„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Ďábel ve zvonici

Kategorie
06. Květen 2008
Kolikpak máme hodin?
(Staré rčení)
Kdekdo celkem vzato ví, že nejznamenitější obec na světě je - či bohužel byla - holandský městys Vondervotteimittiss. A přece vzhledem k jeho poněkud zastrčené poloze - leží dosti daleko od hlavních cest - jej patrně jen velmi málo mých čtenářů navštívilo. Bude proto na místě, obeznámím-li s ním poněkud podrobněji především ty, kteří tam nebyli. A zdá se mi to po pravdě řečeno nezbytné i proto, že zde hodlám - v naději, že vzbudím nejširší účast s jeho obyvateli - vylíčit neblahé události, které se v jeho zdech seběhly. Kdo mě zná, nebude pochybovat o tom, že povinnost, kterou jsem si takto dobrovolně uložil, splním co nejsvědomitěji, že budu přísně nestranný, že obezřetně prozkoumám veškerá fakta a bedlivě porovnám všechna svědectví, jak má být ostatně zvykem každého, kdo si chce říkat dějepisec.
Na základě souhrnného studia mincí, rukopisů a nápisů mohu bezpečně tvrdit, že městys Vondervotteimittiss existoval od svého vzniku přesně v takové podobě, jakou si zachovává i v dnešní době. O letopočtu jeho vzniku ovšem mohu mluvit - bohužel - jen s onou nezávaznou závazností, s jakou se občas musí spokojit matematici u jistých algebraických vzorců. Dá se tudíž říci, že letopočet vzhledem k své šeré dávnověkosti nemůže být nižší než jakákoli určitelná veličina.
Pokud jde o původ jména Vondervotteimittiss, s lítostí doznávám, že jsem rovněž na rozpacích. Z množství názorů na tento ožehavý problém - tu důvtipných, tu poučených, tu zas všechny přesvědčivě vyvracejících - nejsem s to vybrat jediný, který by mne jakžtakž uspokojil. Snad by byl s výhradami přijatelný dohad Grogbumbalův - téměř totožný s Pivodonosovým. Zní : Vondervotteimittiss - Vonder, vyslov. Donder Votteimittiss, obdoba Bleitziz - Bleitziz, zastar. pro Blitzen. Tomuto výkladu napovídají, nutno přiznat, i jisté příznaky elektrického fluida, patrné na špici věže místní radnice. Nerad bych ovšem pronášel ve věci tak významné nějaké směrodatné soudy a odkazuji proto čtenáře prahnoucího po bližších údajích na Dundergutzovo dílo 'Oratiunculae de Rebus Praeter-Veteris'. Nechť nahlédne i do Blunderbuzzardova spisu De Derivationibus, strana 27 až 5010 (fóliové vydání, gotické písmo, černočervené typy, nečíslovaná hesla) a tamtéž nechť si pročte marginální autografované poznámky Stuffundpuffovy s vysvětlivkami Gruntundguzzelovými!
Přestože letopočet založení i původ jména obce jsou zahaleny do temnot, není pochyby o tom, že Vondervotteimittiss bylo, jak jsem už pravil, od pradávna takové, jaké je nalézáme v současné dějinné epoše. Jeho nejstarší občan se nemůže upamatovat na sebenepatrnější změnu ve vzhledu kterékoli jeho části, ba vůbec jen zmínka o tom, že by něco takového bylo možné, se tu považuje za urážku. Městys se rozkládá v dokonale kruhovitém údolíčku, měřícím v obvodu asi čtvrt míle, obklopeném kolem dokola mírnými vršky. Temena těchto kopečků si ještě žádný z obyvatel netroufl překročit. Uvádějí pro to celkem pádný důvod : nevěří totiž, že za nimi něco existuje.
