V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pamatuji si, jak jsem onanoval v komoře, když jsem se obul do matčiných střevíců s vysokými podpatky, a díval se na své nohy v zrcadle, přičemž jsem látku pomalu vyhrnoval nahoru, výš a výš, jako bych koukal na nohy nějaké ženy a jak mě pak vyrušili dva kamarádi, kteří k nám přišli: „Vím, že je někde doma.“ Pamatuji si na sebe, jak se rychle oblékám a pak, jak jeden z nich otvírá dveře a objevuje mě. „Vy svině!“ zakřičel jsem a vyhnal je z domu a slyšel jsem, jak si při odchodu povídají: „Co to s ním je? Co to s ním ksakru je?“

K. byla kdysi sboristkou a ukazovala mně vždycky výstřižky a fotografie. Skoro vyhrála soutěž o Miss Ameriky. Seznámil jsem se s ní v baru Alvarado, což je tak blízko šikmé plochy, že blíž už být nemůžete. Přibírala na váze a šla jí léta, ale pořád ještě měla náznak figury, jisté úrovně, ale jen ten náznak a dost. Byli jsme na tom oba stejně. Ani jeden z nás nepracoval a já dodnes nevím, z čeho jsme žili. Cigarety, víno a domácí, která věřila našim historkám o penězích, které nemáme, ale jsou na cestě. Hlavně jsme museli mít víno.

Většinu dne jsme prospali, ale když se začínalo stmívat, museli jsme vstát, měli jsme pocit, že vstáváme:

K: „Do prdele, dala bych si panáka.“

Ležel jsem ještě v posteli a kouřil poslední cigaretu.

Já: „Dobře, ksakru, běž dolů k Tonymu a dones pár flašek portskýho.“

K: „Sedmiček?“

Já: „Samo, že sedmiček. A žádný Gallo. Ani ty druhý podobný, z takovýho pití mě čtrnáct dní bolí hlava. A vem dva balíčky cigaret. To je jedno, jaký.“

K: „Ale máme tu jenom padesát centů!“

Já: „To já vím! Zbytek ti dá na futro; tak co je, seš blbá?“ K: „Říká, že už nám víckrát - „

Já: „Říká, říká - co je to za chlapa? Bůh? Ukecej ho. Usměj se na něho. Zavrť před ním zadkem! Ať se mu postaví! Když to bude nezbytný, jdi s ním do skladu, jenom přines to VÍNO!“

K: „Dobře, dobře.“

Já: „A bez vína se nevracej!“

K. řekla, že mě miluje. Ráda mi uvazovala kolem ptáka stuhy a pak udělala na hlavičku malý klobouček.

Když se vrátila bez vína nebo jen s jednou lahví, šel jsem dolů já a jako šílenec jsem se vztekal, zuřil, vyhrožoval jsem staříkovi, dokud mi nedal, co jsem chtěl, ba i víc. Někdy jsem se vracíval se sardinkami, chlebem, brambůrky. Byla to zvlášť šťastná doba, a když Tony obchod prodal, zkoušeli jsme to na nového majitele, který se dal oblafnout hůř, což ale vzhledem k Tonymu nebyl žádný div. Nutilo nás to dostat ze sebe to nejlepší.

Vypadalo to jako dřevěný vrták, možná to byl dřevěný vrták, cítil jsem, jak se přepaluje olej, a pak mi tu věcičku vrazili do hlavy, do masa, a ona se zavrtala a vytáhla krev a kočičinec, a já tam seděl jak opice s duší houpající se na nitce na okraji útesu. Všude jsem měl boláky jak malá jablíčka. Bylo to směšné a neuvěřitelné. Nejhorší případ, jaký jsem kdy viděl, řekl jeden z doktorů, a ten byl dost starý. Obklopili mě jako nějakou raritu. Byl jsem rarita. Pořád jsem rarita. Jezdíval jsem tramvají do chudinské nemocnice. Děti v tramvaji na mě zíraly a ptaly se matek: „Co je tomu pánovi? Mami, co to má ten pán na obličeji?“ A matky dělaly PŠŠŠŠT!!! Tohleto pššššt bylo tím nejhorším zavržením a ony dál nechávaly malé spratky a spratkyně, aby se po mně otáčeli, a já se díval z okna a sledoval kolem se míhající domy, a byl jsem skleslý, zbitý a skleslý, a nevěděl jsem, co dělat. Doktoři, protože je nenapadalo nic lepšího, tomu říkali Acne Vulgaris. Vysedával jsem hodiny na dřevěných lavicích v očekávání svého dřevěného vrtáku. Jaká dojímavá historka, co? Vzpomínám si na staré cihlové budovy, ohleduplné a odpočaté sestřičky, usměvavé doktory, kteří to měli v malíku. To tady jsem zjistil, jak klamná je představa o nemocnicích - že doktoři jsou králové a pacienti plebs a že nemocnice jsou tu proto, aby to doktoři mohli mít v malíku ve své škrobené bílé nadřazenosti a že to můžou i se setřičkama: Pane doktore pane doktore pane doktore, štípněte mě do zadku ve výtahu, abych zapomněla na pach rakoviny, na pach života. Nejsme jako ti ubozí blázni, my neumřeme; pijeme přece mrkvovou šťávu, a když je nejhůř, vezmeme si prášek, injekci, drogu, jakou potřebujeme. Kvik, kvik, život je náš, náš Velký Prdeláč. Vešel jsem a zavrtali do mě vrták. ZRRRRR ZRRRR ZRRRR ZR, a slunce zatím dávalo růst jiřinám a pomerančům a prosvěcovalo úbory sestřiček, což přivádělo ubožáky k šílenství. Zrrrrr, zrrrr, zrr.

„Jakživa jsem neviděla nikoho, kdo by se takhle bál injekce!“ „Koukněte, je úplně studenej!“

Zase spolek ojížděčů sester, spolek mužů, kteří vlastní velké domy a mají čas na smích a na čtení a chození do divadel a kupování obrazů a pomalu už neumí myslet ani cokoli prožívat.

Bílá škrobenost a moje porážka. Spolek.

