„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Heleně II

Kategorie
02. Květen 2008

1848

Já jsem tě viděl jednou - před lety:
jak je to dávno? - nevím, ale dávno.
Bylo to o půlnoci v červenci,
v měsíčním úplňku, podobném tvé duši,
a zatím co plul měsíc po nebi
padalo s výše zamlžené světlo
jak stříbrný závoj z hedvábí
na tisíc růží v okouzleném sadě
kde vanul vítr v tichých šelestech
na jejich tváře, pozdvižené k nebi
a ony, jak by za to světlo lásky
vydechovaly v extatické smrti
své vonné duše pod svým závojem,
umírajíce s úsměvy v tom sadě,
opilém kouzlem jejich nádhery.
 
Tak jsem tě spatřil pololežící
a bledou na záhoně fialek,
zatím co měsíc osvětloval růže
a tvoje oči, plné Zármutku.
Vím, že jsem viděl tenkrát o půlnoci
svůj Osud (Osud, zvaný Zármutek),
jenž přivedl mne k vratům toho sadu
voněti k růžím v svitu měsíce.
Bylo tak ticho. Prokletý svět spal,
jen my dva ne! (O Bože, Nebesa!,
jak chvěji se při spojení těch slov!) -
jen my dva ne! Když jsem se zastavil,
abych se díval - všechno zmizelo -
(tak jako by byl zaklet onen sad.)
 
Měsíční, perleťové světlo zhaslo,
nebylo vidět krásných cestiček,
omšelé lávky, blaženého kvítí,
plačících stromů - ba i vůně růží
zemřela náhle ve vzduchu, jak vše.
Vše zhaslo, mimo tebe, mimo těch
drahých tvých očí s uhrančivým světlem,
tvých pozvednutých očí s božským světlem.
Viděl jsem je - svůj celý příští svět -
viděl jsem je po celé hodiny,
viděl jsem je - až zapadl mi měsíc.
Co hrozných příběhů je zapsáno,
mé srdce, na nebi, v těch krystalech!
Co bolesti, však jaká naděje
a jaké jasné, tiché moře pýchy
a jaká ctižádost! A jaká strašná moc
a hloubka velké, nekonečné lásky!
 
Pak zmizela mi z očí Diana,
tam na západě, v boji černých mraků,
ty mizíš ve stromech, jež tě pohřbývají
rozplývajíc se v mlze jako duch
tvé oči zbyly tu - a víckrát neodejdou.
Po celou noc šly se mnou k domovu,
vždy jak mé naděje šly se mnou po léta
po celé dny šly se mnou, po léta,
mé služky, ač jsem jejich otrokem.
Ach, jejich úkol je: vždy svítiti
a já mám býti spasen jejich světlem,
být očistěn tím jejich jasným ohněm,
být posvěcen tím elysejským ohněm!
A plní mne svou krásou (s nadějí)
ty vzdálené a nebeské dvě hvězdy
a já se vzývám, kleče v dlouhých nocích,
a já je vidím, ty dvě Venuše,
jež slunce nemá v moci uhasiti.
 
(překlad: Vítězslav Nezval)
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.7 (15 hlasů)