Celá ta rovinka (vydlážděná plochými cihlovými dlaždicemi) je lemována souvislou řadou šedesáti domků. Ty jsou zadní stranou obráceny k pahorkům, takže jejich průčelí směřují přirozeně do středu planinky; tento střed je od všech vchodů obydlí vzdálen přesně šedesát yardů. Před každým domkem je malá zahrádka s kruhovitou pěšinkou, slunečními hodinami a čtyřiadvaceti hlávkami zelí. Stavení sama jsou si tak navlas podobná, že se jedno od druhého nedá vůbec ničím rozeznat. Jejich architektura působí svou nezměrnou věkovitostí poněkud bizarně, ale neubírá jí to nijak na podivuhodné malebnosti. Zdivo sestává z malých červených cihel zvonivek s konci vypálenými dočerna, takže stěny se podobají zvětšeným šachovnicím. Lomenice jsou natočeny dopředu a přes okapy a domovní dveře přečnívají karnýsy větší než dům sám. Okna jsou uzounká a hluboká a mají titěrné tabulky a mohutné rámy. Střechy jsou pokryty tlustou vrstvou tašek s bohatým vroubkováním. Dřevěné části domků jsou veskrze temného odstínu a jsou ozdobeny četnými řezbami; v těch však nacházíme jen velmi málo obměn, nebot řezbáři z Vondervotteimittissu nedovedli už od nepaměti vyřezat víc než dva náměty - hodiny a zelné hlávky. Ty však vyřezávali věru dovedně a s jedinečným důmyslem je uplatňovali všude, kde jenom našli kousek místa pro své dláto.
Právě tak jako zvenčí jsou příbytky stejné i uvnitř a veškerý nábytek je zhotoven podle jednoho modelu. Podlahy jsou z čtvercových dlaždic, židle a stoly z načernalého dřeva a všechny mají tenké a zahnuté nožky zakončené psími tlapkami. Římsy nad krbem jsou široké a vysoké, a kromě hodin a hlávek zelí vydlabaných do čelních stěn stojí uprostřed na jejich deskách skutečné hodiny, jež úchvatně tikají, a na samých krajích jako ochranné bašty je po květináči se zelnou hlávkou. Mezi květináči a hodinami vykukuje tu ještě z každé strany jeden porcelánový panáček, který má notně vypouklé bříško a v něm velký kulatý otvor, z něhož na vás hledí ciferník hodinek.
Krby jsou prostorné a hluboké, vybavené divoce pokroucenými železnými kozlíky. Ustavičně tu plápolá oheň, nad nímž je zavěšen kotel plný vepřového se zelím; tuto nádobu dbalá hospodyňka stále pečlivě opatruje. V každém domku je to malá, tlustá, stará paní s modrýma očima a červenými tvářemi. Na hlavě má ohromný čepec jako homoli cukru, ozdobený rudými a žlutými stuhami. Její oranžové šaty z tkaniny zpola Iněné, zpola vlněné jsou vzadu bohatě nabrány, ale živůtek mají velmi krátký -- ostatně jsou celkově velice krátké, neboť jejich sukně sahá sotva do poloviny lýtek. Ta jsou poněkud tlustá, právě tak jako kotníky, ale žena je halí do pěkných zelených punčoch. Její střevíce - z růžové kůže - jsou sešněrovány žlutými tkanicemi, které si váže do kokardy ve tvaru zelné hlávky. V levé ruce drží malé, těžké holandské hodinky, v pravé třímá sběračku na kyselé zelí a vepřové. Vedle ní stojí tlustá strakatá kočka, které „hoši“ přivázali k ocasu - jen tak pro švandu - pozlátkové repetýrky.
Hoši - všichni tři - jsou na zahradě a pozorují vepře. Každý z nich měří rovné dvě stopy. Na hlavách mají třírohé klobouky se zdviženou střechou, temně rudé vesty jim sahají až ke stehnům, dále nosí jelenicové podkolenice, červené vlněné punčochy, těžké botky s bytelnými stříbrnými přezkami a dlouhé svrchníky s velkými perleťovými knoflíky. A každý má v ústech dýmku a v pravé ruce baňaté hodinky. Co chvíli zabafá a rozhlédne se, pak se rozhlédne a zabafá. Vepř - vypasený a líný - se zabývá ožíráním lupenů, jež sem tam opadnou z hlávky a chvílemi mrskne nožkou dozadu po hodinkách z pozlátka, které i jemu přivázali uličníci k ocasu, aby vypadal právě tak hezky jako kočka.