„Jak se cítíte?“ „Nádherně.“ „Nebolí vás ta injekce?“ „Seru na vás.“

„Co. „Řekl jsem - seru na vás.“

„Je to ještě kluk. Není moc vlídný. Nemůžete se na něho zlobit. Kolik je ti let?“

„Čtrnáct.“ „Líbí se mi tvoje statečnost, jak se na tu jehlu díváš. Jseš silný.“ „Seru na tebe.“

„Takhle se mnou nemůžeš mluvit.“ „Seru, seru, seru. Seru na tebe.“

„Měl by ses lépe chovat. Jsi snad slepý?“

„To bych se ti aspoň nemusel dívat do toho příšernýho ksichtu.“

„Ten kluk je cvok.“

„Nechte ho radši na pokoji.“

Bylo to v nějaké nemocnici a nikdy mě nenapadlo, že za 20 let budu zpátky, znova v nemocnici pro chudé. Nemocnice, lapáky a kurvy: to jsou tři univerzity života. Mám několik titulů. Říkejte mi pane.

Začal jsem bydlet s jinou. Byli jsme v prvním patře do dvora a já chodil do práce. Tohle mě málem zabilo, celou noc chlastat a přes den být v práci. Lahve jsem prohazoval pořád tím samým oknem. Brával jsem to okno ke sklenáři na rohu a nechával ho tam zasklít. Dělával jsem to jednou týdně. Díval se na mě divně, ale peníze si vždycky vzal, ty mu nesmrděly.

Chlastal jsem hodně, nepřetržitě patnáct let, a jednoho rána jsem se vzbudil a bylo to tady: krev mi tekla z pusy i ze zadku. Černá hovna. Krev, krev, vodopády krve. Krev smrděla víc než hovna. Zavolala doktora a přijela pro mě záchranka. Saniťáci řekli, že jsem na ně moc těžký, a požádali mě, abych sešel sám. „Dobrá, hoši,“ řekl jsem. „Rád vám vyhovím - nechtěl bych, abyste pracovali přes míru.“ Venku jsem si vlezl na nosítka; otevřeli mi sanitku a já se na ně položil jako zvadlá kytka. Byla to paráda. Sousedi se vykláněli z oken, stáli na schodech, když jsem se ploužil okolo. Většinou mě vidívali opilého. „Podívej, Mabel," zaslechl jsem jednoho z nich, „to je ten příšerný chlap!“ „Bůh se smiluj nad jeho duší!“ zněla odpověď. Stará dobrá Mabel. Ucvrnknul jsem trochu červené přes okraj nosítek a kdosi zavzdychal áááááchooch.

Třebaže jsem chodil do práce, peníze jsem žádné neměl, takže to bylo zase do chudinského špitálu. Sanitka byla narvaná. Všude byly pryčny. „Jsme naložení až po vrch,“ řekl řidič, „jedeme.“ Byla to špatná cesta. V zatáčkách jsme se nakláněli. Vyvinul jsem veškeré úsilí, abych krev udržel v sobě, poněvadž jsem nechtěl, aby někdo smrděl. „Ach,“ slyšel jsem hlas jedné černošky, „nemůžu uvěřit, že se to stalo mně, nemůžu tomu uvěřit, panebože, pomoz mi!“

Bůh má na takovýchto místech obrovskou popularitu.

Dali mě do tmavého suterénu a někdo mi podal cosi ve sklenici vody a bylo to ono. Každou chvilku jsem zvracel trochu krve do mísy u postele. Bylo nás tam pět, možná šest. Jeden chlápek byl ožralý - a magor -,ale vypadal silný. Slezl z pryčny a bloumal dokola, klopýtal a padal přes ostatní, shazoval věci: „By by byl, mě měl jsem prá práci, já jse prá by by byl já.“

Popadl jsem konvici na vodu, abych ho s ní praštil, ale nikdy se ke mně nepřiblížil. Nakonec v jednom rohu spadl a ztvrdnul. Strávil jsem v suterénu celou noc a celé dopoledne příštího dne. Pak mě dali nahoru. Špitál byl přeplněný. Dali mě do tmavého rohu. „Ale v tom tmavém rohu umře,“ řekla jedna sestra. „To jo,“ pravila druhá.

Jednou v noci jsem se vzbudil a nestihl to na záchod. Vyblil jsem krev přímo doprostředka podlahy. Spadl jsem a neměl jsem na to, abych vstal. Volal jsem na sestru, jenže dveře na oddělení byly pobity plechem a měly dobrých deset centimetrů, takže mě neslyšeli. Sestra přicházela přibližně jednou za dvě hodiny, aby zjistila, kdo umřel. V noci odváželi vždycky spoustu mrtvých. Nemohl jsem spát a díval jsem se na ně. Sešoupli chlápka z postele na vozík a přes hlavu mu dali prostěradlo. Tyhle vozíky byly dobře promazané. Ječel jsem: „Sestro!“ a nevěděl jsem vlastně proč. „Drž hubu!“ řekl mi jeden stařec, „chceme spát.“

Omdlel jsem.

Když jsem přišel k sobě, všude se svítilo. Dvě sestřičky se mě snažily postavit na nohy.

„Říkala jsem vám, abyste nechodil z postele,“ řekla jedna z nich. Nemohl jsem mluvit. V hlavě mně rachotily bubny. Cítil jsem se naprosto dutě. Jako bych všechno slyšel, ale nic neviděl, jenom jakési světlé skvrny. Nepanikařil jsem, měl jsem jen strach; jenom pocit, že čekám, čekám na cokoliv, a je mi to jedno.

„Jste moc velký,“ řekla ta jedna, „posaďte se tady.“

Složili mě do křesla a táhli mě po podlaze. Necítil jsem se na víc než tři kila.

Pak náhle byli kolem mě: lidi. Vzpomínám si na doktora v zeleném plášti, v operačním plášti. Vypadal naštvaně. Mluvil s vrchní sestrou.

„Proč ten muž nedostal transfúzi? Je zralej . . . na jipku.“ „Jeho kartu poslali dolů, když jsem byla nahoře, a potom ji založili dřív, než jsem si ji stačila prohlédnout. A navíc, pane doktore, není pro něho žádná krev.“

„Potřebuju tady nahoře krev a chci ji tady mít OKAMŽITĚ!“ „Co je to ksakru za výstředního chlapa,“ říkal jsem si. „Strašně zvláštní na doktora.“

Začali s transfúzí - devět pint krve a osm glukózy.

Jedna sestra se do mě pokusila dostat jako první jídlo rostbíf s bramborem, hrášek a mrkev. Položila talíř přede mne.

