V noci jsem snil, že jsem motýlem

Hotel byl postaven tak šikovně ke svahu kopce, že se pěkně běželo do krámu s kořalkou a na zpáteční cestě se ještě tak vyplatilo šplhat s flaškou nahoru. Kdysi byl natřen paví zelení, fláky zářivých barev, ale teď, po deštích, po podivných losangeleských lijácích, které vše spláchnou, ta ostrá zeleň držela jen na vlásku - jako lidé, kteří žili uvnitř.

Těžko už si vzpomenu, jak jsem se tam nastěhoval a proč jsem opustil předchozí plac. Bylo to nejspíš kvůli chlastání, flákání a hlučným dopoledním hádkám se šlapkami. Dopoledními hádkami nemyslím 10.30, ale 3.30. Pokud nezavolali rovnou policajty, končívalo to obvykle malým vzkazem pode dveřmi, psaným vždycky tužkou na utrženém linkovaném papíře:

„drahý pane, žádáme vás, abyste se vodstěhoval co možno nejrichlejc.“ Jednou se to stalo odpoledne. Bylo po hádce. Zametli jsme rozbité střepy, všechny prázdné lahve jsme uklidili do papírových pytlů, vysypali popelníky, šli spát, probudili se, a zrovna jsem na ní ležel a makal, když jsem uslyšel klíč v zámku. Byl jsem tak překvapen, že jsem ho tam mastil dál.

Stál tam ředitýlek, asi pětačtyřicátník, žádný porost, možná tak akorát na uších a na koulích, a civěl na ni, jak je vespod. Šel k nám a ukázal na ni: „Vy - vy TÁHNĚTE VOCAD!“ Přestal jsem přirážet, natáhl se a bokem na něj pohlédl. Pak ukázal na mě: „A VY vypadněte taky!" Otočil se, šel ke dveřím, potichu je za sebou zavřel a kráčel chodbou. Rozjel jsem to nanovo a dali jsme si jedno dobré na rozlučku.

Každopádně jsem byl tady, v zeleném hotelu, v zašlém zeleném hotelu, s báglem plným hadrů, celou dobu sám, střízlivý, ale měl jsem prachy na činži, pokoj ve třetím patře s okny na ulici, za dveřmi na chodbě telefon, na okně vařič, velký dřez, ve zdi malou ledničku, pár židlí, stůl, postel a na patře koupelnu. Přestože budova byla hodně stará, byl tam dokonce i výtah - kdysi to určitě bývala extra třída. Teď jsem tu byl já. První, co jsem udělal, bylo, že jsem sehnal flašku, a teprve když jsem se napil a zabil dva šváby, cítil jsem, že jsem doma. Pak jsem šel k telefonu a snažil se dovolat jedné ženské, o které jsem myslel, že by mi mohla pomoct. Zjevně právě pomáhala někomu jinému.

Kolem třetí ráno někdo zaklepal. Oblékl jsem si rozdrbaný župan. Stála tam ženská v županu. „Co je?“ řekl jsem. „Co je?“

„Jsem vaše sousedka, Mitzi. Bydlím dole. Viděla jsem vás dneska u telefonu.“

„A co má být?“ povídám.

Ukázala mi, co schovávala za zády. Byla to sedmička dobré whisky.

„Pojď dál.“

Umyl jsem dvě sklínky a otevřel flašku. „Čistou nebo mix?“ „Asi dvě třetiny vody.“

Nad dřezem bylo malé zrcadlo. Stoupla si před něj a natáčela si vlasy. Podal jsem jí sklínku a sedl si na postel.

„Viděla jsem vás na chodbě. Podle mýho jste fešák. Já to poznám. Některý z těch, co jsou tady, nejsou tak hezký jako vy.“ „Říkaj, že jsem hajzl.“

„Tomu nevěřím.“ „Já taky ne.“

Dopil jsem. Ještě zbylo, á tak jsem si dal dalšího panáka. Jen tak jsme si povídali. Vypil jsem třetí skleničku. Pak jsem vstal a stoupl si za ni.

„Óóóó! Blázínku!“ Rýpl jsem ji.