Hned u domovních dveří sedí v koženém ušáku s vysokým opěradlem a ohnutými nožkami a psími tlapkami, jaké mají stoly, sám přednosta domácnosti. Je to neobyčejně břichatý, malý, starý pán s velkýma kulatýma očima a s tučnou dvojitou bradou. Oblečen je podobně jako hoši - a nemusím k tomu snad už nic dodávat. Jediný rozdíl tkví v tom, že má o něco delší dýmku než oni a umí z ní mohutněji zadýmat. I on má hodinky, ty však nosí v kapse. Abych pravdu řekl, upírá pozornost k něčemu důležitějšímu, než jsou hodinky - záhy vysvětlím, co to je. Sedí s pravou nohou přehozenou přes levou, tváří se velmi vážně a nepřetržitě aspoň jedním okem bedlivě sleduje pozoruhodný předmět uprostřed planinky.
Ten předmět je umístěn ve věži radniční budovy. Radní jsou vesměs mrňaví, baculatí, tuční a inteligentní muži s velkýma vykulenýma očima a tlustým podbradkem a kabáty mají mnohem delší a přezky na střevících mnohem větší než běžní obyvatelé Vondervotteimittissu. Za mého pobytu v obci svolali několik mimořádných schůzí a usnesli se na třech důležitých zásadách :
„Žeje nesprávné měnit cokoli na dosavadním dobrém pořádku,“ dále -
„Že cokoli mimo obvod Vondervotteimittissuje nepřípustné,“ a konečně -
„Že se budeme neochvějně držet svých hodin a zelí.“
Nad zasedací síní radnice je věž a v té věži zvonice, kde je a od nepaměti byla chlouba a div obce - veliké hodiny městvse Vondervotteimittissu. A právě k tomuto pamětihodnému předmětu se upírají zraky starých pánů sedících v kožených křeslech.
Veliké hodiny mají sedm ciferníků - každá ze sedmi stran věže má po jednom - tak aby na ně bylo pohodlně odevšad vidět. Ciferníky jsou rozměrné a bílé, ručičky na nich těžké a černé. Mají tu i zvoníka, jehož jedinou povinností je starat se o hodiny; tato povinnost je ovšem znamenitou sinekurou - neboť hodiny vondervotteimittisské neměly, pokud paměť sahá, nejmenší poruchu. Až do nedávna platilo pouhé pomyšlení, že by se to mohlo stát, za něco kacířského. Od nejšeřejšího dávnověku, kam až se o něm archívy zmiňují, odzváněl velký zvon hodinu co hodinu pravidelně čas. A nejinak odměřovaly čas všechny ostatní hodiny a hodinky v obci. Nikdy nikde se tak přesně nedodržoval čas jako tady. Jakmile velké tlukadlo uznalo za vhodné oznámit „Dvanáct hodin !“, všichni jeho poslušní následovníci spustili současně svá mluvidla a rezonovali jako věrná ozvěna. Zkrátka a dobře, bodří měštané měli rádi své zelí, ale na své hodiny byli pyšní.
Všichni, kdo zastávají výnosná a přitom bezpracná místa, těší se celkem vzato vážnosti, a jelikož má zvoník vondervotteimittisský tu nejznamenitější. sinekuru, jakou si lze představit, je také nejváženějším mužem pod sluncem. Je nejvyšším hodnostářem obce a dokonce i vepři k němu vzhlížejí s pocitem úcty. Jeho šosy jsou mnohem, mnohem delší, jeho dýmka, přezky bot, oči a břicho mnohem, mnohem těžší, než má kterýkoli starý pán v městečku; a pokud jde o bradu, nemá dva, ale tři laloky.
Nu, načrtl jsem tu, jak šťastně si ve Vondervotteimittissu žili - jaká škoda, že se ten milý obrázek měl jednoho dne pokazit !
Mezi nejmoudřejšími občany bylo odedávna v oblibě rčení, že „co sem přijde přes kopečky, nic kloudného z toho nekouká“ - a věru se ukázalo, že ta slova měla do sebe cosi věšteckého. Předevčírem, když chybělo do poledne právě pět minut, objevil se na temeni východního svahu jakýsi prapodivný předmět. Taková událost vzbudila, toť se ví, všeobecný zájem a všichni ti maličtí staříci v kožených lenoškách, nespouštějíce jedno oko z hodin na věži, upřeli druhé oko vyděšeně na neobyčejný zjev.