„Kčertu, tohle nemůžu jíst,“ povídám jí, „to by mě zabilo!“ „Jen to snězte,“ řekla, „máte to předepsáno, je to vaše dieta.“ „Doneste mi trochu mléka,“ řekl jsem.

„Sníte tohle,“ pravila na odchodu. Nechal jsem to na stolku.

Za pět minut vletěla na oddělení.

„NEJEZTE TO!“ křičela, „tohle vy NESMÍTE!! Na kartě byla chyba!“

Odnesla to a vrátila se se sklenicí mléka.

Když do mě vyprázdnili první láhev krve, posadili mě na vozík a vzali mě na rentgen. Doktor řekl, abych vstal. Padal jsem pořád dozadu.

„KSAKRU PRÁCE,“ křičel, „ZNIČIL JSTE MI DALŠÍ FILM! STŮJTE TADY A NEPADEJTE MI!“

Pokusil jsem se, ale nemohl jsem stát. Přepadl jsem dozadu. „Do prdele,“ řekl sestře, „odveďte si ho.“

Na velikonoční neděli začala hrát v pět hodin ráno přímo pod oknem kapela Armády spásy. Hráli příšernou kostelní muziku, hráli ji špatně a hlasitě, a mě to zaplavilo, prosáklo mě to celého, skoro mě to zabilo. Cítil jsem se to ráno tak blízko smrti, jak nikdy v životě. Bylo to na prst od ní, o vlásek. Konečně přešli na jiné místo nemocničního pozemku a já se začal škrábat zpátky do života. Řekl bych, že to ráno zavraždili svou muzikou snad půl tuctu obětí.

Pak se ukázal můj otec s mojí děvkou. Byl opilý a já věděl, že jí dal peníze na chlast a určitě ji ke mně přivedl ožralou, jen abych byl nešťastný. Byli jsme s tátou dávní nepřátelé - nevěřil v nic, v co jsem věřil já, a naopak. Naklonila se mi nad postel se zarudlým obličejem a namol.

„Proč jsi ji přivedl v tomhle stavu?“ zeptal jsem se. „Proč jste to neodložili na jindy?“

„Říkal jsem ti, že je k ničemu! Vždycky jsem ti to říkal, říkal“ „Ty hajzle, ještě slovo a vytáhnu si tuhle jehlu z ruky, vstanu a rozmlátím tě na sračku!“

Vzal ji za paži a odešli.

Hádám, že mu telefonovali, že asi umřu. Pořád jsem krvácel. Tu noc přišel kněz.

„Otče,“ pravil jsem, „žádný hříchy, ale, prosím vás, rád bych umřel bez obřadů, beze slov.“

Překvapilo mě, jak se nevěřícně zaklonil a zhoupl; skoro jako bych ho praštil. Říkám, že mě to překvapilo, protože jsem si myslel, že tihle hoši jsou víc v klidu. Ale koneckonců i jim dávají na prdel.

„Otče, povídejte si se mnou,“ řekl jeden stařec, „můžete si povídat se mnou.“

Kněz přešel k starci a všichni jsme měli radost.

Třináctý den od toho večera, kdy mě přivezli, jsem řídil náklaďák a nosil balíky vážící až 25 kilo. O další týden později jsem měl prvního panáka - jeden jediný mě zabije, říkali mi.

Myslím, že jednou v té prokleté chudinské nemocnici umřu. Prostě se mi zdá, že tomu neujdu.

Měl jsem zase pech a byl jsem strašně nervózní, tentokrát z nadměrného pití vína; měl jsem divoký pohled, byl jsem zesláblý; v příliš těžké depresi, než abych si našel své obvyklé provizorium, pohodovou práci, třeba jako expedient nebo skladník. Tak jsem šel do balírny masa, rovnou do kanceláře.

„Neviděl jsem vás už?“ „Ne,“ lhal jsem.

Byl jsem tam už před dvěma nebo třema lety, vyplnil všechny formuláře a dotazníky, byl u doktora a tak dál, a kádrovák mě vedl po schodech čtyři podlaží dolů, kde bylo pořád víc a víc chladno a podlahy se leskly krví, zelené podlahy, zelené stěny. Vysvětlil mi práci - mačkat tlačítko a pak z díry ve stěně se ozve hluk, jako když do sebe narazí hokejisti nebo padají sloni, a náhle to přijde - něco mrtvého, velká krvavá hromada, a on mi ukázal, jak to mám nabrat a hodit na korbu náklaďáku a zmáčknout tlačítko a přijde další. Pak odešel. Po jeho odchodu jsem si sundal pracovní plášt, přilbu z hlavy, boty (o tři čísla menší), vyšel jsem nahoru po schodech a mazal pryč. Teď jsem byl tedy zpátky.

„Na tu práci se mi zdáte trochu starý.“

„Chci trošku zesílit. Potřebuju těžkou práci, pořádnou těžkou práci,“ lhal jsem.

„Zvládnete to?“

„Jsem samý sval. Boxovával jsem, byl jsem třída.“

„Vážně?“

„Jo.“

„Hmm, je to na vás vidět. Musel jste dostat pěkně přes držku.“ „O mou držku se nestarejte. Měl jsem rychlý ruce. Pořád mám. Musel jsem se párkrát nechat složit, aby to dobře vypadalo.“

„Já box sleduju. Nemůžu si vybavit vaše jméno.“ „Boxoval jsem pod jiným jménem. Kid Stardust.“

„Kid Stardust? Nevzpomínám si na žádnýho Kida Stardusta.“

„Boxoval jsem v Jižní Americe, v Africe, v Evropě, na ostrovech, po věznicích. Proto mám v pracovní knížce tolik přestávek - nerad si tam píšu boxer, protože lidi si myslí, že si dělám srandu nebo že lžu. Nechávám tam prázdná místa a myslím si, ať jdou všichni k čertu.“

„Dobrá, dostavte se zítra o půl desáté k prohlídce a vezmeme vás. Říkal jste, že chcete těžkou práci?“

„No, jestli máte něco jiného . . .

„Ne, teď zrovna ne. Víte, vypadáte skoro na padesát. Tak nevím, jestli dělám dobře. Nemáme moc rádi, když nás někdo okrádá o čas.“

„Já nejsem jen tak někdo - já jsem Kid Stardust.“ „Dobrá, chlapče,“ zasmál se, „my tě ZAMĚSTNÁME!“ Nelíbilo se mi, jakým tónem to řekl.