„Auuu! Ty JSEŠ ale hajzl!“

Měla v ruce natáčku. Zvedl jsem ji a políbil na rty, už trochu zestárlé a tenké. Měkké a otevřené. Byla nadržená. Dal jsem jí do ruky sklenici, stáhl ji na postel a usadil. „Vypij to.“

Poslechla. Nalil jsem jí další. Pod županem jsem nic neměl. Rozevřel se a ocas mi vyklouzl ven. Pomyslel jsem si, bože, jsem to ale hnusák. Šmíra. Hraju ve filmu. Rodinné filmy budoucnosti. Léta Páně 240. Měl jsem co dělat, abych se nesmál sám sobě, když vystupuju jako přívěsek tohohle stupidního ocasu. To, co jsem skutečně chtěl, byla whisky. Chtěl jsem hrad v kopcích. Parní lázeň. Všechno, až na tohle. Seděli jsme a pili. Znovu jsem ji políbil a vrazil jí svůj vydehtovaný jazyk do krku. Zalapal jsem po dechu. Rozevřel jsem jí župan a obnažil jí prsa. Nic moc, špatné. Sehnul jsem se a jedno vzal do pusy. Rozplizlo se a poddalo jako balón zpoloviny naplněný vychladlým vzduchem. Dodal jsem si odvahy a cucal jí bradavku, zatímco ona mi vzala ptáka do ruky a zaklonila se. Překotili jsme se na lacinou postel a tam, v županu, jsem si ji vzal.

Jmenoval se Lou, byl to bývalý mukl a taky kdysi makal v dolech. Bydlel dole v hotelu. Jeho poslední džob bylo pucovat kotle ve výrobně cukroví. Přišel o něj - stejně jako o všechny ostatní - kvůli chlastu. Podporu v nezaměstnanosti už nedostával, a tak jsme tu byli jako krysy - krysy bez místa k úkrytu, krysy, co musí platit nájem, s břichy, která mají hlad, s ocasy, co se staví, s dušemi, které se unavují, bez vzdělání a bez práce. Nasrat, a to je, jak se říká, Amerika. Nechtěli jsme moc a ani to jsme nemohli mít. Nasrat. Potkal jsem se s ním při chlastačkách, lidi přicházeli a odcházeli. Mejdany se odehrávaly u mě v pokoji. Přišli všichni. Byl tam jeden Indián, Dick, který kradl po krámech půlčíky a strkal si je do prádelníku. Říkal, že mu to dodává pocit jistoty. Když nám už nikde nechtěli nalít, vždycky jsme ho měli jako poslední útočiště.

Mně kradení nešlo, ale od kluka z Alabamy, hubeného kníratého zloděje, který kdysi makal ve špitále jako saniťák, jsem se naučil jeden fígl. Naházet maso a drahé věci do velkého pytle a navrch dát brambory. Prodavač to všechno zváží a účtuje jenom brambory. Nejlíp mi ale šlo vyrazit z Dicka něco na sekeru. V okolí bydlelo hodně Dicků, a chlapík ze kšeftu s kořalkou byl taky Dick. Seděli jsme a došel chlast. První, co jsem udělal, bylo pro něj někoho poslat. „Jmenuju se Hank,“ řekl jsem tomu klukovi. „Řekni Dickovi, že tě posílá Hank, pro flašku na sekeru, a kdyby něco, tak at zavolá.“ „Jasně, jasně,“ a kluk šel. Čekali jsme, málem už jsme ten chlast cítili, bánili jsme jako diví a bláznili. Pak se kluk vrátil. „Dick nechce! Dick tvrdí, že už ti nic nedá !“

„HOVNO!“ zařval jsem.

A celý rozzuřený jsem se zvedl, neoholený, s očima podlitýma: „KSAKRU, DO PRDELE, TEN HAJZL!“

A rozzlobil jsem se, byl to pravý nefalšovaný vztek, nevím, kde se ve mně vzal. Práskl jsem dveřmi, sjel dolů výtahem a hnal se dolů z kopce . . . ten hnusnej hajzl, ksindl jeden hnusná!... a vrazil jsem do kšeftu.

