„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Starý komediant

Všude se rozběhl, rozlil a rozdováděl lid, mající prázdný den. Byla to jedna z oněch slavností, na něž po tak dlouhou dobu spoléhají komedianti, ti, kteří ukazují zvířata, a potulní kramáři, aby se odškodnili za špatné doby roční.
Zdá se mi, že v těchto dnech lid zapomíná na vše, na bolest i na práci; stává se podobným dětem. Pro malé je to den prázdna, hrůza před školou je odložena na čtyřiadvacet hodin. Pro velké je to krátké příměří uzavřené se zhoubnými mocnostmi života, odklad všeobecného úsilí a zápasu.
Ba i člověk velkého světa a člověk zaměstnaný duševní prací nesnadno uniká vlivu této lidové slavnosti. Vsaje mimovolně část té bezstarostné atmosféry. Já aspoň nikdy neopominu, jako pravý Pařížan, prohlédnout všechny ty boudy, které se tu pyšní v těchto slavnostních dobách.
Dělaly si opravdu hroznou konkurenci: ječely, řvaly, vyly. Byla to směsice křiků, vřeštění plechů a výbuchů raket. Herci hrající úlohy hlupáků a manželů pod pantoflem křivili tahy svých osmahlých obličejů, ztvrdlých větrem, deštěm a sluncem; se sebevědomím herců, kteří jsou si jisti úspěchem, házeli bonmoty a vtipy solidní a těžké komiky, jako komika Molierova. Herkulové, pyšní na ohromnost svých údů, bez čel a lebek, jako orangutanové, nafukovali se majestátně ve svých trikotech, den před tím právě pro to vypraných. Tanečnice, krásné jako víly či jako princezny, skákaly a metaly kozelce v ohni svítilen, jež plnily jejich sukně jiskrami.
Vše bylo jediné světlo, prach, křik, radost, povyk; jedni utráceli, druzí vydělávali, a obojí byli stejně veselí. Děti se věšely matkám na sukně, aby dostaly nějakou cukrovou tyčinku, nebo otcové vysadili je na ramena, aby lépe viděly eskamotéra oslňujícího jako bůh. A všude proudila, převládajíc nade všemi parfumy, vůně smažených rybiček, která byla jako kadidlem této slavnosti.
Na konci, na samém konci řady bud -- jako by stydě se, sám sebe byl vyhnal ze vší té nádhery -- spatřil jsem ubohého komedianta, shrbeného, sešlého, vetchého, lidskou zříceninu, opřeného o kůl své chýšky; chýšky bídnější než chýše nejzhovadilejšího divocha, jejíž bezútěšnost ještě příliš dobře osvětlovaly dva kouřící oharky svíček.
Všude radost, zisk, hýření; všude jistota chleba pro dny příští; všude frenetický výbuch životní síly. Zde naprostá bída, k dovršení hrůzy zakuklená ve směšné cáry, kde nutnost, mnohem více než přetvářka, přivodila kontrast. On se nesmál, ten bídník! Neplakal, netančil, negestikuloval, nekřičel, nezpíval žádnou píseň, ani radostnou, ani žalostnou, nebědoval. Byl němý a nehybný. Odřekl se, vzdal se. Jeho osud byl hotov.
Ale jakým hlubokým, nezapomenutelným pohledem bloudil po davu a světlech, jichž pohyblivý proud se zastavoval na několik kroků od jeho odpuzující bídy! Cítil jsem, kterak mám hrdlo stisknuté hroznou rukou hysterie, a zdálo se mi, že oči mé se zamžily těmi vzdornými slzami, jež nechtějí kanout.
Co dělat? Nač tázat se toho nešťastníka, jakou zvláštnost, jaký div má na podívanou v těch smrdutých tmách, za svou rozedranou oponou? Opravdu, neodvážil jsem se, a třeba vám byl k smíchu důvod mé bázně, přiznám se, že jsem se bál pokořit ho. Konečně, právě, když jsem se rozhodl, že položím, jda mimo, něco peněz na jedno z těch prken, doufaje, že zpozoruje můj úmysl, veliký příval lidí, způsobený jakousi výtržností, mne odvlekl daleko od něho.
A obraceje se, vášnivě tímto viděním, chtěl jsem analyzovat svou náhlou bolest a řekl jsem si: Právě jsi viděl obraz zestárlého spisovatele, který přežil generaci, již dovedl brilantně bavit; starého básníka bez přátel, bez rodiny, bez dětí, poníženého bídou a všeobecným nevděkem, do jehož baráku zapomnětliví lidé již nechtějí vejít!
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 2 (1 hodnocení )