O dva dny později jsem prošel bránou do dřevěné barabizny, kde jsem jednomu staršímu muži ukázal píchačku se jménem Henry Chinaski, a on mě poslal do nákladových doků - měl jsem jít za Thurmanem. Šel jsem. Řada mužů na dřevěné lavici si mě prohlížela, jako bych byl homosexuál nebo nějaký beznadějný případ.

Díval jsem se na ně pohledem, který měl podle mě znamenat lehké opovržení, a promluvil na ně protahovanou výslovností spodiny, jak nejlépe jsem uměl:

„Kde je tu ňákej Thurman? Mám k němu jít.“ Kdosi mi ukázal prstem.

„Thurman ?“

„Jo.“

„Pracuju u vás.“

„Jo?“

,Jo.“

Podíval se na mě. „Kde máš boty?“

„Boty? Žádný jsem nedostal,“ řekl jsem.

Sáhl pod lavici a jedny mi podal; staré, úplně ztvrdlé boty, Obul jsem si je. Stará páka: o tři čísla menší. Prsty jsem měl zmáčklé a ohnuté dolů.

Pak mi podal zakrvavený pracovní plášt a plechovou přilbu. Obojí jsem si oblékl. Stál jsem tam a on si zapálil cigaretu nebo jak by řekl Angličan: zatímco on si zapaloval cigaretu.

Zápalku odhodil klidným a mužným gestem.

„Tak pojď.“

Byli tam samí černoši, a když jsem šel kolem nich, dívali se úkosem jako černí muslimové. Mám skoro dva metry, ale oni byli všichni větší, a jestli ne větší, pak aspoň dvakrát třikrát širší. „Hanku!“ zaječel Thurman.

Hank, pomyslel jsem si. Hank, přesně jako já. To je pěkný. Pod plechovou přilbou jsem se už potil.

„Dej mu PRÁCI!!“

Ježíšikriste, ježíšikriste. Kde jsou sladké a klidné noci? Proč se tohle nestane Walteru Winchellovi, který věří v Ameriku? Copak jsem nebyl jedním z nejlepších studentů antropologie? Co se to stalo?

Hank mě vzal s sebou a postavil mě před prázdný náklaďák táhnoucí se přes půl domu, který stál v docích.

„Počkej tady.“

Pak přiběhlo několik černých muslimů s kolečkama nabarvenýma popraskanou žmolkovitou bílou barvou, která vypadala jako vápno smíchané s kuřincem. Na každém kolečku měli naloženou kupu šunky plovoucí v průsvitné, vodové krvi. Ne, neplavala v krvi, seděla v ní jak olovo, jako dělové koule, jako smrt sama.

Jeden hoch vyskočil na náklaďák ke mně a druhý mi začal házet šunky a já je chytal a házel chlápkovi za mnou, který se otočil a hodil šunku zezadu na náklaďák. Šunky šly RYCHLE za sebou, byly těžké a těžkly čím dál víc. Sotva jsem jednu hodil a otočil se, druhá už na mě letěla vzduchem. Bylo mi jasné, že se mě snaží odrovnat. Za chvíli se ze mě lil pot jako z naplno puštěných kohoutků, bolela mě záda, bolela mě zápěstí, bolely mě ruce, všechno mě bolelo a sbíral jsem poslední neuvěřitelný kousíček ochablé energie. Sotva jsem viděl, sotva jsem se mohl soustředit na něco jiného, než abych mohl chytit ještě jednu šunku a hodit ji dál, ještě jednu šunku a hodit. Byl jsem postříkaný od krve a pořád mně padaly do rukou těžké mrtvé žuchance šunky trošku se podobající ženskému zadku, a já byl příliš slabý, abych se zastavil a řekl: „Hej, co to s váma K ČERTU je, hoši?“ Šunky lítají a já se otáčím, přibit jako člověk ke kříži pod plechovou přilbou, a oni pořád vozí kolečka plná šunky šunky šunky a konečně jsou všechna prázdná a já tam stojím v předklonu a dýchám žluté elektrické světlo. Byla to noc v pekle. I když já vždycky rád dělal v noci.

„Tak pojď!“

Vzali mě do další místnosti. Vysoko ve vzduchu v širokém otvoru na protější stěně byla půlka býka, nebo to snad byl celý býk, ano, byli tam celí býci, jen si to představte, všechny čtyři nohy, a jeden se objevil právě nade mnou, visel na tom háku přímo nade mnou.

„Právě ho zabili,“ pomyslel jsem si, „zabili tu prokletou bestii. Podle čeho poznají člověka od býka? Jak budou vědět, že já nejsem býk?“

„V POŘÁDKU - ROZHOUPAT!“

„Rozhoupat?“

„Jasně - MUSÍŠ S TÍM TANČIT!“

„Cože?“

„Pro smilování boží! Georgi, pojď sem!“

George se postavil pod mrtvého býka. Popadl ho. RAZ. Rozběhl se dopředu. DVA. Běžel pozpátku. TŘI. Běžel daleko dopředu. Býk už byl skoro ve vodorovné poloze. Kdosi zmáčkl knoflík a bylo to. Bylo to pro světový trh s masem. Pro klevetící, rozmrzelé, odpočaté, stupidní hospodyňky celého světa, které ve dvě hodiny odpoledne v domácím obleku šlukují cigarety s červenými otisky na filtru a takřka nic necítí.

Postavili mě pod dalšího býka. RAZ.

DVA. TŘI. Šlo mi to. Jeho mrtvé kosti proti mým živým kostem, jeho mrtvé maso proti mému živému masu, a kosti a váhy se sčítaly, myslel jsem na pořádnou kundu, co sedí naproti mně na pohovce s vysoko překříženýma nohama, a já mám v ruce panáka, pomalu a jistě si prokecávám cestu k ní a do prázdné duše jejího těla, a Hank zařval: „POVĚS TO NA NÁKLAĎÁK!“

Běžel jsem k náklaďáku. Hanba porážky naučená od malička ze školních dvorů mně říkala, že mi býk nesmí upadnout na zem, protože by to znamenalo, že jsem slaboch a žádný chlap a že si nezasloužím nic než jízlivé poznámky a smích. V Americe musíte být vítěz, nemáte jinou možnost, musíte se naučit prát pro nic, neptat se, a navíc, kdyby mě býk spadl, musel bych ho možná zvedat, a já věděl, že bych ho nikdy nezvedl. Navíc by se zašpinil. Nechtěl jsem, aby se zašpinil, totiž - oni nechtěli, aby se zašpinil.