„Čau, Dicku.“ „Nazdar, Hanku.“

„Chci DVĚ FLAŠKY!“ (a jmenoval jsem dobrou značku). „Dva kartóny cigaret, pár těchhle doutníků a... tuhle pikslu buráků, jasný?“

Dick to přede mne narovnal a čekal. „Tak co, zacáluješ to?“

„Dicku, napiš mi to.“

„Už mi dlužíš 23,50. Dřív jsi platil, každý týden jsi mi něco zaplatil, pamatuju se, že to bylo každý pátek večer. Ale už tři týdny jsi mi nic nedal. Nejseš jako ti druzí vandráci. Jseš klasa. Věřím ti. Nemůžeš ksakru čas od času.zaplatit nějaký ten dolar?“

„Koukej, Dicku, nemám náladu na nějaký dohadování. Dáš mi to do sáčku nebo to chceš ZPÁTKY?“

Pak jsem k němu přistrčil flašky a nákup a čekal. Bánil jsem, jako by mi patřil celý svět. Byl jsem přitom asi taková klasa jako luční kobylka. Měl jsem jenom strach, že udělá jedinou rozumnou věc, dá flašky zpátky na regál a řekne mi, ať táhnu. Vždycky ale nakrabatil tvář, dal všechno do pytle a já pak čekal, až udělá nový účet. Dal mi ho; přikývl jsem a šel. Chlast takhle vždycky chutnal víc. A když jsem klukům a holkám všechno přinesl, byl jsem opravdový král.

Jednou večer jsem seděl s Louem u něj v pokoji. Už týden neplatil nájem a já byl taky švorc. Chlastali jsme portské. Dokonce jsme si i balili cigarety. Lou měl na to strojek, byly dobré.

Šlo o to mít kolem sebe čtyři stěny. Pokud jste měli čtyři stěny, měli jste šanci. Jakmile jste byli na ulici, byl s vámi konec, dočista vás dostali. Proč něco krást, když si to nemůžete uvařit? Jak chcete někoho opíchat, když žijete v parku? Jak chcete spát, když všichni v noclehárně Union Rescue Mission chrápou? A ukradnou vám boty? A smrdí? A jsou šílení?

Dokonce si nemůžete ani mastit tágo. Potřebujete čtyři stěny. Dejte chlapovi čtyři dostatečně velké stěny a celý svět mu leží u nohou. Proto jsme měli trochu starosti. Všechny kroky zněly, jako by se blížila bytná. Byla pěkně divná. Mladá blondýnka, kterou nemohl nikdo opíchat. Dělal jsem, že si jí nevšímám, a doufal, že přijde sama. Přišla a pořádně zaklepala, ale jenom pro nájem. Měla někde manžela, ale nikdy jsme ho neviděli. Žili tam i nežili. Byli jsme plonk. Počítali jsme, že pokud bychom ji mohli opíchat, bylo by po problémech. Byl to jeden z těch domů, kde jste píchali všechny ženské s naprostou samozřejmostí, málem povinně. Ale tuhle jsem nemohl dostat a byl jsem z toho nesvůj. Tak jsme seděli, kouřili balené cigarety, chlastali portské a čtyři stěny se rozplývaly a vytrácely. V takových chvílích je nejlepší povídat. Bezhlavě mlít a chlastat víno. Byli jsme zbabělci, protože jsme chtěli žít. Ne nějak zvlášť dobře, ale přeci jenom žít.

„No,“ začal Lou, „myslím, že to mám.“ „Jo.“

„Jo.“ Nalil jsem další víno. „Budem dělat spolu.“ „Jasně.“

„Ty umíš dobře kecat, vykládáš hromadu zajímavých historek a není důležitý, jestli jsou pravdivý nebo sis je vymyslel -“ „Jsou pravdivé.“

„Povídám, že na tom nezáleží. Máš dobrou vyřídilku. A teď, co uděláme. V ulici je fajnovej bar, znáš ho, u Molina. Půjdeš tam. Všecko, co potřebuješ, jsou prachy na prvního panáka. Na toho se složíme. Sedneš si, poručíš si pití a budeš koukat po chlapíkovi s napakovanou prkenicí. Bývaj tam. Omrkneš si ho a půjdeš po něm. Přisedneš si k němu a rozjedeš to, budeš to do něj valit. Bude se mu to líbit. Máš na to dokonce i slovní zásobu. Bude ti celej večír platit panáky a chlastat. Lej to do něj. Až budou zavírat, povedeš ho směrem k Alvaredo Street, na západní konec uličky. Řekni mu, že mu dohodíš nějakou mladou frndičku, nakecej mu, co chceš, hlavně ho ale zaveď na západní konec. Tam už budu čekat já a budu mít s sebou tohle.“

Lou hrábl za dveře a vytáhl baseballovou pálku, pěkně velkou, přinejmenším třináctikilovou.