Posléze, když do pravého poledne zbývaly pouhé tři minuty, vyklubal se z toho pitvorného předmětu mrňavý, cizokrajně vyhlížející mladíček. Sestupoval z kopce velmi rychle, takže si ho záhy mohl každý zevrubně prohlédnout. Tak vyšňořeného panáčka ve Vondervotteimittissu jaktěživi nespatřili. Měl temně brunátný obličej, dlouhý, zahnutý nos, hráškově zelené oči, široká ústa a nádherný chrup, kterým se zřejmě rád chlubil, neboť se stále šklebil od ucha k uchu. Jinak mu z tváře nebylo pro kníry a licousy nic víc vidět. Hlavu měl obnaženou a vlasy měl úhledně natočeny na papiloty. Na sobě měl těsně přiléhavý frak (z jehož kapsy povlával dlouhý cíp bílého kapesníku), černé kašmírové kalhoty po kolena, černé punčochy a špalkovité, neforemné lakýrky s ohromnými mašlemi z černého saténu. Pod jednou paží nesl velikánský klobouk „na tři facky“ a pod druhou svíral housle téměř pětkrát tak velkéjako on sám. V levé ruce držel zlatou tabatěrku, a jak skotačivě, v nejroztodivnějších figurkách poskakoval z kopce, ustavičně z ní krajně blaženým výrazem šňupal. Nu, pozdrav pánbůh - to byla pěkná podívaná pro počestné občany vondervotteimittisské !
Říkám bez obalu, že ten chlapík měl v pohledu, třebaže ustavičně cenil zuby, cosi drzého a zlověstného; a když dohopsal přímo do městečka, vzbouzely jeho špalkovité, neforemné lakýrky nemalé podezření; a mnohý měštan, který ho ten den spatřil, by byl dal nevímco za to, aby mohl nakouknout pod bílý batistový kapesník, který tak vyzývavě čouhal z kapsy jeho šosatého fráčku. Ale nejvíc je právem popouzelo to, že ten nezvedený hejsek, ať už tančil tu fandango, tu zas točenou, neměl zřejmě sebemenší potuchy o tom, co to je v taktu těžká nebo lehká doba!
Ti dobří občané neměli však ani kdy pořádně se rozkoukat, když přesně půl minuty před dvanáctou vpadl ten šibal, jak říkám, přímo do jejich středu, předvedl tu 'chassé', tu 'balancé', zabaletil piruetu 'a pas de zéphyr' a pak jako holub vkroužil do radniční zvonice, kde seděl užaslý zvoník a s důstojným i zkoprnělým výrazem pokuřoval. Mrňous ho rázem popadl za nos, kterým notně zakroutil a zatřepal, narazil mu svůj ohromný třírohák na hlavu, přetáhl mu jej přes oči i ústa a pak zvedl ty velikánské housle a jal se jimi bušit do zvoníka; a protože to dělal dlouho a důkladně a protože zvoník byl velice tlustý a housle velice duté, znělo to namouduši, jako by ve zvonici vondervotteimittisské věže celý regiment dábelských bubeníků tloukl na basy parádní čepobití.
Bůhví k jak strašlivé pomstě by byl tento nestoudný útok dohnal obyvatele, nebýt velevýznamné okolnosti, že do dvanácti hodin chybělo jen půl vteřiny. Zvon měl právě začít odbíjet a pro každého bylo svrchovaně naléhavé a neodkladné, aby se dobře podíval na hodinky. Bylo nicméně zřejmé, že právě v tomto okamžiku prováděl chlapík ve věži nějakou nepatřičnost s hodinami. Poněvadž ale mezitím začaly tlouci, nikdo si jeho manipulací nestačil pozorně všimnout - všichni totiž museli odpočítávat údery vyzvánějícího zvonu.
„Jedna !“ oznamovaly hodiny.