Vletěl jsem na náklaďák. „POVĚS TO!“

Hák, který visel ze střechy, vypadal pitomě jako lidský prst bez nehtu. Zadek býčka jste nechali sklouznout dozadu, přední část jste tlačili proti háku, znova a znova, jenže hák maso neprorazil. Do prdele!! Samá chrupavka a šlachy, všechno tvrdé.

„DĚLEJ! DĚLEJ!“

Vložil jsem do toho poslední zbytek sil a hák prorazil, byl to nádherný pohled, zázrak, jak ten hák prošel, ten býk visící sám od sebe, úplně pryč z mého ramene, visící tam pro nafrněné paničky z řeznických krámů.

„HEJBNI KOSTROU!“

Vešel stodvacetikilový černoch, domýšlivý, drzý, klidný, od pohledu vrahoun, lážoplážo pověsil maso na hák a zvysoka si mě přeměřil.

„Stojíme tady ve frontě!“ „Dobrá, kámo.“

Odešel jsem před ním. Čekal na mě další býk. Pokaždé, když jsem si jednoho nabral, byl jsem si jist, že je to poslední, kterého ještě unesu, ale pořád jsem si říkal ještě jeden ještě jednou pak se na to vykašlu. Vyseru se na to.

Čekali, že se na to vykašlu, viděl jsem ty oči, úsměvy, když si mysleli, že se nedívám. Nechtěl jsem je nechat vyhrát. Šel jsem pro dalšího býka. Hráč. Poslední boj slavného odepsaného hráče. Šel jsem pro maso.

Pokračoval jsem dvě hodiny a pak kdosi zakřičel: „PŘESTÁVKA.“

Dokázal jsem to. Desetiminutový odpočinek, trochu kávy, nikdy mě nepřinutí toho nechat.

Šel jsem za nimi k pojízdné prodejně. Viděl jsem páru stoupající v noci z kávy; viděl jsem koblihy, cigarety, deserty a chlebíčky v elektrickém světle.

„HEJ, TY!“

Byl to Hank. Hank jako já. „Co je, Hanku?“

„Než si uděláš přestávku, nasedni do tamtoho náklaďáku a odvez ho k hale osmnáct.“

Byl to náklaďák, který jsme právě naložili, dlouhý jeden a půl domu. Hala osmnáct byla na druhém konci dvora.

Podařilo se mi otevřít dveře a vyšplhat se do kabiny. Sedadlo bylo z měkké kůže a sedělo se v něm tak dobře, že mi bylo jasné, že kdybych se tomu poddal, okamžitě bych usnul. Neuměl jsem řídit náklaďák. Podíval jsem se pod sebe a spatřil půl tuctu řadících pák, brzd, plynových pedálů a tak dál. Otočil jsem klíčkem a podařilo se mi nastartovat. Zkoušel jsem pedály a řadící páky, dokud se kamión nerozjel, a pak jsem ho zavezl k hale osmnáct a celou cestu myslel na to, že než se vrátím, bude pojízdná prodejna v tahu. Byla to pro mě tragédie, opravdová tragédie. Zaparkoval jsem náklaďák, vypnul motor a minutu tam seděl a vychutnával měkkou pohodu koženého sedadla. Pak jsem otevřel dveře a vystoupil. Minul jsem schodek nebo co tam mělo být a spadl jsem v zakrvaveném plášti a kristovské plechové přilbě na zem jako hruška. Nebolelo to, necítil jsem to. Vstal jsem právě včas, abych zahlédl, jak pojízdná prodejna vyjíždí bránou na ulici. Viděl jsem, jak se vracejí na porážku, smějí se a zapalují si cigarety.

Sundal jsem si boty, pracovní plášť, sundal jsem si plechovou přilbu a šel do chatrče na vstupním nádvoří. Hodil jsem plášť, přilbu a boty přes přepážku. Starší muž ke mně vzhlédl:

„Cože? Vy odcházíte z tak DOBRÉHO zaměstnání?“ „Řekněte jim, ať mi pošlou výplatu za dvě hodiny, nebo jim řekněte, ať si to strčí do prdele, mně je to buřt!“

Vyšel jsem ven. Přešel jsem přes ulici do mexického baru a dal si pivo a pak jsem odjel domů. Americký školní dvůr mě zase položil na lopatky.

Příští večer jsem seděl v jednom baru mezi ženou se závojem a ženou bez závoje, a byl to jen další normální bar - blbý, nepohodlný, zoufalý, zlý, zasraný, ubohý, a maličký mužský záchodek vás nutil ke zvracení, a nedalo se tam srát, jen chcát a zároveň blít, odvracet hlavu, hledat světlo, modlit se, aby žaludek vydržel ještě jednu noc.

Seděl jsem tam a pil už tři hodiny a kupoval pití té bez závoje. Nevypadala špatně: drahé botky, dobré nohy a postava; měla už dost, ale to je ten moment, kdy jsou nejpřitažlivější - aspoň pro mě.

Koupil jsem dalšího panáka, další dva panáky. „Tak a je to,“ povídám jí, „jsem na dně.“

„Děláš si srandu.“

„Ne.“

„Máš kde spát?“

„Ještě dva dny a pak mi vyprší nájem.“

„Pracuješ?“

„Ne.“ „Co děláš?“

„Nic.“

„Myslím, z čeho žiješ?“

„Nějaký čas jsem dělal manažera jednomu žokejovi. Byl to dobrej kluk, jenže ho dvakrát chytli, jak dává do startovacího boxu baterii. Zavřeli ho. Pak jsem trochu boxoval, hrál hazard, dokonce jsem zkoušel pěstovat kuřata - býval jsem vzhůru celou noc a hlídal je před divokými psy v horách, bylo to drsný, a pak jsem jednoho dne nechal v kurníku hořící doutník a polovinu jsem jich upálil spolu se všemi mými skvělými kohouty. Zkoušel jsem rýžovat v severní Kalifornii zlato, dělal jsem kamelota na pláži, dal jsem se do obchodování, spekuloval na burze - nic mi nevyšlo, jsem smolař.“

„Vypij to,“ řekla, „a pojď se mnou.“

To „pojď se mnou“ znělo dobře. Dopil jsem a šel s ní ven. Šli jsme po ulici a zastavili se před výkladem hokynářství.