„Jéžišmarjá, Lou, s tím ho zabiješ!“

„Ne, ne, ožralu nemůžeš zabít, to přece víš. Kdyby byl střízlivej, tak bych ho možná zabil, ale ožralýho ho jenom uzemním. Sbalíme prkenici a šábnem se napůl.“

„Poslouchej, Lou, já jsem slušnej člověk, v tomhle já nejedu.“ „Nejseš žádnej slušňák: jseš ten nejhnusnější kripl, kterýho jsem kdy poznal. To jseš. A proto tě mám rád.“

Jednoho jsem našel. Tlouštíka. Celý život mě takovíhle pupkatí omezenci vyhazovali z práce. Z bezvýznamných, mizerně placených džobů. Bude to fajn. Začal jsem vykládat.

Nevím, o čem jsem mluvil. Poslouchal, smál se, pokyvoval hlavou a platil. Měl hodinky, hromadu prstenů, nabitou stupidní peněženku. Byla to těžká práce. Vykládal jsem mu historky z kriminálů, z part, co makají na trati, o bordelech. Ty o bordelech se mu líbily.

Řekl jsem mu o chlapíkovi, co chodil každé dva týdny a dobře platil. Všechno, co chtěl, bylo být v pokoji s kurvou. Oba se svlékli, hráli karty a povídali si. Jenom takhle seděli. Pak asi po dvou hodinách vstal, oblékl se, rozloučil se a šel pryč. Nikdy se jí nedotkl.

„Do prdele,“ řekl. „Jo.“

Řekl jsem si, že mi nebude vadit, když Lou tou bouchačskou pálkou tuhle tlustou lebku pořádně naklepne. To bude ale ďaha. Stejně je to zbytečná hromada sraček.

„Líbí se ti mladý koťata?“ zeptal jsem se. „No jo, jo, jo.“

„Tak čtrnácti - patnáctiletý?“ „Jéžiš, jasně, že jo.“

„V půl druhé přijede jedna taková vlakem z Chicaga. Bude u mě asi tak kolem čtvrt na tři. Je čistá, vášnivá, inteligentní. Teď hodně riskuju, takže mi dáš deset babek. Není to moc?“

„Ne, to je v pořádku.“

„Dobře, až tu zavřou, půjdeš se mnou.“

Ve dvě konečně zavřeli a my vyšli ven, směrem k uličce. Možná, že tam Lou nebude. Možná, že ho víno položilo nebo že už šel. Taková pecka by mohla chlapa i zabít. Nebo mu na celý život vymastit palici. Potáceli jsme se v měsíčním svitu. Nikde ani živáčka, ulice byly pusté. Půjde to snadno.

Zahnuli jsme do uličky. Lou tam byl. Tlouštík ho ale zahlédl. Když se Lou rozmáchl, vymrštil paži a sehnul se. Pálka mě bacila přímo za ucho.

Lou dostal svou starou práci, tu, co o ni přišel kvůli chlastu, a slíbil, že bude chlastat jen o víkendech.

