V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jsem člověk s mnoha problémy a domnívám se, že za většinu z nich si můžu sám. Mám na mysli ženské, hazard a pocit nepřátelství k různým skupinám lidí - čím početnější skupina, tím větší nepřátelství. Říkají, že jsem negativní, zasmušilý a mrzoutský.

Pořád si ještě pamatuji na ženskou, která na mě křičela: „Ty jsi tak příšerně negativní! Život může být nádhernej!“

Domnívám se, že může, zvlášť když se trochu míň křičí. Ale chci vám vyprávět o svém doktorovi. Nechodím k cvokařům. Psychoanalytici jsou k ničemu a jsou přespříliš spokojení. Zato dobrý doktor je často zhnusený anebo šílený, a tudíž mnohem zábavnější.

Šel jsem do ambulance doktora Kiepenheuera, protože to bylo nejblíž. Na rukách se mi vyrazily drobné bílé puchýřky - známka, jak jsem si myslel, buď mých současných pocitů úzkosti nebo možná rakoviny. Nosil jsem pracovní rukavice, aby lidi nečuměli. A při kouření dvou balíčků cigaret denně jsem rukavice propálil.

Vešel jsem do lékařovy ordinace. Byla to první návštěva. Vzhledem k pocitům úzkosti jsem přišel o půl hodiny dřív a přemítal o rakovině. Přešel jsem čekárnou a nahlédl do ordinace. Na podlaze tam dřepěla sestra od příjmu v těsné bílé uniformě a šaty měla vyhrnuté skoro až k bokům, skrz obtažené nylonky bylo vidět mohutná tlustá stehna. Na rakovinu jsem úplně zapomněl. Neslyšela mě a já zíral na její nezakryté nohy a stehna a měřil očima rozkošný zadek. Vytírala podlahu kolem přetečeného záchodu a nadávala, zuřila, byla zadýchaná a hnědá a živá a odhalená a já jen zíral.

Vzhlédla. „Přejete si?“

„Jen pokračujte,“ řekl jsem, „nenechte se rušit.“ „To je kvůli záchodu,“ pravila, „vždycky přeteče.“

Dál vytírala a já vyhlížel přes okraj Lifu. Konečně se postavila. Přešel jsem k pohovce a posadil se. Listovala kalendářem se záznamy objednaných pacientů.

„Vy jste pan Chinaski?“ „Ano.“

„Proč si nesundáte rukavice? Je tady teplo.“ „Raději ne, pokud vám to nebude vadit.“ „Dr. Kiepenheuer tu bude za chvilku.“ „To je v pořádku. Můžu počkat.“

„Co vás trápí?“ „Rakovina.“ „Rakovina?“ „Ano.“

Sestra se vytratila a já četl Life a pak jsem četl další Life a pak Sport Illustrated a potom jsem jen seděl a zíral na obrázky moří a hor, a odkudsi se linula tlumená hudba. Potom najednou zhasla všechna světla a vzápětí se znova rozsvítila a já přemýšlel, jestli by byla nějaká možnost znásilnit sestru a zmizet, když vtom vešel doktor. Nevšímal jsem si ho a on si nevšímal mě, takže to byla plichta.

Zavolal mě do ordinace. Seděl na štokrleti a díval se na mě. Měl žlutý obličej a zažloutlé vlasy a jeho oči byly bez lesku. Umíral. Měl asi 42 roků. Prohlédl jsem si ho a dal mu šest měsíců. „Co máte s těmi rukavicemi?“ zeptal se.

„Jsem citlivý člověk, pane doktore.“ „Opravdu?“

„Ano.“ „Pak bych vám měl říct, že jsem býval nacista.“ „To je v pořádku.“

„Vám nevadí, že jsem byl nacista?“ „Ne, nevadí.“

„Zajali mě. Vezli nás přes Francii v otevřených dobytčích vagónech a lidi podél cesty po nás házeli smradlavé nálože, kamení a všelijaké odpadky - rybí kosti, shnilé ovoce, nejrůznější sračky.“

Pak se doktor posadil a vyprávěl mi o své ženě. Snažila se ho obrat. Opravdová děvka. Snažila se ho připravit o všechny peníze. Dům. Zahradu. Zahradní domek. Možná i o zahradníka, jestli ho už neměla. A auto. A alimenty. Plus pěkný balík peněz. Strašná ženská. Tak tvrdě pracoval. Padesát pacientů denně po deseti dolarech. To je skoro k nepřežití. A tahle ženská. Ženský. Ano, ženský. Svěřil mi to slovo. Zapomněl jsem, jestli říkal femina nebo samička nebo co, ale vysvětlil mi ho latinsky a použil ho, aby ukázal na jeho latinský základ: ženský jsou z podstaty šílený.