„Teď buď zticha,“ povídá, „nech mluvit mě.“

Vešli jsme dovnitř. Vzala nějaký salám, vajíčka, chleba, pečeni, pivo, ostrou hořčici, nakládané okurky, dvě sedmičky dobré whisky, nějakou sodu a šťávu. Cigarety a doutníky.

„Napište to na Willieho Hansena,“ řekla prodavači.

Vyšli jsme se zbožím ven a ona zavolala z budky na rohu taxík. Taxík přijel a my vlezli dozadu.

„Kdo je Willie Hansen?“ zeptal jsem se.

„To je jedno,“ řekla.

U mně doma mi pomohla dát věci do ledničky. Pak si sedla na pohovku a ty svoje dobrý nohy překřížila a houpala a kroutila kotníkem, dívala se dolů na svoji botku, na tu špičatou a krásnou botku. Odšrouboval jsem vršek jedné sedmičky a stál jsem tam a míchal dva silné drinky. Zase jsem byl král.

V noci jsem uprostřed nejlepšího přestal a podíval se pod sebe. “Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„K čemu ti to sakra bude?“ Zasmál jsem se a pokračoval.

Nájemné vypršelo a já si vše, nebylo toho moc, sbalil do lepenkového kufru, a za půl hodiny jsme spolu kráčeli kolem velkoobchodu s kožešinami, po rozbitém chodníku, a tam stál starý jednoposchoďový dům.

Pepperová (tak se jmenovala, nakonec mi to pověděla) zazvonila a řekla mi:

„Zůstaň vzadu, ať vidí jenom mě, a když se ozve bzučák, já otevřu a ty půjdeš za mnou.“

Willie Hansen se vždycky kouknul do poloviny schodiště, kde měl zrcátko, ve kterém viděl, kdo je u dveří, a pak si rozmyslel, zda je či není doma.

Rozhodl se doma být. Ozval se bzučák a já vešel za Pepperovou a kufr jsem nechal dole pod schody.

„Miláčku!“ uvítal ji nahoře, „jsem tak rád, že tě vidím!“

Byl pěkně starý a měl jen jednu ruku. Tou ji objal a políbil ji. Pak uviděl mě.

„Co je to za chlapa?“

„Ach, Willie, ráda bych tě seznámila s jedním svým přítelem. Tohle je Boban.“

„Ahoj!“ řekl jsem. Neodpověděl.

„Boban? Nevypadá jako boban.“

„Boban Lanny, boxovával jako Boban Lanny.“

„Boban Lancelot,“ řekl jsem.

Šli jsme nahoru do kuchyně a Willie vytáhl flašku a nalil pár panáků. Seděli jsme u stolu.

„Jak se vám líbí záclony?“ zeptal se mě. „Holky mi udělaly tyhle záclony. Holky mají obrovskej talent.“

„Ty záclony jsou moc pěkný,“ řekl jsem mu.

„Tuhne mi ruka, sotva pohnu prsty, myslím, že brzo umřu, doktoři nevědí, co se mnou je. Holky si myslí, že si dělám srandu, posmívají se mi.“

„Já vám věřím,“ ujistil jsem ho. Dali jsme si dalších pár panáků.

„Líbíte se mi,“ řekl Willie, „vypadáte, že se vyznáte, vypadáte jako třída. Většina lidí stojí za houby. Vy jste třída.“

„O třídách nic nevím,“ řekl jsem, „ale vyznám se.“

Dali jsme si další panáky a šli do pokoje. Willie si nasadil námořnickou čapku, posadil se k varhanám a začal hrát svou jednou rukou. Byly to hrozně hlasité varhany.

Na podlaze se všude válely čtvrťáky, půldolary, nikláky, i obyčejné centy. Na nic jsem se neptal. Seděli jsme, pili a poslouchali varhany. Když skončil, trochu jsem zatleskal.

„Jednou v noci tady byly nahoře všechny holky,“ povídá mi, „a najednou někdo zaječel ŠŤÁRA! a to byste koukal, jak mazaly, některé nahé, některé v kalhotkách a podprsence, všechny utekly a schovaly se v garáži. Byla to strašná legrace! Seděl jsem tady a ony se jedna po druhé pomalu plížily z garáže. Byla to fakt sranda!“

„Kdo zaječel ŠŤÁRA?“ zeptal jsem se.

„Já,“ řekl.

Pak šel do ložnice, svlékl se a šel spát. Pepperová šla za ním, políbila ho a mluvila s ním, zatímco já chodil a sbíral mince z podlahy.

Když vyšla, ukázala k patě schodiště. Sešel jsem dolů pro kufr a vzal ho nahoru.

Pokaždé, když si ráno nasadil námořnickou čapku, věděli jsme, že půjdeme na jachtu. Stál před zrcadlem a nastavoval ji do správného úhlu a jedna z holek vždycky vběhla dovnitř, aby nám pověděla:

„Jdeme na jachtu - Willie si nasazuje čapku!“

Jako poprvé. Vyšel s čapkou na hlavě a my šli beze slova za ním do garáže. Měl staré auto, tak staré, že mělo vzadu sklopné sedátko.

Dvě tři holky šly s Williem dopředu, seděly si na klínech, kupodivu se tam vždycky nějak vešly, a já s Pepperovou jsme seděli na sklopném sedátku a ona povídá: „Vyjíždí si, jenom když nemá kocovinu a když nepije. Ten parchant vyžaduje, aby nepil ani nikdo jinej, takže bacha!“

„Ksakru, já potřebuju panáka.“

„Všichni potřebujem panáka,“ řekla. Vytáhla z kabelky půlčíka a odšroubovala zátku. Láhev mi podala.

„Teď počkej, až si nás zkontroluje ve zpětným zrcátku. Pak, ve chvíli, kdy se vrátí pohledem na silnici, si dej hlta.“

Zkusil jsem to. Fungovalo. Pak byla na řadě Pepperová. Než jsme dojeli do San Pedra, byla láhev prázdná. Pepperová vytáhla žvýkačku, já si zapálil doutník a vylezli jsme ven.

Jachta vypadala pěkně. Měla dva motory a Willie tam stál a ukazoval mi, jak nastartovat pomocný motor v případě, že se něco stane. Neposlouchal jsem ho a přikyvoval. Jakési kraviny o vytahování lana, aby se ten krám dal spusit.

Ukázal mi, jak se háže kotva, jak se odráží od přístaviště, ale já myslel jen na další pití, a pak jsme odrazili a on stál v kajutě s nasazenou kapitánskou čapkou a kormidloval a holky se seběhly kolem něho.