„Dobře, kámo,“ řekl jsem mu, „drž se ode mě, já jsem norek a v jednom kuse chlastám.“

„Hanku, já to vím a mám tě rád, mám tě radši než jiný chlapy, co znám, ale já budu chlastat akorát o víkendech, v pátek a v sobotu večer, v neděli už zase ani hlt. V pondělí ráno jsem vždycky přišel pozdě do háku, a tak mě vylili. Budu se držet zpátky, ale chtěl bych, abys věděl, že to nemá nic společnýho s tebou.“ „Jenom to, že jsem notor.“

„Jo, to je pravda.“

„Dobře, Lou, tak mi tu ale neklepej na dveře dřív než v pátek a v sobotu večer. Možná uslyšíš zpěv a smích krásných sedmnáctek, ale neklepej.“

„Ty vole, ty pícháš jenom starý mašle.“ „Když si přihneš, tak vypadají na sedmnáct.“

Začal mi vysvětlovat, co dělá, mělo to něco společného s pucováním vnitřků strojů na cukroví. Byla to hnusná ukoptěná makačka. Mistr bral jenom bývalé mukly a dřel z nich kůži. Celý den jim sprostě nadával a oni se nemohli bránit. Okrádal je na penězích a oni se nemohli ozvat. Když pyskovali, vyrazil je. Hromada z nich měla podmínku. Měl je v hrsti.

„Ten by nejspíš zasluhoval zabít,“ řekl jsem Louovi.

„No, mě má rád, říká, že jsem nejlepší makáč, co kdy měl, nesmím ale nasávat, potřebuje prej někoho, na koho se může spolehnout. Jednou mě vzal dokonce i k sobě domů, potřeboval něco vymalovat, tak jsem mu vymaloval koupelnu, a dobře. Má nahoře v kopcích bejvák, velikánskej, a měl bys vidět tu jeho starou. Nikdy jsem nevěděl, že něco tak krásnýho může vůbec existovat - ty oči, nohy, tělo, to, jak chodí a mluví, jéžiš.“

Lou držel slovo. Nějaký čas jsem ho neviděl, dokonce ani o víkendech, a mezitím jsem procházel osobním peklem. Byl jsem strašně vyplašený, nervy jsem měl v kýblu, malý šramot a mohl jsem vylítnout z kůže. Bál jsem se jít spát: jedna noční můra za druhou, každá ještě hroznější než ta předešlá. Když jsem šel spát úplně opilý, tak to bylo v pohodě, ale když jsem usnul opilý jenom napůl, nebo, což bylo ještě horší, střízlivý, pak se hned objevily ty sny a já si nikdy nebyl jistý, jestli se mi to zdá nebo jestli se to opravdu děje v mém pokoji, protože když spíte, tak se vám zdá i celý pokoj, špinavé nádobí, myši, vlnící se zdi, posrané kalhotky, co zůstaly na podlaze po nějaké čůze, kapající kohoutek, venku měsíc jako koule, auťáky plné střízlivých a dobře živených lidiček, světlomety vám svítí do oken, všechno, všechno, jste v takovém temném koutě, tma, tma, bezmocní, zcela bez důvodu, ne, ne zcela bez důvodu, tmavý zpocený kout, temnota a ksindl, smrad reality, smrad toho všeho: pavouci, oči, bytné, chodníky, bary, domy, tráva, žádná tráva, světlo, žádné světlo, nic, co by vám patřilo. Růžoví sloni se neobjevili nikdy, ale místo nich tu byly haldy mužíčků s podivnými triky, nebo velký rozplizlý chlap, co vás přišel zaškrtit nebo vám zezadu zatnout tesáky do krku, ležíte na zádech a leje se z vás pot, neschopni pohybu, a tahle černá smradlavá chlupatá bestie vám leží na prsou, na vás, přímo na prsou.

Když to nebylo tohle, tak to byly proseděné dny, hodiny nevýslovné hrůzy, děs, který se ve vás otvíral jako obrovský květ, nerozuměli jste tomu, nevěděli jste, proč tam je, a tím to bylo ještě horší. Hodiny prosezené na židli uprostřed pokoje, vy zničený a sklíčený. Vychcat se nebo vysrat - děsná námaha, nesmysl, a učesat se nebo si vyčistit zuby - směšné a bláznivé pomyšlení. Procházka oceánem ohně. Nebo nalít vodu do sklenice - vypadalo to, jako bych neměl žádné právo ji tam lít. Řekl jsem si, jseš šílený, nepasuješ sem, a bylo mi z toho hnusně. Šel jsem do knihovny a snažil se najít knížky o tom, proč se lidi cítí jako já, ale ty knížky tam buďto nebyly, anebo jsem jim nerozuměl. Chodit do knihovny bylo docela snadné - každý vypadal tak spokojeně, knihovníci, čtenáři, všichni až na mě. Měl jsem dokonce problémy i jít na záchod - vandráci, buzíci, co očumovali, jak chčiju, všichni se zdáli silnější než já - bezstarostní a sebejistí. Chodil jsem ven a přes ulici, po točitém schodišti v betonové budově, kde skladovali tisíce krabic s pomeranči. Na střeše další budovy bylo napsáno JEŽÍŠ TĚ SPASÍ, ale když jsem stoupal po schodišti a do té betonové budovy, tak mi Ježíš i pomeranče byli u prdele. Vždycky jsem si říkal, tam patřím, dovnitř té betonové hrobky.