Jak vyprávěl o šílenosti ženských, začal jsem mít toho doktora rád. Kýval jsem hlavou na souhlas.

Najednou mi ukázal k váze, zvážil mě, pak si poslechl srdce a hrudník. Prudce mi strhl rukavice, umyl mi ruce v jakýchsi sračkách a puchýře rozřízl skalpelem, přičemž pořád hovořil o zaryté nenávisti a pomstychtivosti v ženských srdcích. Bylo to jasné. Ženy jsou řízeny žlázami s vnitřní sekrecí, muži srdcem. Proto trpí pouze muži.

Řekl mi, abych si ruce pravidelně myl a abych zahodil ty prokleté rukavice. Chvilku ještě povídal o ženských a o své manželce, a pak jsem odešel.

Dalším mým problémem byly závratě. Ale měl jsem je pouze, když jsem stál ve frontě. Začal jsem mít z front hrůzu. Bylo to nesnesitelné.

Zjistil jsem, že v Americe a pravděpodobně i všude jinde se stalo dobrým zvykem čekat ve frontách. Čekali jsme pořád. Řidičák: tři nebo čtyři fronty. Dostihy: fronty. Kina: fronty. Tržnice: fronty. Fronty jsem nenáviděl. Cítil jsem, že by měl existovat způsob, jak se jich zbavit. Pak mě napadlo řešení. Víc úředníků. Ano, to bylo řešení. Dva úředníci na osobu. Tři úředníci. Ať si ve frontě stojí úředníci.

Věděl jsem, že mě fronty zabijí. Nebyl jsem schopen se s nimi smířit, ale všichni ostatní to dokázali. Všichni byli normální. Měli krásný život. Stáli ve frontě a nepůsobilo jim to bolest. Mohli stát ve frontě věčně. Dokonce se jim líbilo stát ve frontě. Prohodili pár slov, šklebili se, usmívali se a vzájemně flirtovali. Neměli nic jiného na práci. Nepřemýšleli, co jiného by mohli mít na práci. A já se musel dívat na jejich uši, ústa, krky, nohy, zadky a chřípí, na tohle všechno. Cítil jsem, jak z jejich těl jako dým vyzařují smrtící paprsky a když jsem poslouchal jejich rozhovory, chtělo se mi zakřičet: „Ježíšikriste, pomozte mi někdo! Musím takhle trpět, jen abych si koupil půl kila hamburgerů a bochník žitnýho chleba?“

Přišla závrať a já se rozkročil, abych nespadl; samoobsluha se roztočila: tváře prodavačů s hnědými i blond knírky a s chytrýma šťastnýma očima, jednoho dne z nich ze všech budou vedoucí samoobsluhy s kníratými spokojenými tvářemi, kupující si domy v Arcadii, a po nocích polezou na své vděčné odbarvené manželky.

Objednal jsem se znovu k doktorovi. Šel jsem na první prohlídku. Přišel jsem o půl hodiny dřív a záchod byl spravený. Sestra utírala v předpokoji prach. Předklonila se a narovnala a pak se předklonila napůl a potom se vyklonila doprava a potom doleva, a otočila ke mně zadek a předklonila se úplně. Bílá uniforma sebou škubla a popojela, povylezla, vyhrnula se; objevil se důlek kolena, stehno, půlka zadku, celé tělo. Posadil jsem se a otevřel Life.

Přestala s utíráním prachu, obrátila se ke mně a usmála se: „Už jste se zbavil rukavic, pane Chinaski.“

„Ano.“ Vešel doktor, který měl zase o něco blíž do hrobu, kývnul a já vstal a následoval ho. Posadil se na své štokrle.

„Tak, pane Chinaski, jak to jde?“ „No, pane doktore . . . “

„Potíže s ženskými?“ „To jistě, ale . . . “

Nenechal mě domluvit. Prořídly mu vlasy. Třásly se mu prsty. Zdálo se, že špatně dýchá. Byl hubenější. Byl to zoufalý člověk. Žena ho obírala. Byli u soudu. Dala mu v soudní síni facku. Byl tomu rád. Pomohlo to případu. Prohlédli tu kurvu. V žádném případě to nedopadlo tak špatně. Něco mu nechala. Samozřejmě, dost ho stáli advokáti. Hajzlové. Už jste někdy viděl advokáta? Skoro vždycky je tlustý. Obzvlášt v obličeji. „Stejně mě, do prdele, oškubala. Ale něco mi zůstalo. Chcete vědět, kolik stojí takovéhle nůžky? Podívejte se na ně. Kus plechu a šroubek. 18.50 dolaru. Bože, a to nenáviděli nacisty. Co je nějaký nacista ve srovnání s tímhle?“