„Ach, Willie, nech mě kormidlovat!“ „Willie, nech mě kormidlovat!“

Já nechtěl kormidlovat. Pojmenoval loď po sobě: WILLHAN. Příšerné jméno. Měl ji nazvat PLOVOUCÍ FRNDA.

Šel jsem za Pepperovou dolů do kajuty a našli jsme další chlast, spousty chlastu. Zůstali jsme dole a chlastali. Slyšel jsem, jak vypnul motor a jak jde dolů po schodech.

„Balíme,“ řekl. „Kvůli čemu?“

„Connie má zase svou náladu. Bojím se, že skočí z paluby. Nemluví se mnou. Jenom sedí a čumí. Neumí plavat. Bojím se, že vyskočí.“

(Connie byla ta se závojem.)

„Jen ať si skočí. Já ji vytáhnu. Dám jí ránu, mám pořád páru, a pak ji vytáhnu. Neměj o ni strach.“

„Ne, vracíme se. Kromě toho, vy jste tu pili!“

Odešel nahoru. Nalil jsem si další pití a zapálil doutník.

Když jsme dorazili k přístavišti, sešel Willie dolů a řekl, že bude za chvilku zpátky. Nebyl. Nevrátil se tři dny a tři noci. Holky tam všechny nechal. Prostě si odjel v autě.

„Je šílenej,“ řekla jedna.

„Jo,“ pravila druhá.

Zbylo tam však spoustu jídla a tvrdýho chlastu, tak jsme zůstali a čekali na Willieho. Včetně Pepperové tam byly čtyři holky. Dole byla zima, bez ohledu na to, jak moc jste pili a pod kolik pokrývek jste se zahrabali. Existoval jediný způsob, jak se zahřát. Holky o tom vtipkovaly:

„Teď to udělej MNĚ!“ křičela jedna. „Myslím, že jsem na řadě já,“ řekla druhá.

„Ty si myslíš, že bys měla jít TY,“ pravil jsem, „ale co JÁ?“ Smály se. Nakonec jsem už prostě nemohl.

Zjistil jsem, že mám s sebou své zelené kostky a tak jsme si sedli na podlahu a začali hrát. Všichni byli opilí a holky měly všechny peníze. Hře moc nerozuměly a já jim ji vysvětloval průběžně a měnil jsem pravidla podle okolností.

Tak nás Willie našel při svém návratu - ožralé, zabrané v kostkách.

„NA TÉHLE LODI SE HAZARD HRÁT NEBUDE“ zařval nahoře na schodech.

Connie se vyškrábala nahoru, objala ho a zabořila svůj dlouhatánský jazyk do jeho úst a chytla ho v rozkroku. Sešel dolů s úsměvem, nalil si panáka, rozlil nám všem a seděli jsme tam, hovořili spolu a smáli se, a on mluvil o tom, že píše pro varhany operu Císař San Franciska. Slíbil jsem mu, že napíšu k hudbě slova a večer jsme se vrátili do města a všichni jsme pili a bylo nám dobře. Každý další výlet byl totéž v bleděmodrém. Jednou v noci umřel a my byli všichni zase na ulici, holky a já. Do posledního šesťáku dostala všechno jakási sestra z Východu a já šel dělat do továrny na psí sušenky.

Bydlím teď v jednom domě na Kingsley Street a pracuju jako expedient u firmy, která prodává pouliční osvětlení.

Byl to klidný čas. Každý večer jsem vypil spoustu piva a většinou jsem zapomněl na jídlo. Koupil jsem si psací stroj, underwoodku z druhé ruky, u které se zasekávala klávesnice. Léta jsem nic nenapsal. Ožíral jsem se pivem a začal psát poezii. Zanedlouho jsem toho měl pěknou hromádku a nevěděl, co si s tím počít. Všechno jsem nacpal do obálky a poslal do nového časopisu v jednom texaském městečku. Domníval jsem se, že něco takového nikdo nevezme, ale třeba se z toho někdo zblázní, a to by nebylo úplně marné.

Odepsali mi, odepsali mi dvakrát, dlouhýmy dopisy. Říkali, že jsem génius, říkali, že burcuji, říkali, že jsem Bůh. Četl jsem ty dopisy pořád dokola a odepsal dlouhým dopisem. Poslal jsem další básně. Básně a dopisy jsem psal každou noc, měl jsem v sobě kravin spoustu.

Redaktorka, která byla taky svého druhu spisovatelka, mi začala posílat svoje fotky, a nevypadala špatně, vůbec nevypadala špatně. Dopisy začaly být osobní. Říkala, že si ji nikdo nechce vzít. Její podřízený redaktor, mladý muž, řekl, že by si ji vzal za polovinu jejího dědictví, ale ona psala, že nemá žádné peníze, že lidi si pouze myslí, že má peníze.

Redaktor později skončil na psychiatrické klinice. „Nikdo si mě nechce vzít,“ psala pořád dokola, „Vaše básně otiskneme v příštím čísle, které je celé věnované Chinaskimu, a mě si nikdo nikdy nevezme, nikdo, víte, mám tělesnou vadu, krk, narodila jsem se tak. Nikdy se nevdám.“

Jednou v nodi jsem se pořádně ožral. „Pusťte to z hlavy,“ napsal jsem, „já si vás vezmu. Zapomeňte na krk. Já taky nejsem nic moc. Vy s vaším krkem a já se svou podrápanou držkou - už vidím, jak se budeme spolu krásně vyjímat.“

Poslal jsem to a úplně na celou záležitost zapomněl, vypil jsem další džbán piva a šel spát.

Obratem přišlo psaní: „Ach, jak jsem šťastná! Každý, kdo mě vidí, říká:'Niki, co se s tebou děje? Ty ZÁŘÍŠ, ty přímo kveteš!!! Čím to je?' Neřeknu jim to! Ach, Henry, JÁ JSEM TAK ŠŤASTNÁ!“

Přiložila nějaké fotky, obzvlášť ošklivé fotky. Dostal jsem strach. Šel jsem ven a koupil si sedmičku whisky. Díval jsem se na fotky a pil whisky. Lehl jsem si na koberec:

„Ach, Pane, Ježíši Kriste, co jsem to provedl? Co jsem to udělal? Tak poslouchejte, chlapi, já obětuji zbytek svého. života, abych tu ženu učinil šťastnou! Bude to peklo, ale já jsem silný, a co lepšího může člověk v životě udělat, než učinit někoho jiného šťastným?“

Vstal jsem z koberce, a tím posledním jsem si nebyl úplně jistý...

