„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Zvony

Kategorie
02. Květen 2008

1849

 
I.
 
Slyš hru zvonků: saně, zvon -
stříbro, zvon!
Rolničky se třpytí ve sněhu, jede, jede postilion.
Jak to cinká, cinká, cinká
cestou, na niž padá sníh;
koník podkovama břinká -
v dálce telegrafní linka -
slyš hru zvonků na saních!
Bije půlnoc: bim, bam, bim,
hodiny se druží v rým,
padajíce do cinkotu zvonků, jichž je milion,
jako zvon, zvon, zvon,
zvon, zvon, zvon,
cinkajíce, jasně zníce jako zvon.
 
II.
 
Slyš jak zvoní k svatbě zvon,
zlatý zvon!
Jeho jarmonický chorál jako varhanový tón
po celou noc slavně hrál
nad portálem katedrál
a teď zbarven do zlata
letí vstříc
a rozhazuje poupata
hrdličce, jež chytá je a dojata
hledí na měsíc!
Jaký zurčivý to shon
tryská v zpěvu z čistých hrdel ptáčat, jichž je milion!
Ševel, ston,
šustot, shon,
když nám prorokuje zvon
budoucnost, již zná jen on,
v jasném znění, vyzvánění,
jenom on, on, on,
zlatý zvon, zvon, zvon, zvon,
zvon, zvon, zvon,
hlaholící, jasně znící, zlatý zvon.
 
III.
 
Slyš ryk na poplach, toť zvon -
slitý zvon!
Jakou hrůzou plní náhle jeho strašidelný tón
tichou, dřímající noc,
do níž volá o pomoc
v příliš hrozném zděšení,
jež je k nevyjádření
mimo řev!
Křikem prosí strašný oheň za slitování,
oheň s plameny, jež srší z dýmu v praskání
a tak zoufale, jen slyš!
Chtěl by vzlétnout výš, výš, výš,
opustit zvonici,
letět po bok měsíci -
utišiti boží hněv.
Ó ten strašný zvon, zvon, zvon!
Jaký strašidelný tón
dráždí sluch!
Duní, řinčí, umdlévá,
jakou hrůzu rozsévá,
hle, jak tetelí se vzduch!
Ucho náhle poznává
v ostrém znšní
vyzvánění,
jak roste a ustává
nebezpečí, ryk a shon,
když ten zvon,
z utišení v rozbouření mění tón -
strašný zvon,
strašný zvon, zvon, zvon, zvon,
zvon, zvon, zvon -
skřípající, ostře znící, strašný zvon!
 
IV.
 
Slyš zvuk hran, to hřímá zvon -
prasklý zvon!
Jakým hrozným rachotem nás straší jeho
chmurný tón,
hartusící do noci,
že se třesem v bezmoci
při mementu jeho ran,
neboť každý úder hran
rodí zrezivělý chřtán
v skřípění.
Lidé, Lidé, bezbožníci,
kteří máte ve zvonici
bydlení,
jásáte, když hrany, hrany
v jednotvárném krákorání
jako mramorové skály
shora na srdce se valí.
Zda jste muži, ženy, můry -
nejste zvířata, jste stvůry,
ďábel sám -
a váš vládce, král a pán
zvoní píseň hran, hran, hran,
ze všech stran -
jeho ironický tón
padá ve válečný shon -
odměřuje čas, čas, čas,
trhá prudce za provaz -
jeho ochraptělý hlas
zní jak zvon,
prasklý zvon -
odměřuje čas, čas, čas,
trhá prudce za provaz,
jako by si chtěl zlámat vaz -
jeho ochraptělý hlas
zní jak zvon,
zní jak prasklý zvon, zvon, zvon -
odměřuje čas, čas, čas -
jeho ochraptělý hlas
zní jak zvon, zvon, zvon, zvon,
zvon, zvon, zvon -
v smutném štkaní, v naříkání jako zvon.
 
(překlad: Vítězslav Nezval)
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.9 (15 hlasů)