Myšlenka na sebevraždu mě neopouštěla, byla silná, svědila mě v zápěstích. Sebevražda byla jediná pozitivní věc. Všechno ostatní bylo negativní. A byl tu Lou, šťastný, že může pucovat vnitřky mašin na cukroví, aby zůstal naživu. Byl chytřejší než já.

V té době jsem potkal v baru ženskou, o trošku starší než já, ale dost chytrou. Nohy měla ještě dobré, zvláštní způsob humoru a dost drahé šaty. Měla na háku nějakého boháče, ale pak to s ní šlo z kopce. Šli jsme ke mně a žili spolu. Byla to moc dobrá ženská, ale neustále musela chlastat. Jmenovala se Vicki. Píchali jsme a chlastali víno, chlastali víno a píchali.

Mél jsem legitku do knihovny a denně jsem tam chodil. O té věci se sebevraždou jsem jí neřekl. Vždycky, když jsem se vracel z knihovny, tak to byla děsná sranda. Otevřel jsem dveře a ona se na mě podívala. „Kde máš knížky?“

„Vicki, v té knihovně žádné knížky nemají.“

Šel jsem dál a vytáhl ze sáčku flašku (nebo flašky) vína a začali jsme.

Jednou jsem se po týdenní pařbě rozhodl, že se zabiju. Neřekl jsem jí to. Počítal jsem, že to udělám, až bude v baru lovit nějakého „kořena". Neměl jsem rád ty tlusté klauny, co ji píchali, ale nosila mi prachy, whisky a doutníky. Dávala mi dost najevo, že jsem jediný, koho miluje.

Z důvodu, na který jsem nemohl přijít, mi říkala „Pan Van Bilderass". Opila se a pořád říkala:

„Myslíš si, že seš divočák, myslíš si, že seš pan Van Bilderass!“ Celou dobu jsem přemýšlel, jak se zabít. Jeden den jsem si už byl jistý, že to udělám. Bylo to po týdenním tahu, koupili jsme velikánské demižóny portského a vyrovnali je na podlahu, za ně jsme postavili normální flašky s vínem, osm nebo devět, a za normální flašky jsme dali čtyři nebo pět malých lahví.

Neexistoval den a noc. Bylo jenom šoustání, povídání a chlastání, kecy, chlastání a píchání. Hádky, které končily milováním. Byla to malá sladká píchačka, trochu mrcha, pevná a živá. Taková je jedna ženská ze dvou set. S většinou z nich je to jenom tak, aby se neřeklo. Ale stejně, možná kvůli všemu tomu chlastu a tlustým vymaštěncům, co ji píchali, mi bylo děsně zle, padaly na mě deprese, a co jsem měl teda ksakru dělat? Jezdit s kolotočem?

Když bylo víno dopito, deprese, strach a marnost všeho snažení na mě dolehly ještě víc a já věděl, že to udělám. Jakmile půjde ven, přijde moje chvíle. Ještě jsem nevěděl jak, ale existovaly stovky způsobů. Měli jsme plynová kamínka. Plyn je okouzlující. Plyn je jako polibek. Neporuší tělo. Víno došlo. Sotva jsem mohl chodit. Tělem se mi nahoru dolů honily armády strachu a potu. Začíná se to zjednodušovat. Největší úlevou je, že už nikdy nemusíte potkávat na chodnících jiné lidi, dívat se na ně, jak si nesou to své sádlo, vidět ta jejich malá krysí očka, jejich kruté hnusné tváře a zvířecí pučení. Jak sladká to představa, už nikdy nemuset pohlédnout do jiné lidské tváře!