Týden nato jsem stál na autobusovém nádraží, byl jsem opilý a čekal jsem na příjezd texaského autobusu.

Autobus oznámili z reproduktoru a já se připravoval na smrt. Díval jsem se, jak lidi vystupují ze dveří a snažil jsem se je porovnat s fotografií. A pak jsem uviděl mladou blondýnku, třiadvacetiletou, s pěknýma nohama, živou chůzí a nevinným, poněkud namyšleným obličejem, řekli byste možná přidrzlým, a krk už nebyl vůbec špatný. Bylo mi tehdy pětatřicet.

Šel jsem k ní. „Vy jste Niki?“ „Ano.“

„Já jsem Chinaski. Vemu vám kufr.“ Vyšli jsme na parkoviště.

„Čekám už tři hodiny, celý nervózní, z toho čekání jsem úplně bez sebe. Jediný, co se dalo dělat, bylo dát si pár panáků v baru.“ Přiložila ruku na kapotu auta.

„Motor je úplně teplý. Ty syčáku, tys právě přijel.“ Zasmál jsem se.

„Máš pravdu.“

Nasedli jsme do starého auta a vydali se na cestu. Brzy jsme se v Las Vegas vzali, a tohle spolu se zpáteční jízdenkou do Texasu mě stálo všechny moje peníze.

Nastoupil jsem s ní do autobusu a zůstalo mi v kapse 35 centů. „Nevím, jestli se to bude tátovi líbit, co jsem udělala,“ řekla. „Pane Bože, Ježíši,“ modlil jsem se, „pomoz mi být silný, pomoz mi být statečný.“

Celou cestu do malého texaského městečka mě objímala, potila se a svíjela. Přijeli jsme o půl třetí ráno a když jsme vystupovali, zaslechl jsem, jak řidič autobusu říká: „Co sis to tam nabalila za pobudu, Niki?“

Stáli jsme na ulici a já se zeptal: „Co to ten řidič říkal? Co ti to říkal?“ a pohrával jsem si s pětatřiceti centy v kapse.

„Nic neříkal. Pojď se mnou.“

Vyšla po schodech v jednom domě v centru. „Hej, kam to ksakru jdeš?“

Strčila klíč do dveří a ty se otevřely. Podíval jsem se nahoru a tam vytesáno v kameni stálo: MĚSTSKÁ RADNICE.

Vešli jsme dovnitř.

„Chci se podívat, jestli mi nepřišla nějaká pošta.“ Šla do své kanceláře a prohlédla si stůl.

„Do háje, žádná pošta!! Vsadím se, že ta kurva mi ukradla poštu.

„Jaká kurva? Jaká kurva, miláčku?“

„Mám nepřátele. Podívej, pojď za mnou.“

Sešli jsme do haly a před jedněmi dveřmi se zastavila. Podala mi vlásenku.

„Prosím tě, zkus, jestli se ti nepodaří otevřít tady ten zámek.“ Stál jsem tam a zkoušel to. Už jsem měl před očima titulek: SLAVNÝ SPISOVATEL A POLEPŠENÁ PROSTITUTKA ZADRŽENI PŘI VLOUPÁNÍ DO STAROSTOVY KANCELÁŘE!

Zámek se mi otevřít nepodařilo.

Šli jsme dál, k ní domů, skočili do postele a pokračovali v práci rozdělané v autobuse.

Strávil jsem tam několik dnů, když jednou ráno v devět hodin zazvonil zvonek. Byli jsme v posteli.

„Co je, ksakru?“ zeptal jsem se.

„Jdi otevřít,“ řekla. Něco jsem si přes sebe hodil a šel ke dveřím. Stál tam jakýsi skrček a každou chvilku se roztřásl po celém těle, trpěl nějakou chorobou. Na hlavě měl šoférskou čepičku. „Pan Chinaski?“

„Ano. „Pan Dyer mě požádal, abych vám ukázal pozemky.“ „Počkejte chvilku.“

Vrátil jsem se do ložnice. „Miláčku, je tam nějakej skrček a říká, že mi jakýsi pan Dyer chce ukázat pozemky. Je to skrček a celej se třese.“

„No tak s ním běž. To je můj otec.“ „Kdo, ten skrček?“

„Ne, pan Dyer.“

Obul jsem si boty a ponožky a vyšel na verandu. „Dobrá, kámo,“ řekl jsem, „půjdeme.“

Sjezdili jsme celé město i okolí.

„Panu Dyerovi patří tohle,“ ukázal skrček a já se díval, „a panu Dyerovi patří támhleto,“ a já se díval.

Skrček dojel k zelenému lesu. Ukázal na něj. „Vidíte to jezero?“

„Jo.“ „Je tam sedm jezer plných ryb. Vidíte toho krocana na břehu?“ „Jo.“

„To je divoký krocan. Pan Dyer to celé pronajímá rybářskému sportovnímu klubu, který to provozuje. Samozřejmě, pan Dyer a kdokoli z jeho přátel mohou přijít, kdy chtějí. Chodíte na ryby nebo na lov?“

„Kdysi jsem chodíval na lov často,“ řekl jsem mu. Pokračovali jsme v jízdě.

„Tady chodil pan Dyer do školy.“ „Ale, vážně?“

„Jistě, zrovna do téhle cihlové budovy. Teď ji koupil a restauroval jako muzeum.“

„To je úžasné.“ Jeli jsme zpátky. „Díky," řekl jsem mu.

„Chcete, abych přijel zítra ráno? Ještě nám toho zbylo dost k prohlédnutí.“

„Ne, díky, to stačí.“

Vešel jsem dovnitř. Zase jsem byl král . . .

A nejlepší bude skončit právě tady, místo abych vám vyprávěl, jak jsem o to přišel, ačkoli to je o jednom Turkovi, který nosil v kravatě šarlatovou jehlici a měl dobré vychování a rozhled. Neměl jsem šanci. Ale Turek se taky onosil a naposled jsem slyšel, že se na Aljašce vdala za nějakého Eskymáka. Poslala mi fotku svého miminka a říkala, že pořád píše a je opravdu šťastná. Odpověděl jsem jí: „Drž se, miláčku, je to bláznivý svět.“

A v tom to právě je.