„Jetna !“ opakovali všichni maličtí staříci ve svých kožených lenoškách ve Vondervotteimittissu. „Jetna !“ zopakovaly i jejich hodinky; ,~jetna !„.pravily hodinky jejich ženušek; a ,~jetna!“ řekly hodinky hochů a malé pozlátkové repetýrky na ocasech koček a vepřů.
„Dvě !“ pokračoval velký zvon.
„Tvě !“ opakovaly všechny opakovačky.
„Tři ! Čtyři ! Pět ! Šest ! Sedm ! Osm ! Devět ! Deset !“ odbíjel zvon.
„Tši ! Štyži ! Bět ! Sechst ! Setum ! Vózum ! Tévět ! Téset !“ ozývaly se odpovědi.
„Jedenáct !“ hlásal velký zvon.
„Jetenást !“ souhlasily malé.
„Dvanáct!“ zabušil zvon.
„Tvanást !“ odpověděly ostatní vespolek s náramným uspokojením a umlkly.
„Tvanást - to štymuje!“ pravili všichni maličtí staříci a zastrkávali své hodinky. Avšak velký zvon s nimi ještě nedomluvil.
„Třináct!“ pravil.
„Der Teufel !“ hlesli bez dechu maličtí staříci, silně zbledli, upustili své dýmky a všichni sesunuli své pravé nohy ze svých levých kolen.
„Der Teufel !“ pištěli. „Tšinást ! Tšinást ! ! Mein Gott, je tšinást hodyn ! ! !“
Strašlivý výjev, který následoval, nelze vůbec popsat. Nač se o to tedy pokoušet? Nastal žalostný zmatek, Vondervotteimittiss byl rázem vzhůru nohama.
„Vas ist los s tym mojim bžíchem?“ řvali všichni hoši.
„Mám uš pšes hodynu hlad!“
„Vas ist los s tym mojim sélim?“ ječely všechny hospodyně.
„Uš je hodynu udelany na cucky !“
„Vas ist los s tym mojim fajfkem?“ kleli všichni maličtí staříci. „Donderblitzen ! Už mám hodynu vykoužíno !“ - a s nesmírným vztekem si znovu nacpávali dýmky. Pak se opět zabořili do svých kožených křesel a bafali tak rychle a tak zuřivě, že se celé údolíčko okamžitě zahalilo do neproniknutelného čoudu.
Mezitím všechny zelné hlávky dočista zrudly a všeho, co jen trochu připomínalo hodiny, jako by se zmocnil sám Belzebub. Hodiny vyřezávané do nábytku se jako očarované roztančily, kdežto ty skutečné na římsách krbů začaly řádit jako pominuté; bez ustání odbíjely třináct hodin a jejich kyvadla se tak mrskala a svíjela, že člověka až obcházela hrůza. Ale ještě horší bylo, co kočkám a vepřům vyváděly plechové hodiny přivázané k jejich ocasům. Zvířata už to nemohla vydržet a začala se bránit tím, že splašeně rejdila, škrábala, ryla, chrochtala a kvičela, mňoukala a vřeštěla, skákala lidem do obličeje, vrhala se ženským pod sukně a tropila tak nehorázný povyk a vřavu, jakou si rozumný člověk sotva umí představit. A korunu té kalamitě nasadil ten poťouchlý pidimuž ve věži: zřejmě se do toho vložil opravdu nezřízeně. Tu a tam bylo možno mizeru skrze oblaka kouře zahlédnout. Seděl ve zvonici na zvoníkovi, který ležel bezmocně na lopatkách. V zubech držel ten hasačert provaz od zvonu, a jak škubal hlavou, vyluzoval takový rámus, že mě ještě teď brní uši, když si na to vzpomenu. Na klíně měl ty své velehousle a oběma rukama na nich pekelně falešně - ten pitomeček ! ostošest vydrnkával známou irskou písničku o Judy a Paddym.
Když se to všechno takhle žalostně zvrhlo, zhnuseně jsem se odtamtud vzdálil a nyní vyzývám všechny, kdo si potrpí na správný čas a chutné zelí, aby pomohli. Vypravme se jako jeden muž do toho městyse a obnovme odvěký pořádek ve Vondervotteimittissu ! Stačí vyhnat toho mrňouse z věže !
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (5 hlasů)