„Dojdu pro noviny, podívám se, co je za den, jo?“ „Jasně,“ řekla, „jasně.“

Šel jsem ven. Na chodbě nikdo nebyl. Žádní lidé. Bylo asi deset večer. Sjel jsem výtahem páchnoucím močí. Vyžadovalo to hodně síly nechat se pohltit takovým výtahem. Šel jsem z kopce. Až se vrátím, bude pryč. Když došel chlast, byla dost čilá. Pak to udělám. Nejdřív jsem ale chtěl vědět, co je za den. Sešel jsem z kopce, u dragstóru byl stánek s novinami. Podíval jsem se do novin na datum. Byl pátek. To je fajn, pátek. Dobrý den jako každý jiný. To něco znamenalo. Pak jsem si přečetl titulek: BRATRANEC MILTONA BERLEHO ZASAŽEN DO HLAVY PADAJÍCÍM KAMENEM

Nemohl jsem to dobře přečíst. Naklonil jsem se blíž a přečetl si to znovu. Bylo to stejné: BRATRANEC MILTONA BERLEHO ZASAŽEN DO HLAVY PADAJÍCÍM KAMENEM

Stálo to tam velkými černými písmeny, palcovým titulkem. Ze všech důležitých věcí, které se ve světě udály, byl tohle jejich hlavní titulek.

BRATRANEC MILTONA BERLEHO ZASAŽEN DO HLAVY PADAJÍCÍM KAMENEM

Přešel jsem ulici, cítil jsem se o hodně líp, a vešel jsem do .krámu s pitím. Koupil jsem na úvěr dvě láhve portského a krabičku cigaret. Když jsem se vrátil, Vicki tam ještě byla. „Co je za den?“ zeptala se. „Pátek.“

„Fajn,“ řekla.

Nalil jsem dvě plné sklenice vína. V malé ledničce ve zdi zbylo trochu ledu. Kostky ledu se klidně nadnášely.

„Nechci, abys byl nešťastný,“ řekla Vicki. „Já vím.“

„Nejdřív se napij.“ „Jasně.“

„Když jsi byl pryč, někdo ti dal pod dveře vzkaz.“ „Díky.“

Napil jsem se, vybul se, zapálil si cigaretu, znovu se napil, a pak jsem si vzal ten vzkaz. Byl horký losangeleský večer. Pátek. Četl jsem:

Vážený pane Chinaski! Do příští středy máte zaplatit nájem. Když nezaplatíte, budete se pakovat. Vím o těch ženských, co chodí k vám na pokoj. A děláte velký kravál. Rozbil jste okno. Za tyhle výstřelky se musí platit. Mělo by se. Byla jsem na vás dost hodná. Teď ale buďto středa, nebo končíte. Hosty už unavuje všechen ten rámus, nadávky a zpěv ve dne v noci. Mě taky. Nemůžete tu žít, když neplatíte nájem. Já vás varovala.

Dopil jsem zbytek vína, málem jsem ho zvrátil. Byl horký večer v Los Angeles.

„Už mě to zmáhá, prcat s těmi kretény,“ řekla. „Vydělám prachy.“

„Jak? Nic neumíš.“ „Já vím.“

„Tak co teda budeme dělat?“ „Nějak to zmáknem.“

„Ten poslední maník mě píchal třikrát. Mám ji celou odřenou.“

„Nic si z toho nedělej, jsem génius. Jediný průšvih je, že o tom nikdo neví.“

„Génius na co?“ „Já nevím.“

„Pan Van Bilderass!“

„To jsem já. Mimochodem, víš, že bratranci Miltona Berleho spadl na hlavu kámen?“

„Kdy ?“

„Dneska nebo včera.“

„Jaký kámen?“

„Nevím. Asi nějaký velký žlutý balvan.“ „A koho to zajímá?“

„Mě ne. To je jasný. Až na to -“ „Až na co?“

„Až na to, že mi ten kámen zachránil život.“ „Mluvíš jako pako.“

„Já jsem pako.“

Zazubil jsem se a nalil víno.