené, zasmušilé a osiřelé.
Zkušené oko se v tom nikdy neklame. V těch ztuhlých nebo sklíčených rysech, v těch očích vpadlých a pohaslých, či zářících posledními záblesky zápasu, v těch vráskách hlubokých a četných, v té chůzi tak pomalé nebo tak trhané, dohaduje se ihned nesčetných legend zklamané lásky zneuznaného obětování se, neodměněných namáhání, hladu a zimy, snášených tiše a poníženě.
Všimli jste si někdy na těch osamělých sedátkách vdov, chudých vdov? Ať jsou ve smutku či ne, lze je snadno poznat. Ostatně ve smutečním šatě chudých vždy něco schází, jistý nedostatek harmonie, který jej činí ještě žalostnějším. Jsou nuceni skrblit na své bolesti, Boháč nosí svou bolest v úplnosti.
Která vdova je smutnější a kormutlivější, ta, jež vleče na ruce děcko, s nímž nemůže sdílet své snění, či ta, jež jest úplně sama? Nevím... Napadlo mi jednou sledovat několik hodin stařenu stiženou tímto osudem: ztuhlá, vzpřímená, v malém ošumělém šálu nesla v celé své bytosti jakousi stoickou pýchu. Byla patrně odsouzena svou naprostou samotou k staromládeneckým zvykům a mužský charakter jejích mravů dodával tajemné pikantnosti jejich přísnosti. Nevím, v jaké bídné kavárně a jak obědvala. Sledoval jsem ji do čítárny a dlouho jsem se na ni nepozorovaně díval, zatímco ona hledala v novinách čilýma očima, kdysi spálenýma slzami, novinky, na nichž by měla živý a osobní zájem.
Konečně odpoledne pod rozkošným podzimním nebem, jedním z těch, odkud klesají houfně lítost a vzpomínky, usedla v koutku parku, aby vzdálena davu, naslouchala koncertu, jimiž se plukovní hudby zavděčují pařížskému lidu.
To je nepochybně malé hýření této nevinné (či očistné) stařeny, dobře zasloužená útěcha jednoho z těch těžkých dní bez přítele, bez pohovoření, bez radosti, bez důvěrníka, jež Bůh dopustil na ni snad již od hezké řady let třistapětašedesátkrát za rok!
A zase jiná:
Nedovedu se nikdy zdržet, abych nevrhl pohled ne-li docela sympatický, tedy aspoň zvědavý na zástup pariů, tísnících se kol ohrady veřejného koncertu. Orchestr vrhá do noční tmy slavnostní zpěvy, zpěvy vítězoslávy a rozkoše. Sukně vlekou se třpytivě po zemi; pohledy se křižují; zahaleči, unaveni tím, že nic nedělali, klátí se v chůzi, stavíce se, jako by netečně chutnali hudbu. Zde jsou jen bohatí a šťastní; nic, co by nedýchalo a nebudilo bezstarostnost a rozkoš života; nic, až na pohled na ten zástup, jenž podpírá se tamhle o vnější zábradlí, chytaje zadarmo, jak se větru zalíbí, úryvek hudby a pozoruje tu jiskřící ohnivou pec tam uvnitř.
Je vždycky zajímavý ten odlesk radosti boháčovy na dně oka chuďasova. Ale tenkrát mezi lidem, oděným bluzami a kartounem, zpozoroval jsem bytost, jejíž ušlechtilost nápadně kontrastovala s okolní sprostotou.
Byla to žena velká, majestátní a tak vznešená v celém svém chování, že se nepamatuji, že bych byl viděl jí rovné ve sbírkách aristokratických krásek minulosti. Vůně hrdé ctnosti vyzařovala z celého jejího zjevu. Její tvář, smutná a přepadlá, dokonale souhlasila s hlubokým smutkem, jímž byla oděna. I ona, právě jako plebs, v niž se vmísila a jíž neviděla, pozorovala ten zářný vznešený svět hlubokým okem a naslouchala, lehce potřásajíc hlavou.
Zvláštní podívaná! “Zcela jistě,“ pravím k sobě, “tato chudoba, je-li tu jaká, nemůže se dopustit špinavé šetrnosti; tak ušlechtilá tvář mě o tom ujišťuje. Proč jen zůstává dobrovolně v okolí, v němž tvoří tak nápadnou skvrnu?“
Ale když jsem kráčel zvědavě mimo ni, uhodl jsem, tuším, ten důvod. Veliká ta vdova držela za ruku dítě, oděné černě jako ona; třeba bylo vstupné sebenepatrnější, snad mohla se jím zaplatit jedna z potřeb té malé bytosti či spíše nějaká zbytečnost, nějaká hračka.
A vrátí se domů pěšky v myšlenkách a snění, sama, vždycky sama; vždyť dítě je hlučné, sobecké, nelaskavé a netrpělivé; ba nemůže ani, jako pes a kočka, sloužit za důvěrníka samotářských bolestí.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 2 (1 hodnocení )