„Nevím, pane doktore. Povídal jsem vám, že jsem zmatený člověk.“

„Byl jste někdy u psychoanalytika?“

„To nemá cenu. Jsou hloupí, nemají žádnou představivost. Nepotřebuju psychoanalytiky. Slyšel jsem, že to většinou končí tím, že sexuálně zneužívají své pacientky. Rád bych se dal na psychoanalýzu, kdybych mohl se všema těma ženskejma souložit; ale bez toho je to zbytečný řemeslo.“

Doktor se nadzvedl na štokrleti. Ještě víc zežloutl a zešedl. Tělem mu proběhlo hrozivé škubnutí. Málem to měl za sebou. Ale byl to prima chlapík.

„Já se zbavil ženy,“ řekl, „je to za mnou.“

„Výborně,“ odvětil jsem, „ vyprávějte mi o dobách, kdy jste byl nacistou.“

„No, neměli jsme moc na vybranou. Prostě nás do toho zatáhli. Byl jsem mladý. Tím chci říct, k čertu, co naděláte? V dané chvíli můžete žít pouze v jedné zemi. Narukujete do války, a když vás nezastřelí, skončíte v otevřeném dobytčáku a lidi po vás házejí výkaly . . . “

Zeptal jsem se ho, jestli souložil se svou krásnou sestřičkou. Lehce se usmál. Ten úsměv říkal ano. Pak mi pověděl, že od rozvodu, no, že se schází s jednou ze svých pacientek a že ví, že to není etické chovat se takto k pacientům . . .

„Ne, já si myslím, že to je v pořádku, pane doktore.“ „Je to velmi inteligentní žena. Ožením se s ní.“

„V pořádku.“

„Teď jsem šťastný . . . ale . . . “

Pak doširoka roztáhl ruce a dlaně otočil k nebi . . .

Pověděl jsem mu o svém strachu z front. Dal mi osvědčený recept na sedativa.

Pak se mi na zadku udělalo hnízdo nežitů. Bylo to utrpení. Přivázali mě koženými řemeny, tihle chlápci si s vámi mohou dělat, co se jim zachce, místně mě umrtvili a pevně mi přitáhli prdel. Otočil jsem hlavu na svého doktora a řekl: „Mám možnost změnit své rozhodnutí?“

Dívaly se na mě dolů tři obličeje. Jeho a dva další. Řezat měl on. Ona měla podávat věci. Třetí píchat injekce.

„Nemůžete si to rozmyslet,“ pravil doktor, zamnul si ruce, ušklíbl se a začal . . .

Naposled jsem ho viděl kvůli mazu, který se mi udělal v uších. Viděl jsem, jak hýbe rty, snažil jsem se porozumět, ale nic jsem neslyšel. Podle výrazu jeho očí a obličeje bylo zřejmé, že má zase těžké časy, a tak jsem kýval.

Bylo teplo. Měl jsem trochu závrať a pomyslel si, dobrá, jistě, je to prima chlapík, ale proč mě nenechal, abych mu pověděl o svých potížích, to není fér, já mám taky problémy, a jemu budu muset zaplatit.

Konečně si doktor uvědomil, že jsem hluchý. Vzal něco, co vypadalo jako zhasínátko na svíčky a zabořil mi to do uší. Za chvíli mi ukázal velké kusy mazu . . . byl to maz, řekl. A ukázal dolů do koše. Vypadalo to opravdu jako připálené fazole.

Vstal jsem ze stolu, zaplatil mu a odešel. Pořád jsem ještě nedoslýchal. Necítil jsem se ani zvlášt špatně, ani dobře, a napadlo mě, s čím za ním asi přijdu příště, co s tím provede, co udělá se svou sedmnáctiletou dcerou, která je zamilovaná do jiné ženy a chce si ji vzít, a uvědomil jsem si, že všichni bez ustání trpíme, včetně těch, kteří předstírají, že ne. Zdálo se mi, že jsem učinil skutečny objev. Podíval jsem se na kamelota a pomyslel si, hmmmm, hmmmm, a pohlédl jsem na dalšího člověka, kterého jsem míjel a pomyslel si, hmmmm, hmmmm, hmmmmmm, a u semaforu před nemocnicí zahnulo zánovní černé auto a porazilo pěknou mladou dívku v modrých minišatech, byla blond a měla modré stuhy ve vlasech, a seděla na ulici zalité sluncem a z nosu jí tekla červená.